Martina „Kajda“ Balcarová – Nebráním se žádné muzice

Text: Luboš Hnát
Foto: Ajrín Zlámalová, Vladimír Zlámal, archiv Martiny „Kajdy“ Balcarové
Publikováno: 14. 11. 2019

V pražské čtvrti Braník stojí restaurace U Černého koně, kde jsem se sešel k zajímavému rozhovoru, přesněji řečeno dvěma rozhovorům. Nejprve jsem vyzpovídal slovutného hudebníka a zvukaře Davida „Alfika“ Dewettera (celý rozhovor si můžete přečíst zde) a o chvíli později odpovídala na otázky jeho přítelkyně, bubenice heavyrockových The Agony, MARTINA „KAJDA“ BALCAROVÁ.

Před několika lety ses přestěhovala z Kolína do Prahy, jak moc velká to pro tebe byla změna?
Samozřejmě veliká. Já jsem se po čtyřech letech ježdění a hraní na zaoceánské lodi vrátila zpátky a usadila se ve svém domovském Kolíně, kde jsem dřív učila v místní ZUŠce (základní umělecká škola – pozn. red.) na bubny a přemýšlela jsem, co budu dělat dál. A asi po roce jsem díky své spolužačce z gymplu měla možnost jít učit hudební výchovu a dělat vychovatelku do družiny na jedné základní škole tady v Praze. Sice jsem se nebránila tomu zůstat v Kolíně, ale protože jsem zároveň působila v několika pražských kapelách, tak se přestěhování nabízelo. Takže to celé byla pro mě taková výzva.

A hudebně, máš pocit, že jsi v hlavním městě muzikantskému dění blíž?
To si úplně takhle nemyslím. Pro mě bylo zásadní, že The Agony jsou z Prahy a to dojíždění nebylo úplně komfortní. Když jsme přijely odněkud z hraní, tak jsem mohla buď u zkušebny sednout do auta a jet domů, nebo přespat u některé z holek. Ani jedno nebylo ideální. A tohle mi odpadlo. Já sice občas hraju i s jinýma kapelama, které jsou z Prahy, ale s těma jsem hrála i před mým přestěhováním. Takže si opravdu nemyslím, že bych byla někomu z branže „víc na očích“. Teď jezdím na záskoky do Kolína a situace se obrátila (úsměv).

Kde všude tě mohou tedy fanoušci vidět?
Prioritní kapela pro mě jsou The Agony, těm dávám přednost vždy a za všech okolností. Kromě toho pravidelně hraju v klubu Joe se skupinou Broky Františka Kanečka. Ve stejném klubu účinkuju v pořadu Zpěvárna, což je živé karaoke pro lidi, kteří si chtějí zkusit zazpívat se živou kapelou. Často také hraju se zpěvákem Jaromírem Adamcem, který má kapelu Cover band, kde hrajeme repertoár Waldemara Matušky. To je pro mě obrovská čest s nimi hrát, protože všichni jsou výborní muzikanti. A když je čas, občas zaskočím v nějaké plesové kapele nebo si někdy zahraju ve spřátelených kolínských skupinách.

Jsi k zastižení ještě někde jinde?
Myslíš jako na pivu? Jasně! Občas chodíme sem k Černému koni a hodně chlastáme i ve Vagonu. (smích). Do rozhovoru se vkládá Alfik: No, a někdy se ožerem i doma. (všeobecný výbuch smíchu)

Měl jsem spíš na mysli tvoje hraní s Alfik&KruppEssen, které jsi zatím nezmínila. Bereš to jako odpočinek od rocku, který hrajete s The Agony?
Kromě těch projektů, které jsem už vyjmenovala, občas hraji i s kapelou svého přítele Alfik&KruppEssen. Je to jiná muzika, než běžně dělám, a jiný styl, než na který jsem normálně zvyklá. Ale hodně mě hraní s nimi baví. A jestli to je odpočinek od The Agony? Na to je hrozně těžký odpovědět. Písničky, který hraju s holkama, znám dokonale, takže tam už funguju téměř na „autopilota“. Když bubnuju s někým jiným, Alfik&KruppEssen nevyjímaje, není to sice tolik fyzicky náročné, jako když hraju tvrdý rock, ale zase je to daleko náročnější na přemýšlení a soustředění, protože ty věci prostě nemám tolik zažité. A musím dávat pozor na změny temp a nástupy atd. Občas s námi jako host vystupuje Alfikova kolegyně ze Semaforu Ajrín Zlámalová: v týhle sestavě si zahrajeme třeba za na smíchovský lodi Kamina, což je vlastně plovoucí hudební klub, čtvrtýho prosince.

