Text: Luboš Hnát
Foto: Mia Feres, David Webr
Publikováno: 4. 6. 2021
Kytarista PAVEL FOŘT je našim rockovým příznivcům nejvíce známý ze svého působení ve skupině Flamengo, se kterou v roce 1972 vydal nesmrtelnou desku Kuře v hodinkách. V osmdesátých letech byl členem orchestru Ladislava Štaidla a doprovodné skupiny Heleny Vondráčkové. Nedávno se však naplno vrátil na rocková pódia, coby člen formace Flamengo Reunion Session.
Fanoušci vás znají zejména z působení v legendárním Flamengu, málokdo ale tuší, kde a kdy vaše hudební kariéra začala Mohl byste tedy čtenářům objasnit, jaké byly vaše úplné začátky?
Chodil jsem „do houslí“. A jsem tomu rád, protože jsem se naučil noty a základní chápání hudby. Samozřejmě, jakmile jsem dostal první kytaru, tak housle šly pod postel.
Pokud se nepletu, ve Flamengu jste hrál nejprve na basu. Co bylo důvodem, že jste se přesunul ke kytaře?
Začínal jsem na kytaře, ale když jsme vyhodili basáka, tak mě kapela přinutila jít na basu. A když odešel kytarista Franta Francl a byl k dispozici Guma Kulhánek, tak mě opět kapela přiměla vrátit se ke kytaře. Takže to nebyla moje rozhodnutí, ale osud.
Před několika lety jsem se Gumy Kulhánka ptal, jaké bylo jeho nejlepší umělecké období. Bez váhání odpověděl, že když hrál ve Flamengu. Vnímáte to také tak?
Určitě ano, protože bylo tvůrčí. Ale taky mi hodně dala studiová praxe s TOČR (Taneční orchestr Československého rozhlasu), kde byli skvělí muzikanti (Karel Růžička, Jaromír Vejvoda, Laco Deczi, a mnoho dalších). To byla moje konzervatoř.
Málo se ví, že s Flamengem si zahrál i Radim Hladík, jeho kytara je slyšet v písničce Vím, že pláčem to skončí. Jak tahle spolupráce vznikla?
To si už nepamatuji. Ale uvedu pravděpodobnou možnost. Radim se pohádal s Vláďou Mišíkem, a byl volný, tak jsme ho chytili. Potom se zase s Vláďou usmířili a tím to skončilo.
Přeskočím až do roku 1983, kdy jste vydal sólové album Premiéra / First Night, které je převážně instrumentální. Je na něm několik světových hitů, ve kterých místo zpěvu používáte kytaru. Co vás k takovému pojetí vedlo?
Neměl jsem dostatek svých vlastních instrumentálek, tak jsem to takto doplnil. Vybral jsem si skladby, ke kterým jsem měl vztah a které se pro kytaru hodily.
Proč jste nenahrál nějakou další desku?
Vymyslet album instrumentálek tak, aby to nebyla nuda, je velmi těžké. K tomu je třeba nějaký impuls, nebo kapela, se kterou na tom děláte společně. Neměl jsem ani jedno.
Pojďme do současnosti. Flamengo nedávno ohlásilo návrat na scénu, jak ten nápad vznikl?
Já vlastně nevím, jestli to vymyslel Guma, nebo Honza Holeček, nebo oba dohromady. A ani na tom nezáleží, jsem rád. Přiznávám, že mě to nenapadlo.
Budete vystupovat pod jménem Flamengo Reunion Session, proč jste si změnili název?
Bylo by absolutně nesolidní a neslušné tomu říkat pouze Flamengo.
Za mikrofonem se objeví Honza Holeček, proč padla volba právě na něj?
Kombinace Hammond — zpěv a barva hlasu. A taky se v muzice z té doby dobře orientuje a má ji rád.
Flamengo Reunion Session naváže na období z let 1970—1971, kdy zpíval Ivan Khunt. Proč?
Protože z toho vzniklo Kuře v hodinkách. Hráli jsme šestihodinové zábavy, měli jsme v repertoáru spoustu skladeb, které nás ovlivnily. Takže se vracíme ke kořenům.
Jak to bude se zvukem? Budete chtít napodobit ten původní, nebo bude Flamengo Reunion Session využívat současných možností a technologií?
Nad tím jsme snad ani nepřemýšleli. Zvuk je logicky daný tou muzikou. Ale aparáty PA a mikrofony jsou dnes kvalitativně úplně jinde. Nepřál bych vám slyšet, jaký zvuk se kdysi ozýval z podia. Takže v tomto směru doufám, že to bude současné.
A co aranže písní? Ty zachováte, nebo jim dáte tak říkajíc „nový kabátek“?
Co je dobré, zachováváme. Ale občas se určitým pasážím trochu smějeme. Takže když je něco blbý, není důvod to nezměnit. Muzika není konzerva.