Foto: Archiv Soni Formanové
Ženská kapela Loretta ohlásila v průběhu loňského roku čerstvou posilu. Stala se jí mladá bubenice SOŇA FORMANOVÁ, která se okamžitě zapojila do nahrávání jejich nového CD „Návrat“. O tom, co má Soňa vše za sebou a jak se v Lorettě cítí, jsme si povídali před jejich pražským křtem nové desky.
Ahoj Soňo, slyšel jsem, že jsi ‚sežrala‘ metronom, co je na tom pravdy? (úsměv)
(smích) To je krásná otázka na začátek. Tuhle hlášku jsem slyšela v Brně. Po hraní ji tam pronesl jeden fanoušek, čímž mě dostal do kolen. Já s metronomem nehraju, jen si nachystám tempo a pak už bouchám podle sluchu. Jestli přesně, nebo ne, to musíš posoudit Ty, až nás za chvilku uslyšíš hrát.
Teď vážně, kdy a proč jsi poprvé usedla na bubenickou stoličku?
Rozhodně jsem nikdy neplánovala, že budu bubenicí. Začínala jsem, když mi bylo čtrnáct. Tenkrát jsem do jedné kapely nastoupila jako vokalistka. Náš bubeník pak začal mít problémy s návykovými látkami, a tak dostal vyhazov. Najednou neměl kdo bubnovat, tak jsem se nabídla, že než si najdou nového bubeníka, těch pár rytmů se naučím já. Do Třebíče, kde jsem bydlela, se v té době přistěhoval basák Vlasta Malý, který v místní základní umělecké škole (ZUŠ) otevřel třídu bicích a basy. A tak jsem se po třech měsících rozhodla, že začnu hrát na bicí, a od té doby hraju.
Měla jsi nebo máš nějaké bubenické vzory?
To určitě mám. V první řadě je to Mike Portnoy, pak musím jmenovat Erica Carra, který je už bohužel řadu let po smrti. Dále určitě Erica Singera, se kterým jsem se dokonce setkala a věnoval mi paličky, to byl velkej zážitek. No, a ještě určitě Thomase Langa. Bubenickejch vzorů mám poměrně hodně, na každým mě imponuje něco jinýho …
… teď jsi jmenovala samý chlapy, a co kdybych se tě zeptal na nějaké bubenice?
Kdybys mě nechal domluvit, jmenovala bych Ti i nějaký ženský. (smích)
Tak je jmenuj.
Já úplně zbožňuju Meytal Cohen. To je Izraelka, která působí v Americe. Dělá hodně covery, nedávno vydala CD se svojí kapelou. A je úplně fantastická. Je to taková padesátikilová nohatá holka, ale za bicíma obrovskej drak. Takže můj velkej vzor.
Ještě než se Tě zeptám na Tvé působení v Lorettě, zajímalo by mě, jakými kapelami jsi dosud prošla?
Během 14 let, co hraju, jsem prošla poměrně hodně kapelama. Začínala jsem v lokálních kolem Třebíče, napadají mě názvy jako Pochybná existence a podobný pseudo projekty, který potom nijak nedopadly. První větší pak byla zábavová, Noise. V ní jsem se poprvé hudebně setkala s basačkou Janou Staňkovou. Během studia na vysoký škole jsem účinkovala v řadě dalších projektů, za zmínku stojí revival Marilyn Manson Unmasked Tribute, opět s Jančou. To byla velmi zajímavá zkušenost, interpretovat styl hraní někoho jinýho. A teď současně s Lorettou působím i v kapele z Vysočiny, která se jmenuje Yellowhammer a hraje převzatý věci.
Takže k Lorettě jsi se dostala přes Janu?
Ano, Monika Pellová si vyžádala druhou bubenici a já jsem od Jany dostala kontakt. Každopádně Loretta je zatím nejvyšší meta, který jsem dosáhla.
Nabízí se tedy otázka, jestli máš ještě nějaké vyšší hudební mety, kterých bys chtěla dosáhnout?
Pro mě je hudba velkej koníček. V devatenácti letech jsem zvažovala, že zkusím konzervatoř, byla to jedna z možností, kam se ubírat dál. Ale nakonec jsem se rozhodla, že chci, aby mi hudba a bicí zůstaly jako hobby. Loretta je tedy pro mě splnění mého snu, je to příležitost, která se prostě najednou objevila. Já v tuhle chvíli nevím, jestli chci někdy mířit ještě výš. Momentálně si prostě užívám to, co je. A protože mám náročnou práci, nevím, zda bych nějakou vyšší metu a větší vytížení zvládla tak, abych odvedla stoprocentní výkon a všichni byli spokojeni.
Znala jsi Lorettu před svým nástupem k nim?
Lorettu jsem zaznamenala ve chvíli comebacku, díky obsazení Jany. Svoje hudební cesty vlastně vzájemně sledujeme od počátku a já jsem ráda, že se opět prolnuly. V té době jsem si ze zvědavosti pustila nejznámější hity kapely na Youtube a – po pár minutách jsem věděla, že to je něco, co bych fakt chtěla hrát. Poprvé naživo jsem je slyšela na konci roku 2016 ve Vagonu. To nikdo ještě netušil, že se o půl roku později setkáme a stanu se součástí týmu.
Loretta je kapela, která má za sebou poměrně dlouhou historii. Jak se v ní cítíš?
