Foto: archiv Martiny ‚Kajdy‘ Balcarové
Korektury: Tereza Kvášová
A zase ty THE AGONY. Po jarním rozhovoru s Nikolou Kandoussi jsem měl příležitost si posedět s další členkou naší nejlepší ženské heavyrockové kapely, tentokrát s bubenicí MARTINOU ‚KAJDOU‘ BALCAROVOU. Naše povídání se kromě The Agony točilo také okolo celé Kajdiny hudební kariéry. A protože je Kajda skvělá společnice, která nezkazí žádnou zábavu, parádně jsme si užili nejen celý rozhovor, ale i následnou ‚afterparty‘.
Nemohu se na úvod nezeptat; jak se máš v letošním parném létu?
Teď už výborně, jak přestaly ty strašný vedra. Já to špatně snáším. Mám vedra ráda, ale někde u vody, kde máš možnost se koupat, ale takhle ve městě to je pro mě hrozný. Takže teď už se mám dobře. (smích)
Co vlastně znamená Tvoje přezdívka ‚Kajda‘, jak jsi k ní přišla?
Ajaj… (smích) Počkej, zkusím dát krátkou verzi: když jsem hrála ve své úplně první kapele, tak tam se mnou hrála spolužačka z gymplu, kytaristka Lenka. No, a pak tam byli chlápci, co byli o generaci starší než my, v té době mi bylo nějakých 17. Jednou na zkoušce někdo ze srandy navrhl, že abychom se necejtily mezi nima jako mladý holky blbě, tak nám budou říkat klučičíma jménama. Té kytaristce říkali Artur, podle Artura Masnýho – kytaristy z Benefitu. No, a mně připadlo Karel, takhle to nějakou dobu fungovalo. A po několika letech, když už jsem hrála s kapelou Sorry, jsem tuhle historku vyprávěla v hospodě. No, a tak to začalo… Karle, Kájo atd., až mě jednou kytarista překřtil na Kajdu, což se chytlo a začali mi tak říkat úplně všichni kolem a já už jsem si to nechala i na různý internetový fóra a tak. Takže to vlastně vzniklo ze jména Karel. Ještě je docela vtipný, že tím, jak se ta přezdívka ujala, tak si pak všichni mysleli, že se jmenuji Karolína, takže když mi pak někdo řekl Martino, tak to někteří lidi nemohli pochopit. (smích) Takže se nemusíš bát, opravdu to není od Al Kajdy. (smích)
Jaká hudba Tě ovlivňovala, co jsi poslouchala nebo posloucháš?
Jako úplně malá jsem vyrostla na Nedvědech – Brontosaurech, protože je poslouchala mamka. My jsme každé léto jezdili na dovolenou pod stan, kde se vždycky hrálo u táboráku na kytary a tam se hráli tyhle trampský písničky a folk. Takže to bylo moje dětství. Potom v pubertě to byly takový ty ‚boy-bandy‘ a tak celkově popík. No, a když mi bylo asi patnáct, vzal mě můj strejda na koncert Kiss. To byl můj první velký koncert. A v tý době se to zlomilo a já jsem začala poslouchat bigboš a vůbec rockovou muziku. To už jsem hrála asi rok na bicí a začala jsem v tý době chodit v Kolíně na bigbítový zábavy. No, a přes Iron Maiden, AC/DC, Judas Priest a tyhle klasický kapely jsem zakotvila u kapel melodickýho rocku, jako jsou TOTO, Journey, Asia, Gotthard. Ale já jinak mám ráda strašně moc muziky.
Jak se vlastně křehká dívka jako Ty dostane k bicím, proč sis vybrala právě bicí?
