Text: Luboš Hnát
Foto: Lucie Škorpová, Tomáš Roreček, Ája Dvořáčková, Jiří Primas, Vladimír Holomek, Petr Krejčí a archiv Martina Němce
Publikováno: 13. 6. 2022
MARTIN NĚMEC je všestranným umělcem. Nejvíce je známý jako muzikant, je ale také výtvarníkem a spisovatelem. Obě skupiny, v nichž působí coby lídr a hráč na klávesy, letos slaví kulatá výročí. Precedens čtyřicet let a Lili Marlene dvacet. Témat pro náš rozhovor jsme tedy měli dost.
Martine, jsi úspěšným hudebníkem, skladatelem, textařem, výtvarníkem a spisovatelem, čím se cítíš nejvíce ty sám?
Já se cítím být především paranoidním. (smích) Kdysi jsem si myslel, že jednoho krásného blankytného dne dospěju a vyberu si ze svých profesí jednu. Nestalo se, a tak už jsem rezignoval. Souvisí to asi s mou chronickou pubertou. Dokud mě to bude bavit, a ono to vypadá, že hned tak nepřestane, tak budu malířem obrazů a píšícím hudebníkem. Poslední roky jsem se hodně věnoval malování a myslím, že mi to v covidovém období nesmírně pomohlo. Nakonec je to jediná z mých činností, ve které jsem odborně vzdělaný. Čtyři roky na střední uměleckoprůmyslové a šest na AVU ale vedly k tomu, že jsem zákonitě musel začít rebelovat a odbočit z té jednoznačné cesty. Nebyl to útěk před malováním, ale běh za hudbou. Objevil jsem pro sebe toxické kouzlo rockové muziky a bylo vymalováno… Vlastně na nějakou dobu domalováno. Ale ono stejně jde nakonec pořád o stejnou věc – snažím se podat svou zprávu o světě, o svém pohledu na něj. Komu? Možná i sám sobě. Jestli je to obraz barvami na plátně, povídka, nebo písnička, je asi podružné, protože to jsou „jen“ různé vyjadřovací prostředky. Lepší už to se mnou nebude a vlastně bych asi ani nechtěl! To rozpolcení v sobě mám a učím se s těmi nevyzpytatelnými kolegy v sobě samém vycházet. Občas si lezeme na nervy, ale s přibývajícím věkem jsme vzájemně docela tolerantní. (smích).
Aktivit máš opravdu hodně, jak mezi ně dělíš svůj čas?
Maluju vlastně každý den – je to rituál včetně cesty do ateliéru, výstupu do šestého patra bez výtahu a umazání se od barev. Nemůžu bez toho dlouho být, je to asi i nějaká autoterapie mé neklidné povahy. Ale jistě nejen to! Stejně ale taky dlouho nevydržím bez muziky. Je vlastně spíš pozoruhodné, že ta potřeba je tak velká, abych vydýchal různá předchozí zklamání a rozčarování. A hlavně pořád dokážu svou prací zaujmout další a další nadané kolegy, kteří jsou ochotní do toho se mnou jít. Naplňuje mě to pocitem, že písničky, které píšu, nebudou snad tak úplně blbé. Je to malý (velký) zázrak, že skvělé muzikanty, často o generaci mladší, než jsem já, ta spolupráce láká a jsou jí ochotni věnovat svůj talent, čas a energii. Vlastně bych měl bejt šťastnej chlap, kdybych to bezezbytku uměl. To by ale bylo moc jednoduché. A na jednoduchém půdorysu vznikají často nudné stavby.
Chtěl bych se zeptat speciálně na tvé textování, odkud pro ně čerpáš inspiraci?
Text je, myslím, páteří písně. Se stupidními slovy nefunguje sebelepší muzika. Pokud ano, tak skáče po jedné noze, která se snadno zlomí, nebo aspoň podvrkne. A text zejména musí být uvěřitelný z úst interpreta – pokud se s ním neztotožní, tak je to prolhané a prohrané. A inspirace? To je něco, co nepřichází jen zvenku – měla by být někde uvnitř. Ale co je uvnitř, zas musel člověk nakoukat, odžít a „navnímat“ okolo sebe, že jo. Asi jde o nějak zbystřené emoce… Vlastně, co já vím?
Jednou jsi mi říkal, že hodně pracuješ se symboly a podobenstvími. Jak a proč?