Hodně mě zaujalo, že jsi spolupracovala s kapelou Maxíci. Jak se to stane, že rockerka jako ty hraje s kapelou, která se zaměřuje převážně na dětské publikum?
K téhle spolupráci jsem byla přizvána svým bývalým spoluhráčem z jednoho dechového orchestru. On tehdy dělal Maxíkům manažera, a byli jsme v kontaktu přes facebook, kde mě sledoval a věděl, že hraju. Oslovil mě s tím, že oni budou ve studiu nahrávat písničku Šťastná hvězda a já bych ji mohla nabubnovat. Tak jsme se domluvili na spolupráci. Jasně vidíš, že já nejsem jenom rockerka, ale můj hudební záběr je daleko širší. Nebráním se žádné muzice. Každá spolupráce je pro mě velká výzva a zkušenost.

Pojďme k tvé hlavní kapele. Nelze si nevšimnout, že jste udělali obrovský pokrok, o tom jsem se koneckonců nedávno bavil s Niky (frontwoman The Agony Nikola Kandoussi). Chci se tě zeptat, jak to vnímáš z bubenické stoličky ty sama?
The Agony existují už šest let a neustále se vyvíjejí a někam posouvají. Nejzásadnější zlom pro nás byl asi předloni, když jsme se dostaly na festival České hrady. Potom jsme podepsaly smlouvu s manažerskou agenturou, která nás začala zastupovat. Ta domluvila, že na Hradech budeme hrát i další ročník, ale už v atraktivnějších časech. To je pro nás ohromný zážitek, když hrajeme před tolika lidmi. Na podzim loňského roku jsme měly to štěstí, že jsme mohly hrát dvě turné. Nejprve s kapelou Horkýže Slíže a hned na to se skupinou Trautenberk. To znamená, že dva a půl měsíce v kuse každý víkend hraješ pro několik set lidí. To je samozřejmě mnohem hezčí pohled i z té bubenické stoličky. (úsměv) Tohle všechno je výborná škola, díky které se posouváme dál, protože si nikde nechceme udělat ostudu. (smích)

Letos jste Hrady jely už potřetí. Určitě jste se tam setkávaly s mnoha známými umělci, jaký to pro tebe byl zážitek?
Velikej. Když přijedeš na takhle ohromnej festival, kde jsou známý kapely, který se chovají jako kolegové a neberou tě jako outsidera, tak tě to potěší. Je ale pravda, že s mnoha z nich jsme se znaly už dříve: nebylo to tak, že bychom na festival přijely jako někdo odněkud z Marsu (smích). Hrozně příjemný bylo například setkání s Pražským výběrem. Moc ráda jsem se potkávala s kamarády z kapel Sto zvířat a Rybičky 48. Další věc je, že tam navážeš nová přátelství. To se nám stalo třeba minulý rok s J.A.R. Napadá mě ještě jeden zajímavý zážitek: Když jsme tam hrály, před pódiem se objevil Bady Zbořil, který hraje právě s J.A.R. a je to jeden z nejlepších bubeníků u nás. V tu chvíli jsem dostala hroznou trému, kterou jinak neznám. Takže i tyhle zážitky přináší hraní na Hradech.

Když jsme spolu dělali před několika lety první rozhovor, říkala jsi, že nemáš žádné autorské ambice. Alfik mi ale prozradil, že s ním píšeš hudbu ke školnímu muzikálu. Přišla jsi tedy skládání na chuť?
Občas si doma brnkám na kytaru a na piáno a sem tam se stane, že si vymyslím nějaký kus melodie nebo harmonie a uložím si to do šuplíčku. No a když jsme se před rokem rozhodli s kolegou z práce, že s děckama ve škole nacvičíme autorský muzikál, na který on napsal text, vzala jsem jako velikou výzvu složit hudbu k písním. Něco jsem použila „ze šuplíčku“, něco ještě složila a některé písně napsal Alfik, který má se skládáním mnohem větší zkušenosti. Letos nás čeká další autorský muzikál, takže pro mě opět další výzva.

Aktuálně probíhá vaše turné s kapelou Arakain. Co pro tebe znamená jet šňůru s legendou českého metalu?
Je to takový splněný sen. S Arakainama jsme se již potkávali na letošních a předloňských Hradech, ale jet s nimi tour je pro mě čest. Jak jsme poznaly už před rokem na podzimních šňůrách s Horkýže Slíže a Trautenberkem, je paráda hrát pro plné sály, mít kolem sebe lidi s profi přístupem a vůbec tohle všechno zažívat. Veliké poděkování si zaslouží lidé kolem nás – Staník, který nás vozí a stará se nám o merch, náš zvukař Alfik a samozřejmě i kluci z týmů od Arakainů a Booters. A v neposlední řadě náš kamarád Libor Balušík, který nám opět poskytl svůj dům jako zázemí během koncertů v Brně a Ostravě.