Tak to zase musím vzít od úplnýho začátku. Já jsem asi ve třetí třídě chodila na zobcovou flétnu a pak asi po dvou letech jsem začala chodit na lesní roh, ale to mě úplně nebavilo. A někdy ve čtrnácti letech jsem začala přemýšlet, že bych chtěla hrát v nějaký kapele, a tam by to šlo s lesním rohem těžko. (úsměv) Takže mě napadlo zkusit začít hrát na saxofon. Ale už někdy v tý době jsem začala pošilhávat po bubnech. Jenže my jsme bydleli v paneláku a já si říkala, že to je přece kravina hrát v paneláku na bubny, takže jsem je zase hnedka pustila z hlavy. Takže jsem opravdu vážně uvažovala o tom saxofonu. Jenže ten mi nebyl doporučen kvůli nátisku, že by se to tlouklo dohromady s lesním rohem. A v tý době u nás byl můj bratranec a ten mi říkal, že by chtěl hrát na bubny a že mu moje mamka doporučila, aby se přihlásil do hudebky. A tehdy jsem si říkala, že to je vlastně pravda, že se do hudebky přihlásím také. Šla jsem tedy za mamkou, která tehdy pracovala v kolínské hudebce jako mzdová účetní. Ona mi slíbila, že se zeptá pana učitele, jestli má volné místo. Tehdy jsem chodila ještě na zpěv a byli jsme na soustředění, kam mi mamka volala a říkala, že od září bude jedno místo volné. Takže v srpnu mi bylo patnáct a já v září nastoupila do kolínské hudebky na bubny a měla jsem děsnou radost. Protože se mi splnil sen. (úsměv)
Ty jsi pak bicí studovala na konzervatoři, že?
Ano, na konzervatoř jsem šla po čtyřech letech učení se na bubny. Já jsem měla pocit, že když se hlásíš na konzervatoř, tak musíš umět všechno. A všichni mi říkali: „ty jsi blázen, nemusíš umět všechno, protože by Tě tam jinak neměli co učit“, ale já jsem měla strach se tam přihlásit. Nicméně jsem se tam přihlásila a dopadlo to… (úsměv)
Máš nebo jsi měla nějaký bubenický vzor?
Ne, vyloženě v tom smyslu, jak to říkáš, žádný vzor nemám. Ale samozřejmě mám oblíbený bubeníky. Třeba si mi hrozně líbí Gavin Harrison z kapely Porcupine Tree. Ne, že bych ho nějak cíleně sledovala, ale strašně se mi líbí, jak hraje, zvukem bubnů i vizáží, prostě tak nějak celkově.
Od kdy hraješ s The Agony a jak ses k nim vlastně dostala?
Chacháá! Tak odkud začnu… Já jsem se s Niky seznámila už někdy před sedmi lety, když jsem hrála s kapelou Sorry. Já jsem z Kolína a Niky je z Čáslavi, takže to k sobě nemáme daleko. Vlastně úplně nejdřív jsem poznala její mamku a to tak, že jsme se potkávaly na různých zábavách a tak. No, a Niky se na nás byla taky podívat. Potom mi volala její mamka, že Niky chce dávat dohromady nějakou kapelu, jestli bych do toho nechtěla jít. Takže jsme měli jednu zkoušku, ale nakonec z toho nic nebylo. Niky pak začala hrát se Sweet Zone a K2. Já jsem si zase šla svojí cestou a hrála se svýma kapelama. Potom přišlo Nikolino angažmá u Aleše Brichty a v tý době jsem já začala jezdit na loď. A pak jsme občas jedna druhé volaly, ale buď jsem neměla čas já, nebo ona, takže jsme se takhle nějak pořád naháněly a míjely. A pak když se Niky rozhodla založit The Agony, tak já jsem zrovna jezdila čtyřměsíční turnusy na loď a nemělo by to smysl. Proto The Agony vznikly beze mě. No, a asi před rokem mi volala Niky, jestli bych mohla na léto zaskočit místo Jarky (poznámka redakce: Jarka Červeňáková – původní bubenice The Agony). Tenkrát se to konečně hodilo, protože jsem zrovna byla doma. Takže jsem s nima čtyři měsíce hrála. A pak jsem zase odjela na loď. Takže jsme řešily, jestli si najdou někoho jinýho na stálo, nebo jestli se k nim na jaře vrátím. Na konec jsme se dohodly, že s nima budu na stálo hrát já, ale že ještě v létě jednou pojedu na loď. Tak jsem odjela, a holky si na léto vzaly jeden záskok, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se vrátila o něco dřív a jsem tady. A už tady zůstanu. (úsměv)
Jak funguje čistě ženská kapela, někde jsem slyšel, že ženský se spolu moc nesnesou… (smích)
No, to se říká, ale to jsou pomluvy. (smích) Hele, my nejsme ženský, my jsme rockerky, to je jiný! (smích)
Mě možná spíš zajímalo jestli v kapele je demokracie nebo Vám tvrdou rukou vládne Niky… (úsměv)
Napiš tam, že Niky je strašná diktátorka. (Kajda se naklání nad diktafon a řve) Napiš to tam, slyšíš, fakt to tam musíš napsat. (výbuch smíchu) Ne, ale teď vážně: my jsme se zatím vždycky na všem shodly, tak asi budeme demokratická kapela, nebo ne? (úsměv) K tomu bych měla dodat, že já jsem nikdy nechtěla hrát v čistě ženský kapele, protože jsem měla pocit, že bychom byly jako nějaký opičky, který dostanou nástroje a hrajou, co jim kdo řekne. Takže jsem vždycky hrála v kapelách, kde byli i chlapi. Ale když jsem dostala nabídku od Niky, tak jsem hned věděla, že do toho chci jít, protože jak jsem už říkala, Niky znám fůru let a přesvědčila jsem se, že ona tu muziku dělá naplno a srdcem. A pak jsem poznala, že holky jsou to samý. Takže my fakt nejsme žádný cvičený opičky. (smích)
S The Agony jste letos vydaly debutové album, jaké na něj zaznamenáváte ohlasy?