No, přece když se píseň jmenuje Doba ledová, tak to neznamená, že je o lovcích mamutů! (smích) Je o odcizených (chladných) vztazích, o lidech zavřených s blikající obrazovkou mezi čtyřmi zdmi svého dobrovolného vězení, o strachu se odkrýt… A tehdy samozřejmě i o normalizační době ledové. Když jsem o dost později napsal třeba Berlínskou zeď, tak to bylo zas podobenství o vztazích, mezi kterými si ty zdi sami stavíme, a tak. Jedna z mých novějších věcí Hoří Notre-Dame, kterou zařadil na své poslední album i Michal Prokop, je o pokoře a o víře. Ale víra nemusí nutně souviset s katedrálami, ani křesťanstvím, i když já přes maminku jsem vyrůstal v křesťanském prostředí… Vlastně i přes tátu, který se těmi tématy ve své malířské tvorbě opakovaně zabýval. „Cestou nahoru, hledám pokoru,“ se v té písničce zpívá… To je pro mě dost důležité téma posledních let. Většinou jsou mé texty nějakými obrazy o mezilidských vtazích a „nevztazích“. A taky o lidské samotě.
Novoromantická legenda Precedens, kterou jsi zakládal, nyní slaví čtyřicet let. Co ti běží hlavou, když se ohlédneš za celou kariérou skupiny?
Snažím se moc neohlížet – nebaví mě to! Spoustu svých nahrávek ani nemám, o ostatních artefaktech profesní minulosti nemluvě. Jednu Bratislavskou lýru (Precedens získal v roce 1990 tři Zlaté Bratislavské lyry za Martinovu píseň Tajemství v podání Báry Basikové. Byl oceněn text, hudba a interpretace. – Pozn. red.) měly děti v akváriu a pak se ztratila při stěhování a druhou jsem půjčil do Muzea populární hudby, tuším. Zajímá mě, co bude, a zdaleka ne tolik, to co bylo. Já ani nevím, jestli jsme byli čistě novoromantická kapela. Teď už to stejně vypadá spíš na kapelu staroromantickou! (smích) To, co bylo, má v sobě člověk uloženo, ať chce, nebo nechce, ale není dobré to hýčkat. Jinak se snadno stane vlastním archivářem a najednou by taky mohl zjistit, že hraje ve skupině Precedens revival.
Při pohledu zvenčí se jeví, že nejúspěšnější období bylo s Bárou Basikovou, ale zajímá mě tvůj názor. Jaké období je nejúspěšnější z tvého pohledu a jaké naopak vnímáš nejkritičtěji?
Jistě, s Bárou na počátku to bylo období „her a malin nezralých“, které uzrály tak rychle, že jsme byli sami hodně překvapení. Nevěděli jsme moc o technologii té práce, ale vedla nás čirá intuice. Bára zpívala vážnou hudbu, já někde mezi Janáčkem, Doors a Ultravox… Úplný začátek byl spojený především s mimořádně talentovaným Janem Saharou Hedlem. Po jeho odchodu jsem se autorsky osamostatnil a začal psát Báře písně „na tělo“ a brzy vznikl materiál na album Doba ledová. Třeba to byla náhoda, i když myslím, že ne docela. Něco v nás bylo a zrodilo se v době, kdy posluchači na takhle nezvyklý pop, rock (nebo co to bylo a je?) velmi silně reagovali. Rezonovalo to! Najednou se prodávaly velké náklady našich desek, plnily se sály, vyprodala se Velká Lucerna a tak. S Bárou jsme si to užívali. Původní obsazení a radost narušily pak časté její odchody a návraty. Bylo to dlouhodobě vysilující, ale při jednom z nich jsem jí napsal Soumrak bohů, který věhlas kapely slušně resuscitoval. Dovedl bych si s úlevou představit, že bych v dobách pozdějších nenatočil některá alba, ale nejsem takový sadomasochista, abych se v tom vrtal. Vím, že třeba období s Petrem Kolářem se může zdát ze současné perspektivy problematické, ale zůstaly po něm písně Jsi můj anděl, Berlínská zeď a pro mě dost zásadní La, la, lá… Byl to výjimečně disponovaný zpěvák – škoda! S Ivou Marešovou jsme odehráli řadu skvělých koncertů, ale nějak se úplně nedařila vzájemná chemie. Není to chyba její a možná ani moje, ale někdy se to prostě stane. I když ona je opravdu mimořádný hlas. Neříkám, že ničeho nelituji – to bych lhal! Když nemůžu v noci spát, tak omyly nabírají gargantuovské rozměry. A ráno pak zas často leží na podlaze zplihlé jako balonky z loňské matějské.
V devadesátých letech se z Precedensu stal Basic Beat, co tě k tomuhle kroku vedlo?
Tak to byl právě jeden z mých mega omylů. Díky, žes mi to připomněl. (smích) Dobře mi tak! Domníval jsem se tehdy, že se tvorba Precedens nějak uzavřela trilogií alb Doba ledová, Věž z písku a Pompeje. Byla to blbost! Naštěstí písně z doby Basic Beatu, jako třeba už zmíněný Soumrak bohů, si lidé pamatují jako Precedens. A já ještě před chvílí taky! (smích)
Pojďme do současnosti. Precedens se vrací na pódia v nové sestavě – mohl bys ji čtenářům představit?
