Text: Slávek Šámal
Foto: Archiv Tomáše Frolíka
Publikováno: 4. 2. 2019
Když jsem zvučil v klubu Vagon křest desky Blues Amplified, bylo pro mne – ale i pro Luboše Hnáta, šéfredaktora Rockového světa – velkým překvapením, jak hrál kytaru kytarista hostující skupiny The BladderStones, TOMÁŠ FROLÍK. Nejenom měl výbornou techniku hry a dobře postavený a korespondující zvuk, ale hlavně předváděl jinou „hlavu“ oproti většině kytaristů, které jsem za poslední dobu zvučil, nebo kteří mi chodí do dílny se zesilovači. Dával kytarovým tónům lehkost, jakoby kytara létala a dýchala. Jen málokdy řeknu to „Wow!“ až tak nahlas, ale řekli jsme to s Lubošem oba a to byl důvod pro vznik rozhovoru s Tomášem, který je skutečně velkým talentem české kytary. Úplně ho slyším i ve spojení s velmi výrazným a kvalitním zpěvákem, uvidíme, kam ho osud zanese, ale pokud tento rozhovor čtou i hudební producenti, nechť si výrazně poznačí Tomášovo jméno. Proleťme se na chvíli ve výškách s jeho kytarou, tedy až na tu kachnu v závěru rozhovoru, ta se už nevznese.
Máš oproti většině kytaristů, co jsem v poslední době zvučil, dost odlišný feeling a i trochu jinak vedeš sóla. Máš v hlavě vysněný cíl, co se stylu a výrazu týče? Kam tě to táhne?
Děkuji. Cíl a vize určitě je, ale jsem hodně sebekritický, věčně nespokojený a nevím, zda toho cíle někdy dosáhnu – možná je to jen prázdná představa a ve skutečnosti už tam jsem. Nicméně zatím o tom nejsem přesvědčen. (úsměv) Kam mě to táhne? Poslední dobou na všechny strany – co se stylu týče. Mám rád jednoduchou hudbu, ale i velmi sofistikovanou. Od blues přes jazz až po grunge, rock a HC (Hardcore – poznámka redakce). Jediná oblast, kde mám obrovské mezery, je vážná hudba. Nicméně moje začátky a kořeny jsou určitě blues. Nikdy nezapomenu, když jsem poprvé dostal vypálené DVD s koncertem Stevie Ray Vaughana z roku ‘89 se živákem ze slavného Mountreux –skladba Tin Pan Alley mě úplně dostala.
Vím, že vyučuješ sám kytaru, jaké ale byly tvé vzory, které určovaly tvoje směřování?
Mým vzorem v hudbě, a dá se říct i v životě, je určitě Honza Judl. Je jako můj druhej táta. Naučil mě úplně všecko – od držení kytary až po to, že nemusím mít z ničeho strach. Nevím, jak to dokázal, ale naučil mě především, jak objevit svůj vlastní ksicht a identitu jako muzikant, a to si myslím, že je v hudbě naprosto klíčové. Dál určitě vděčím za svůj další vývoj Adamovi Tvrdému. Adam je fantastickej kytarista a pedagog. Otevřel mi mysl z hlediska harmonie. Vděčím mu také za to, že mně dost pomohl dostat se na scénu. Děkuju Adame! Moje směřování také ovlivnil můj přítel a spoluhráč Michael Nosek. Naučil mě pokoře a hodně mě podpořil v mé vlastní vizi a identitě.
Zvučil jsem tě ve Vagonu, to ale byla jedna kapela, ale ty toho v současné době děláš víc. Na jakých projektech pracuješ a v čem všem hraješ?