Myslím, že k nám se dostávají spíš ty pozitivní reakce, ty negativní moc ne, ale určitě nějaký budou. My jsme dost cédéček, možná půlku toho co se prodalo, poslaly do zahraničí – do USA, Japonska, Anglie, Indie a tak. To mi přijde hezký, že ti lidé z venku si to najdou a mají o to zájem.
Vím, že teď na podzim byl naplánován křest CD „Dirty and Dangerous“. Když jsem mluvil s Niky, tak říkala, že by mohlo jít o dost speciální koncert. Můžeš být konkrétnější a o křtu něco prozradit?
Datum a místo křestu se již rozhodlo. Křest se odehraje ve středu 21. října v Praze v hudebním klubu Vagón. Máme pozvané nějaké speciální hosty, kteří nám to naše CD pokřtí. Jména zatím prozradit nemohu, ale jedná se o známé české muzikanty. Krom toho připravujeme různá, i nehudební překvapení. Každopádně více informací budeme brzy zveřejňovat na našem facebookovém profilu a na našich oficiálních webových stránkách www.theagony.cz.
Letos jste si zahrály na hlavním pódiu na Masters of Rock, jaký to pro Tebe byl zážitek?
Zážitek to byl výbornej. Už jenom to, že můžeme říct, že jsme si zahrály na Masters of Rock na hlavní stage, je prostě super. My jsme začínaly sobotní program od 10 hodin ráno, takže jsme asi někoho vzbudily. (úsměv) Proto tam nebylo úplně narváno, ale i tak tam prý bylo zhruba 5 tisíc lidí, a hrát před tolika lidma se Ti nestane každý den. Takže to byla paráááááádička. (úsměv)
A když to srovnám s koncertem v dubnu na Chmelnici, kde jste hrály s Girlshool, dá se říct, co bylo lepší nebo horší?
(Přemýšlí) To je hodně zajímavá otázka. Ono se to asi nedá úplně srovnávat, oba dva to byly výjimečné koncerty a skvělé zážitky, ale asi bych neřekla, že něco bylo horší nebo lepší. Rozhodně šlo asi o nejzajímavější koncerty, které jsem s The Agony zatím odehrála.
Kromě The Agony hraješ také s kolínským Big Bandem, jak jde dohromady hraní ve dvou hudebně tak odlišných tělesech, nedělá Ti problém se mezi žánry ‚přeorientovat‘?
Ono, nejdřív musím říct, že jsem s Big Bandem teď poslední rok vlastně nehrála, protože jsem jezdila hodně na loď, takže jsem byla jen párkrát na zkoušce, ale žádný koncert. Nicméně ještě před The Agony jsem měla víc kapel a tam jsem to zvládat musela. Na jednu stranu je pravda, že se musíš ‚přepnout‘ na jinou muziku, ale na druhou stranu Tě to ‚cvičí‘ být ve střehu a je to takový rozmanitější. Já si nemyslím, že by to přeorientovávání byl pro mě nějaký problém.
Ta otázka byla možná spíš myšlena tak, jestli ty jako pravověrná rockerka nebereš ten Big Band třeba jako něco, co tě vlastně ani moc ‚nebaví‘…
To vůbec ne. Spíš naopak, pro mě ten Big Band vždycky byl ohromná škola. Hraní v něm je úplně něco jiného. Vezmi si, že těma bubnama vedeš asi 20 lidí a to mě baví. Největší rozdíl je i v tom, že v Big Bandu jsem vždycky hrála slabšíma paličkama, než když hraju bigboš. (smích) Jo, a taky jsem tam nepoužívala ‚čínu‘. (poznámka redakce: typ činelu) A ani dvojšlapku. (úsměv)
Dá se hraní s The Agony a Kolínským Big Bandem zvládat termínově?