Tuhle otázku můžu rozdělit do dvou rovin. Zaprvé jsem se ocitla mezi holkama, který jsou dost známý. Mají za sebou velkej kus práce, vydání CD i LP a spoustu úžasnejch koncertů. Vnímám tam obrovskou profesionalitu a v tom je to od předešlých kapel pro mě jiný. Když jedeme hrát, tak se nikdy nic nepodcení, nezapomene a všechno se dotáhne do bodu, kdy nám to připadá dostatečně dobrý. Navíc jsou to skvělý baby. Zadruhé, jsem o něco mladší než holky, takže jak z mojí, tak i z jejich strany byly před prvním setkáním určitý obavy. Nicméně ty se rozplynuly hned na první schůzce, kdy jsme si neuvěřitelně sedly. Jedna věc je věk, druhá jejich obrovskej elán, takže kolikrát nestačím já jim než naopak. (úsměv)
Dobře, a jak teda bereš holky, jsou to pro Tebe spíš kamarádky, nebo je kvůli tomu generačnímu rozdílu bereš spíš jako autoritu?
Jsou to kamarádky, to je bez debat! Ale je pravda, že jsou situace, kdy cítím, že mají víc životních zkušeností. Třeba když vidím, jak v určitý situaci jednají nebo na základě čeho se rozhodují. Pro mě určitě pozitivní hledisko a přínos, ten rozdíl rozhodně není na překážku.
V Lorettě logicky hraješ také starší písničky, které před Tebou hrála Monika. Jak přistupuješ k těmhle písničkám, hraješ je přesně podle Moničina vzoru, nebo si v nich bubenické party nějak upravuješ?
No, já vycházím z té originální nahrávky, v aranži hraju to, co tam má být, ale hraju si to tak trochu po svým. Prostě, aby mi to sedlo do ruky a aby to sedělo na zadku. Myslím si, že je důležitý, aby každej bubeník hrál tak, jak to cítí sám. Když někdo někoho napodobuje, je to pak často jalový. Takže se o mně nedá říct, že bych byla nějakou kopií Moniky.
V téhle souvislosti mě napadá další otázka. S Lorettou určitě hrajete s mnohými slavnými kapelami, jaké to pro Tebe tedy je, když se najednou setkáváš s lidmi, které jsi dosud znala třeba jen z televizní obrazovky?
Možná se budeš divit, ale ono je to prostě hrozně normální. Třeba když jsem měla poprvé potkat herce Jirku Dvořáka, kterej nám hostoval na desce, napadlo mě, jestli ho nebudu vnímat s odstupem, jako známou osobnost. Ale to setkání proběhlo hrozně samozřejmě. Ty lidi jsou úplně normální a člověk nemá pocit, že by k nim měl nějak vzhlížet nebo se držet stanou. Jako když se potkáš s kýmkoliv jiným. Ale samozřejmě, že většinou mají velký osobní kouzlo a to setkání je příjemný a inspirující.
K holkám ses přidala v průběhu natáčení nového CD „Návrat“, měla jsi možnost se na nahrávce nějak podílet, nebo jsi dostala hotové bubenické party, abys je nabubnovala?
Já jsem k Lorettě nastoupila po polovině nahrávání cédéčka. Odehrály jsme několik koncertů a poté se vrhly na zbytek nahrávek. V těch posledních písničkách jsem se tedy podílela na tvůrčím procesu, aranžích i finálním vyznění. U nich jsem si vytvořila kompletní bubenické party a konzultovala to se zkušeným studiovým hráčem.
Bylo nahrávání CD „Návrat“ Tvou první zkušeností se studiovou prací, nebo už jsi ve studiu někdy něco natáčela?
Mám za sebou pár zkušeností ze studia, a to právě se zmiňovanými kapelami Noise a Marilyn Manson Unmasked Tribute. Ale šlo spíš o prezentační dema, CDčko s vlastní tvorbou jsem nahrávala poprvé.
Máš ambici se v budoucnu v Lorettě na tvůrčím procesu podílet nějak výrazněji?
Já nemám ani skladatelský vlohy, ani básnický střevo, ale strašně ráda kecám do vzniklých nápadů. Jakmile někdo donese nástřel, ráda vymýšlím různý variace a vylepšení, prostě co dál s tím. Ale že bych si sedla a napsala nějakej flák, to ne. V této kapele jsou od toho jiní a jsou v tom velmi dobří.
Hraješ kromě bicích aktivně ještě na nějaký jiný nástroj?
Na ZUŠ jsem vystudovala obor klavír a hrávala jsem i na jiné hudební nástroje. A teď mám úplnou novinku –začala jsem se učit na ukulele.
Takže se v Lorettě objeví ukulele?
(smích) Třeba se dočkáš i toho. Až natočíme další cédéčko a bude další křest, tak zahraju na ukulele. (smích)
Kromě toho, že v Lorettě bubnuješ, tak také zpíváš. Je možné, že se dočkáme písničky, kde budeš sólově zpívat?
(úsměv) No, já si myslím, že v blízké budoucnosti to budou spíš jenom ty vokály. Ale je možný, že nám rupne v bedně, Daria půjde za bicí, Múza vezme basu, Janča kytaru a já půjdu zpívat. Prostě se takhle vyměníme. (smích)
Múza z dáli: Jo, to se vyměníme, to už máme domluvený. (smích)
Soňa: A ještě si vezmu do ruky ukulele a něco zazpívám. Takže počkejme si na další křest, rozhodně to bude zajímavý. (smích)
Soňo, děkuji za rozhovor.
Není zač, i já děkuji.