Foto: Archiv kapely Loretta
Pokud nebyla LORETTA naší úplně první čistě ženskou rock-metalovou kapelou, tak byla určitě jednou z prvních. Měl jsem to štěstí, že jsem si před jejím prvním letošním pražským koncertem v hudebním klubu Vagon mohl s celou kapelou popovídat. A protože jsem u jednoho stolu seděl se čtyřmi ženskými, šlo o hodně veselé povídání. Na moje otázky tedy odpovídaly: Daria Hrubá (zpěv, kytara), Pavla ‚Múza‘ Horňáková (kytara, zpěv), Monika Pellová (bicí) a Jana Staňková (basa, zpěv).
Zkuste zavzpomínat na úplné začátky Loretty.
Daria: Já znám Múzu od svých šesti nebo osmi let. Chodily jsme spolu do dramaťáku a když nás později odtamtud pro náš vysoký věk (asi 15 let) vyhodili, řešily jsme, co budeme dělat. Múza chodila od malička taky do hudebky a zrovna v té době dostala nabídku od pana učitele Vichty, který na škole zakládal dívčí skupinu. Nastoupila do ní jako klávesista a hned hodila lano mně.
Múza: Sháněly jsme totiž kytaristku, tak jsem si hned vzpomněla na Dariu, známou kytarovou hvězdu všech táboráků. Později se ale ukázalo, že ještě mnohem líp zpívá, než hraje na kytaru. Tak se stala zpěvačkou. Pak jsme potkaly Monču, která přišla s tím, že přitvrdíme. Byla to odjakživa drsňačka, tak řekla, že budeme hrát tvrďárny, žádný šmrdlání na violoncella a tak. (smích)
Monča: Bodejť.
Múza: A nakonec dovedla z Prahy basačku Martinu.
Daria: Martinu máme vlastně dodneška. Ale protože žije v Kanadě a přece jenom zatím nemáme sponzora, co by jí hradil letenky, aby mohla lítat na koncerty, oslovily jsme Janičku. Máme je obě moc rády, takže kdyby se Martina vrátila, bude mít Loretta dvě basy. Doufáme, že se to opravdu jednou podaří uskutečnit.
Monča: Já doufám, že bychom hlasovaly… (smích)
Daria: A o čem jako?
Jana: Ona by mě chtěla vyhodit, ona mě nemá ráda. (smích)
Monča: No jasně, takže bychom hlasovaly, která zůstane a která odejde. (smích)
Jana: Tak já se naučím hrát na bicí a vyhodíme Tebe. (všeobecný smích)
Jakými kapelami jste tedy prošly, než vznikla Loretta?
Daria: Kapela, ve které jsme s Múzou začínaly pod Lidovou školou umění, se jmenovala Femina. Pak jsme její název změnily na Nyx, což je jméno řecké bohyně noci. To jsme ještě hrály takovej popíček. Loretta vznikla až s Mončou. Takže, dá-li se to tak říct, pro nás s Múzou byla Loretta třetí kapela.
Dario, Múza říkala, že jsi byla hvězdou táboráků. Jak dlouhá je cesta od táboráků k heavy metalu?
Daria: No, hvězda, já jsem tam oslňovala třemi akordy. (smích) A když se podíváš na to, jakým stylem hraju, tak od toho táboráku k metalu zas tak daleko není. (smích) Já to samozřejmě říkám trošku nadneseně. Tenkrát jsem hrála na španělku a učila se na elektriku, to je samozřejmě něco úplně jiného. Ráda říkám, že jsem se to vlastně nikdy nenaučila. A proto Múza, která původně byla klávesistka a následně saxofonistka, se musela začít učit na kytaru, aby na ni v Lorettě vůbec někdo uměl hrát. (smích) Já jsem byla zpěvačka a špatná kytaristka a my jsme potřebovaly dobrou kytaristku.
Múza: Jo, my jsme se sice rozhodly, že budeme hrát metal, ale vlastně jsme neměly kytaristku. Tak mi Monika řekla: „Klávesy pudou, a ty se buď naučíš na kytaru, nebo letíš s nima“. (smích)
Monča: Takhle jsem to určitě neřekla. (smích)
Daria: Řekla jsi: „Klávesy pudou do prdele“. (smích)
Múza: Tak jsem si sehnala kytaru a začala se učit.