My jsme amatérský big band a neživíme se tím, takže ne každej má vždycky čas. Navíc v Big Bandu je 20 lidí a většina z nás má svoje kapely a aktivity. Takže je jasný, že sladit takový kolos termínově je téměř nemožný. Proto na každej post máme víc hráčů. Takže teď jsme tam čtyři schopný bubeníci, který kdykoliv můžou zaskočit. Já jsem momentálně v pozici náhradníka. (smích)
První náhradník…
Spíš tak třetí, nebo pátej, nebo tak. (smích) Prostě náhradník.
Vím, že také jezdíš hrát do zahraničí, není to pro kapelu problém?
To byl trošku problém, ale jak už jsem říkala, s holkama jsme se dohodly, že letos odjedu na poslední cestu a pak tady zůstanu na stálo. Tak jsem tady. (úsměv)
Dá se říct, co Ti hraní na lodi po hudební stránce dalo?
Určitě, dalo mi to to, že jsem tam musela hrát úplně všechno, od cha-chi, rumby a samby, přes disko, swing, taneční styly a popík až po rock. A druhá věc je, že hraješ každej den, několik hodin, to je taky hodně znát, že se vyhraješ. Prostě byla to obrovská škola.
Z cest máš určitě spoust zážitků, máš třeba nějaký speciální hudební zážitek?
Měla jsem možnost zažít Full Metal Cruise. Celý týden na lodi hráli kapely a umělci – např. Doro, U.D.O., Masterplan, Sabaton, Gamma Ray, Kreator, Uli Jon Roth, Van Canto a další. Každý měl v průběhu toho týdne cca tři koncerty. Mohla jsem jejich vystoupení sledovat i ze zákulisí a s muzikanty se setkávat a pokecat. Byl to výborný týden plný zážitků.
Na začátku rozhovoru jsi říkala, že jsi chodila na zpěv. Nelákalo Tě tedy někdy vylézt zpoza bicích a zkusit se prosadit jako sólistka?
To vůbec, za prvé na to nemám žádné ambice, mě prostě baví bejt vzadu za těma bubnama. A za druhý na to ani nemám hlas. Začala jsem teď na zkouškách nacvičovat za bubnama vokály, tak snad to časem půjde tak, abych mohla zpívat i na koncertech. (smích) Ale určitě nemám ambice lézt před kapelu. (úsměv)
S tím vlastně tak trochu souvisí i následující otázka, píšeš svojí muziku, máš autorské ambice?
Ne, to opravdu nemám. Já jsem jenom interpret. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Víš jaká je poslední věta bubeníka před vyhozením z kapely? „…já jsem napsal písničku.“ (smích) Ale ono je to i tím, že já už aktivně nehraju na žádnej jinej nástroj. Ale třeba na stará kolena, což nebude zas tak za dlouho, začnu skládat písničky. (smích)
Nedávno jsem na Facebooku zaznamenal Tvoje prohlášení, že chceš být nejlepší bubenice v Česku, jak to bylo myšleno?
Pozor, já jsem řekla, že jedna z nejlepších! (úsměv) Ale bylo to myšleno naprosto vážně.
Jak relaxuješ od muziky?
Co to je za otázku? Já nerelaxuju! A už vůbec ne od muziky. (smích)
Tak jinak, co Tě kromě muziky baví?
No to je už lepší… (úsměv) Jezdím na kole, koukám na filmy, hodně čtu, a když mám někdy volnější období, třeba skládám puzzle, nebo vyšívám. (úsměv) Ráda se samozřejmě setkávám s přáteli, nejlépe na pivku, nebo na nějakém koncertě, trávím čas na internetu a také hrozně ráda hraju různé hry. Teď nemyslím počítačové, ale třeba karty nebo společenské hry, bowling, stolní fotbálek ….. prostě jsem takový hrací a soutěžní typ. (smích)
Martino, díky za rozhovor, ať se stále daří a těším se, že Tě s The Agony uvidím na koncertech…
Já také děkuji a budu se těšit, až se na těch koncertech budeme potkávat.