To, co jsi zvučil ve Vagonu byla moje srdcovka The BladderStones. V červenci 2018 jsem rozjel dva nové autorské projekty/kapely. Jsou to zcela odlišná stvoření. Jedna vychází z písniček a je jemná a tichá. Druhá je sprostá, syrová a hlasitá. Myslím si, že už během léta obě vylezou na svět. A nemůžu se toho dočkat. Dál mám také v plánu své vlastní trio, ale na to ještě není ten správný čas. Manažerka The BladderStones Petra Macháčková mě spojila s basovou legendou Gumou Kulhánkem a se zpěvákem Honzou Holečkem – něco pečeme. Jinak působím v kapelách Charlie Slavik Revue a Tonny Blues Band. A pak různé příležitostné nárazovky. Nicméně čím víc dělám svoji hudbu tím víc začínám se těm nárazovkám víc a víc vyhýbat.
Radim Hladík mi říkal, že kytarista by měl mít jak Strata, tak Les Paula. Jaké kytary preferuješ a používáš ty?
Rád bych měl všecko, ale musím postupně. (úsměv). Preferuji určitě dobrej strat s pákou a dobré tele. Můj strat je James Tyler Studio Elite Burning Water. Moje tele je Michael Tuttle Custom Sonic Blue. Jsou to obě butikové kytary udělané jedním člověkem. Nedám na ně dopustit.
Moc se mi líbil tvůj zvuk, charakterizoval bych ho jako „létající“, takový volný, odlehčený. Můžeš kytaristům popsat, jak ho dociluješ?
Hodně lidí mi říká, že dělám hodně pauzy jako bych se nadechoval. A je tomu doopravdy tak. Inspiroval mě Robben Ford, kterého jsem měl tu čest potkat osobně na Master class lekci, když jsem ještě studoval Jazzovou interpretaci v Londýně. Snažím se co nejvíc stahovat sóla mých oblíbených dechařů – Sonny Rollinse, Cannonball Aderleye, Milese Davise atd. Fascinuje mě jejich fráze a melodičnost.
Jaké byly tvé první krůčky s kytarou? Od kolika hraješ? Měl jsi podporu v rodině pro muziku?
Začínal jsem v patnácti jako rozmazlený děcko v ZUŠce (Základní umělecká škola – poznámka redakce). Na začátku mne to nezajímalo vůbec, ale něco se stalo. Do dneška moc nevím co, ale hudba mě v ten moment úplně dostala. Bez podpory svých rodičů bych dnes nebyl ani na světě. Bez nich by to fakt nešlo.
Co za muziku poslouchá Tomáš Frolík, když nehraje tu svojí?
Je toho strašně moc. Poslední dobou hodně poslouchám hudbu zaměřenou na slide – Lowell George, Derek Trucks, Joey Landreth, Ariel Posen. Interpreti z poslední doby – Bjork, David Bowie, David Crosby, Michael Landau, Bill Frisell, Julian Lage, Wood Brothers, Josh Smith, Hozier, Barkmarket, Helmet, System Of A Down, ale seznam by byl mnohem delší…
Máš nějaký tip pro kluka, který chce být fakt dobrý? Nějaký tajný recept…
Snaž se neztratit svojí identitu. To svoje, co nikdo jiný nemá. No a pak samozřejmě – práce, práce, práce.
Jaký je nejlepší odpočinkový den, když nehraješ? Jeff Beck montuje auta, co dělá Tomáš?
Moc toho odpočinku není, ale když je tak chodím běhat, píšu texty a úplně nejraději se seberu a jedu do Českého středohoří. Miluju to tam.
Co by ti měla uvařit a co nalít do skleničky fanynka, kdyby si chtěla u tebe šplhnout?
Rozhodně kachnu se zelím a knedlíkem a k pití Plzeň pivko.
Popřejme Tomášovi dlouhý a krásný let a těšme se z každého tónu, který tento velmi, velmi talentovaný kytarista zahraje.
Profilové okénko Tomáše Frolíka:
Tomáš spolupracoval dále s těmito projekty: Will Wilde (UK), Elles Bailey (UK), Charlie Slavík Revue, Tonny Blues Band, Jan Tengler and the System.