Občas se stává, že hlavní hvězda s předkapelou nemá úplně ideální vztahy. Jak to funguje mezi vámi a Arakainem?
Řekla bych, že máme korektní vztahy. Stejně tak s klukama z Booters, kteří na tomhle turné také hrají. S nimi míváme společnou šatnu, tudíž logicky jsme víc v kontaktu. A vůbec celý tým lidí, který se na tour podílí, je fajn.

Máš z dosavadního průběhu turné nějaký speciální zážitek?
Nějak mě žádný nenapadá. Anebo si ho nepamatuju. A co si nepamatuju, to se nestalo (úsměv). Snad jen, že jsme s holkama pojmenovaly tuto šňůru „Pak zhasni tour“, protože Alfik si před měsícem vyvrtnul kotník a chodí momentálně o berlích.  A kdo si vzpomene na lidovou tvořivost, která kolovala na facebooku poté, co se Miloš Zeman sešel před novináři s Bohuslavem Sobotkou a mával na něj holí, pochopí…

Je nebo byl v rámci turné nějaký koncert, na který ses speciálně těšila?
Těšila jsem se na všechny koncerty. Snad jen o něco méně na ten poslední a to jen kvůli tomu, že bude poslední (úsměv). Užívám si každé hraní a když pak po koncertech za námi chodí lidé, že jsme se jim líbily, fotí se s námi, nechávají si podepsat naše CD a různé jiné předměty z merche, je to pocit k nezaplacení. Stejně tak, když po poslední písni lidé skandují o přídavek. Veliký mazec byl například v Ostravě, kdy lidé tleskali a volali si o přídavek déle než minutu. To jsem upřímně nečekala, že to ještě několikanásobně překoná o týden později koncert v Praze. Co tam se dělo … Už jen to, že nás přišlo podpořit spousty našich kamarádů a věrných fanoušků a asi dvacet z nich přišlo v našem triku. Během koncertu lidé reagovali naprosto neskutečně, což nás ještě víc nakopávalo. Byl to nádherný příklad toho, jak si kapela posílá energii vzájemně s publikem tam a zase zpátky. A při děkovačce mi šly až slzy do očí.

Co vás s The Agony dalšího čeká?
Do konce roku ještě pár koncertů. V novém roce se chystáme do studia nahrát nové písničky. Opět do studia SONO, ale tentokrát s Milanem Cimfem jako producentem. Chceme se posunout zase o level výš. Také už musíme natočit videoklip a chystá se kompletně nový merch a nové vizuály. Všechno bude stát dost peněz, a vzhledem k tomu, že za sebou nemáme žádné stálé sponzory, rozhodly jsme se do třetice opět oslovit naše fanoušky přes crowdfunding. Tentokrát spustíme naši kampaň na serveru www.hithit.com, kde nám budou moci lidé přispět a vybrat si za to nějakou z mnoha nabízených odměn. Tohle celé odstartujeme v nejbližších dnech.

Na závěr rozhovoru bych se rád zeptal na tvojí sestru, která se pokud vím, také věnuje muzice – konkrétně zpěvu. Zkus mi ji představit.
Ivča je o sedm let mladší než já, jako malá chodila do hudební školy na klavír a na housle. Naštěstí má výborný hudební sluch, takže když doma na housle cvičila, nebylo utrpení to poslouchat. Horší rozhodně muselo být poslouchat mě, když jsem cvičila na lesní roh. (úsměv).

Odkdy Iva zpívá? Zpívala už jako malá holčička?
Ano, už od mala. Pamatuji si, že někdy před nástupem puberty si pořád pouštěla doma na YouTube různé písničky jako karaoke a do nich si zpívala. A spolu jsme si pořád zpívaly dvouhlasně Ach synku, synku a Časy se mění.

Sledovaly jste jedna druhou? Jak jsi její hudební dráhu vnímala?
Přiznám se, že už si úplně nevybavuji okamžik, kdy Ivča přešla z domácího zpívání do mikrofonu u počítače ke zpívání do mikrofonu před lidmi. Ale pamatuji si, když jsem ji poprvé slyšela pořádně zpívat s kapelou naživo, že mě to děsně dojalo a byla jsem hrozně pyšná.

Podporovaly jste se, případně radily jste se?
Ségra chodila na moje koncerty, když mohla. Se mnou to s návštěvností jejích koncertů bylo horší, protože málokdy se zadařilo, že jsem měla volno, když ségra vystupovala někde poblíž. Vtipné bylo, že Ivča pak zpívala v kapelách, kde hráli muzikanti z kapel, se kterými jsem dřív hrála já. Jsme se všichni tak vzájemně znali. Protože Ivča hrozně ráda líčí a maluje, když jsme někdy s The Agony fotily promo fotky nebo točily klip, jezdila nás líčit. Teď mně došlo, že za ty roky jsme se dohromady se ségrou nesešly pořádně na jednom pódiu. Tady máme ještě na čem zamakat!