Foto: Archiv Sylvy Ficové
Nedávno se na našem knižním trhu objevila kniha Lou Reed: Waiting For The Man – Život a hudba, kterou do češtiny přeložila SYLVA FICOVÁ. V následujícím krátkém rozhovoru jsem se paní překladatelky zeptal na její vztah k rockové hudbě a také na to, jak se vlastně taková rocková biografie překládá.
Na úvod se nemohu nezeptat: posloucháte rockovou muziku, popřípadě jakou?
Na rockové muzice jsem vlastně vyrůstala: po heavy metalu v pubertě přišly na řadu různé, většinou britské kytarovky a následně snad všechny kapely kolem vydavatelství 4AD. Dnes poslouchám spíš instrumentálnější hudbu, hlavně nu-jazz, minimalismus a klasiku, ale na Pixies a The Cure pořád nedám dopustit.
Jste fanynkou Velvet Underground a Lou Reeda?
Velvety jsem objevila docela pozdě, až na přelomu 80. a 90. let, a snad kvůli Nico mě moc nechytli. Od začátku se mi ale líbil vemlouvavý a úsporný zpěv Lou Reeda. Jeho nejstarší sólové desky si občas ráda pustím dodnes, i když ne každý druhý den, jako to bylo při překládání knížky o jeho životě.
Jak se člověk vlastně dostane k překladu rockové biografie?
V mém případě pomohla náhoda – překlad mi nabídl známý a měla jsem chuť a hlavně čas. O rockové hudbě nebo muzikantovi jsem sice překládala poprvé, ale ráda bych si to ‘střihla‘ znovu.
Prozradíte tedy, o jakém muzikantovi či kapele byste ráda překládala další knihu?
Určitě bych si vychutnala překlad životopisu Billie Holiday, Niny Simone, Joan Jett nebo… Janis Joplin, samozřejmě.
Jak dlouho pracujete na překladu takové knihy a co všechno taková práce obnáší? Je nutné se na překládání konkrétní biografie nějak speciálně připravovat?
U životopisu nestačí jen překládat text, je nutné vyznat se v reáliích a souvislostech a mít k ruce někoho, s kým se můžu případně poradit. Na překlad Reedova životopisu jsem měla jen léto, takže jsem jiné projekty odsunula stranou, abych se mohla věnovat jen jemu.
Liší se nějak překlad rockové biografie od překladu knih jiných žánrů?
Důležité je určitě znát trochu hudební hantýrku i provoz. Mně v tomto směru pomohl Rani Tolimat, díky kterému se překlad ke mně vlastně dostal, a hlavně Honza P. Martínek, který mi poradil nebo potvrdil, jak překládat některé specifické termíny, třeba takový ‘click-track‘.
Je něco, co vás ze života Lou Reeda zaujalo či překvapilo?
Nejvíc mě asi překvapily Reedovy drsné zážitky z psychiatrické léčebny a to, jak moc jeho neurvalé texty o ženách odrážely jeho vnitřní problémy s identitou. Zaujala mě pak jeho záliba ve fotografování, o které jsem do té doby popravdě nevěděla.
Spolupracovala jste s autorem knihy nebo byla jste s ním při překladu knihy v kontaktu? Jak tato spolupráce vypadala?
S autorem jsem se původně spojila kvůli několika nepřesnostem v textu, ale nakonec jsme si psali o všem možném. Jeremy Reed je sám muzikant, překladatel a originální básník a v biografii svého jmenovce používal dost zhuštěné vyjadřování nebo s oblibou přecházel ze spisovného jazyka do slangu a ze vzletných poetických pasáží do syrové stručnosti. V naší komunikaci byl hodně vstřícný a dost jsem se při tom naučila i zasmála.
Narazila jste při překladu na něco, co vám jako překladatelce dalo, jak se říká, ‘zabrat‘?
Asi nejnáročnější byly překlady úryvků textů, i když jsou krátké. Většina fanoušků je zná totiž v originálu (který je navíc v poznámkách pod čarou) a o jejich českém znění má určitě vlastní představu. Vyloženou ‘lahůdkou‘ pak byly popisy hudebních frází a nahrávek, jež si nezadaly s osobitými texty publicisty Z. K. Slabého, které znám pro změnu z překládání do angličtiny.
Jak se vám kniha líbila jako čtenářce?
Bavila mě, jinak bych ji asi nepřekládala. Její autor má literární přehled a cit pro detail a často umí vyhmátnout to podstatné. I když je zřejmé, že je Reedův velký fanoušek, rozhodně ho slepě neadoruje a umí k němu být i kritický. Přináší přitom nejen pohled do zákulisí jeho koncertů a partnerských vztahů, ale i do života americké a britské gay subkultury, navíc v době, která pro gaye, lesby ani transsexuály rozhodně nebyla jednoduchá.