Milí čtenáři, je to opravdový, sakra, nářez! (smích) Já vím, že se to při takových příležitostech říká, ale tentokrát jsem opravdu nadšený z nových muzikantů, z nové zpěvačky, z nového zvuku kapely. Po době covidové odmlky z původní sestavy nezbyl kámen na kameni, kromě dvou šutrů, tedy mé osoby a spolu-klávesisty, spolu-aranžéra samo-programátora, kterým je už od pravěku – vlastně až po Době ledové (smích) – Pavel Nedoma. Takže: na basu hraje fenomenální Zdeněk Imramovský, na bicí fenomenální Tomáš Kašpar a na kytaru fenomenální Karel Vošta! A u mikrofonu velmi fenomenální něžná punkerka Daniela Langrová. A teď vážně – je to fenomenální obsazení! (smích)
Kde jsi objevil zpěvačku Danielu Langrovou?
Hledal jsem málo a našel hodně! Ale věděl jsem, koho si představuji – žádnou nápodobu Báry, žádný soprán. Daniela, kromě řady kapel kde působila, zpívá dlouhodobě v Rock Opeře. Když jsem se s ní poprvé setkal, říkal jsem si, tak fajn holka určitě nemůže dobře zpívat – to by bylo už trochu moc radosti najednou. Donesl jsem domů její nahrávky… Díky bohu jsem neměl pravdu! Pracujeme s Danielou a Pavlem na repertoáru s prodlevami už přes rok. Hodně jsme přizpůsobovali polohy písní jejímu hlasu, aby vyzněla jeho zvláštní naléhavost. Je to holka s až dickensovským životním osudem a to vše se promítá do jejího pěveckého výrazu. Naše setkání považuji za fatální.
Jaké písně budou na koncertech k slyšení?
Myslím, že posluchače Precedens by naštvalo, kdybychom nezahráli Dobu Ledovou, Dívčí válku, Soumrak bohů a další věci spojené s historií kapely. A mě by zas naštvalo, kdybychom nehráli věci nové, aktuální a neslyšené. Takže nenaštveme snad nikoho..? Měli jsme zatím s celou kapelou jen několik zkoušek, ale hned na první bylo jasné, že i písničky pro fanoušky kapely notoricky známé dostávají v novém obsazení nečekaný náboj a energii. Mám z toho radost. A to tak, že dost!
Chystáte se v nové sestavě nahrát desku?
Jasně, že ano! Bubeník Tomáš je i velmi kvalifikovaný zvukař, a tak nám ubude takový ten studiový stres. Moc se na to těším. Já vím, že dnes přijít s nosičem je trochu „donkichotské“, ale rád bych měl v rukou a uších jako konečný produkt vinyl. Už kvůli obalu, že jo? (smích) Materiál na album mám v podstatě pohromadě. Mám toho ještě dost na srdci, v hlavě, nebo kde se písničky vlastně berou.
Promítnou se do nových písní nějak současné hudební trendy, nebo se budeš držet svých zavedených postupů?
Ony jsou nějaké současné trendy? (smích) Víš, já se docela dost snažím poslouchat aktuální hudbu, která vychází ve světě, a společný trend tam moc patrný není. Určitě ale hodně nových kapel zní překvapivě dost „osmdesátkově“. Takže vlastně půjde dodržet oboje protichůdné principy, na které se ptáš – budu se držet svých zavedených postupů, abychom mohli splynout se současnými hudebními trendy. (smích)
Precedens poprvé vystoupí na společném koncertě s tvojí druhou autorskou skupinou Lili Marlene 16. června v pražské Malostranské besedě.
Ano, bude to výjimečný večer, protože na něm moje milovaná Lili Marlene s neuvěřitelně originální zpěvačkou Dášou Součkovou u mikrofonu, zpívajícím trumpetistou Mírou Barabášem, kytaristy Honzou Šobrem a Kubou Červinkou (poprvé zahrají oba zároveň!), basistou Petrem Kohutem a Radkem Doležalem na bicí (Pavla a sebe neuvádím) oslaví dvacet let od svého vzniku, zatímco Precedens dokonce čtyřicáté narozeniny! Bizarní skutečností je, že většina členů má přibližně stejný věk jako kapela. (smích) Hostem večera bude legendární Lumír Tuček (Recitační skupina Vpřed, Sudy potu), který s Precedens v osmdesátých letech krátce, ale výrazně spolupracoval na textech i pódiové prezentaci. Tentokrát bude hostem Lili Marlene. Těším se na ten večer i proto, že (aby toho nebylo málo) s Mírou Barabášem oslavíme „kulatohranaté“ narozeniny. No zkrátka – oslava milénia nebo stavba pyramid je v porovnání s tím jen tuctovou banalitou. (smích)