Takže na klávesy už nehraješ, ty šly teda do pr…, vlastně stranou? (smích)
Múza: Úplně ne, občas je vytáhneme. Jako například loni na kulatinách mého muže, kytaristy z Titanicu, později z Kernu, momentálně z Albandu. Slavilo se stylově koncertem, kam si nás pozval jako hosty a sám si s námi i zahrál. Tam jsme si mohly střihnout s klávesami naši hodně oblíbenou Bohužel, náš zatím jedinej ploužák. V originále je s klavírem, proto ji běžně nehrajeme.
Daria: Důležitý je, že jsme tam hrály akusticky, takže došlo i na ty španělky, takže vlastně i na ten ‚táborák‘. Bylo to úžasný a všem, včetně nás, se to moc líbilo.
Loretta po slibném začátku zmizela ze scény. Proč?
Daria: V roce 1991 se nás ujala agentura Karla Vágnera Multisonic a my pod ní objely republiku křížem krážem a vydaly LP. Jenomže abychom mohly pokračovat dál, musely jsme napsat nové písničky a na to během té doby prostě nebyl čas. Pak si nás vybrala německá kapela Number Nine, se kterou jsme objížděly Německo. Byla to krásná doba – hrály jsme naše písničky, jen s anglickými texty. Do toho ještě kluby ve Švýcarsku a opět nedostatek času na psaní a pravidelné zkoušení nových věcí. A když už jsme se ve zkušebně konečně sešly, většinu času jsme prokecaly. Zní to jako vtip, ale je to pravda. Nakonec jsme se dohodly, že než hrát pořád to samé, raději to zabalíme.
To ve mně trošku evokuje, že jste měly nedostatek motivace, bylo to tak?
Daria a Múza: (současně) To jsi celkem dobře vystihl, je to vlastně tak, bylo to o ztrátě motivace.
Múza: Náš agent v Německu později začal, nebo se o to aspoň snažil, svými požadavky zasahovat nejen do našeho repertoáru a vzhledu, ale i do složení kapely, a to nebylo nic pro nás.
Daria: Stejně jsme byly kapela, která primárně chtěla hrát u nás, jenže jsme nebyly schopný udělat novej repertoár. A bez toho to nešlo. Neměly jsme nic, co bychom lidem mohly přinést.
Teď už ve zkušebně většinu času neprokecáte? (smích)
Daria: Dneska už si uvědomujeme, že jsme na to tehdy, jak se říká, dojely. Ale pořád prokecáme hodně času. (smích) Protože přesto, že jsme tak dlouho nehrály, pořád jsme se stýkaly, zůstaly jsme kámošky, který se znají nějakých třicet, my s Múzou čtyřicet let. Takže i dneska trošku sklouzáváme k tomu, že ty zkoušky nejsou tak pracovně vytížený, jak by mohly být. Ale víme, že musíme makat, bez toho to prostě nejde.
Přemýšlíte ještě dnes nad podobným turné v zahraničí?
Daria: Tenkrát to turné vycházelo z toho, že jsme hrály pod Multisonicem. Měly jsme manažerku Kačenku, která spolupracovala s jistou Marlene, manažerkou švýcarských kapel a promotérkou, co dělala koncerty a festivaly. Popravdě řečeno, už několikrát mě napadlo, že bychom mohly zjistit, kde je Marlene konec a zopakovat si to. Jen nevím, kde na ni sehnat kontakt. Protože za ty roky jsem někde ztratila její vizitku. (smích) Určitě bychom se rády vrátily na místa, kde jsme před pětadvaceti lety hrávaly, bylo by to určitě zajímavý. V těch klubech byla vždycky úžasná atmosféra. Holky, vy byste nechtěly?Monča: No, já jdu za chvilku do důchodu a s tím naším tempem se toho asi nedočkám. (všeobecný smích)
Zeptám se ještě na vydání Vašeho eponymního LP. Jak bylo tehdy těžké ho vydat?
Múza: (překvapeně) To asi nebylo moc těžký, nebo já si to aspoň nepamatuju. (smích)
Monča: Nám to prostě nabídli, tak jsme to natočily.
Daria: No, takhle: My jsme měly opravdu mimořádný štěstí. Měly jsme štěstí na lidi, který jsme potkávaly, a taky štěstí v tom, že jsme baby. To nám někteří mužští občas i předhazovali. My jsme byly mladý holky, který dokonce i uměly docela hrát a bavilo nás to, což asi bylo vidět. Takže když nás z Multisonicu oslovili, zas až tak velký překvapení to nebylo. Předtím jsme natočily dvě písničky na kompilaci „Detonation“, někomu z Multisonicu se to asi líbilo, tak si řekli:, „Hele, to je dobrá kapela, vydáme jim desku“. Téměř takhle jednoduchý to bylo.
Většina písní z ní se objevila v tehdejší televizi, s čímž logicky musela přijít popularita. Co to pro Vás tehdy znamenalo?
Monča: Musím říct, že to bylo strašný, musely jsme mít ochranku, lidi nám nedali pokoj… (všeobecný smích) To byla strašná doba, ale fakt. (smích)
Múza: Jediný štěstí bylo, že tenkrát nebyli bulvární novináři a sociální sítě. (smích)
Daria: Ale je pravda, že jsme tenkrát občas rozhovory taky dávaly a těm fanouškům jsme se fakt podepisovaly. Já jsem se dokonce už odmítala podepisovat na ruce a na břicha. O tom máme dokonce zvukový i obrazový záznam. (úsměv) Tenkrát byla prostě jiná doba.
Múza: A když jsme se po cestě na koncert ztratily, nemohly jsme nikomu zavolat, nebyly mobily.
Daria: A my jsme se ztrácely hodně často, protože tenkrát nebyly ani navigace. (smích) Takže když jsme jely na kšeft, kolikrát jsme dojely někam jinam. Ale vážně, byla to skvělá doba. A možná bylo dobře, že tenkrát neexistovaly ty „fejsbůky“, bulváry a navigace. Žilo se nám v tom fajn.
A co bylo motivací pro váš comeback?
Monča: Nuda v Brně! Ne, tak vážně. Jak už tradičně říkám: V osobním životě jsem se dostala do standardní situace v poněkud nestandardní rychlosti, což mne poněkud nadstandardně zaskočilo. No a Daria s Múzou se pozdě večer, jako nefalšovaný kámošky, přiřítily 50 kilometrů ke mně domů, kde se mě jaly utěšovat. A jelikož se plíživým, leč rychlým tempem blížily moje kulatiny, po pár lahvích vína jsme se rozhodly pro psychoterapii Lorettou. V kombinaci s vínoterapií. Tedy v tomto případě víc než kdy jindy platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jen doufám, že teď už nás s děvčaty čekají jen světlé zítřky.
Překvapilo Vás, jak dobře na váš comeback fanoušci reagovali?
Jana: Reakce se různí. Někdo pochválí, jak skvěle jsme zahrály, někdo při koncertě za zády kamaráda, který mi o tom pak řekne, sní o striptýzu zpěvačky tak nahlas, že o tom ví další půlka sálu i přes ten randál, co naděláme. Já jsem mezi holkama vlastně taková Alenka v říši divů, vidím, že z dob dávných jim spousta fanoušků zůstala věrná, nosí stará elpíčka a nechají si je podepisovat, kupují nová cédéčka, schraňují dvacet let staré amulety v podobě třeba růžového trsátka, co kdysi od některé z nich dostali, chtějí se fotografovat… A já bytostně nesnáším focení, obzvlášť s upoceným čelem po koncertě. (smích)
Monika: A z čeho seš jako upocená? Z toho postávání u bedny? (smích)
Múza: Když jsme začaly znovu hrát, nejčastější otázka byla: „A bude mít Múza na sobě ty síťovaný punčochy?“ (smích) Trochu jsem se bála, že když nebudeme mít svoje devadesátkový oblečky, nikdo na nás nepřijde. Naštěstí se to nepotvrdilo a mám hroznou radost nejen z těch „starých“ fanoušků, elpíček a amuletů, ale i z toho, že chodí i mladí lidi a skvěle reagují na nový písničky!
Jano, jak ses do kapely vlastně dostala? Prošla jsi nějakým konkurzem nebo něčím takovým?
Daria: Byl to hrozně tvrdej konkurz. (smích)
Jana: To bylo docela jednoduchý. Holky jsem už dávno znala z obalu jejich desky, to proto, že můj mladší brácha Lorettu poslouchal, většinou na zabijačce při škvaření sádla. Aby mu práce utíkala, nosil s sebou kazeťák a nejspíš pirátskou kazetu Loretty.
Daria: Ty vole, Janičko, tohle jsi nám ještě neřekla. (smích)
Jana: Fakt, miloval Lorettu a ještě XIII. století, tím mi vlastně tenkrát rozšířil obzory a odtud pramení moje povědomí o Lorettě. No, a po nějakých dvaceti letech od té doby, mi jednou kamarád Pavel Kubát – bubeník z Root, píše: „Hele, Loretta potřebuje basačku. Tak jsem jim řekl, že mám tip.“ Na to jsem mu odpověděla, že s takovejma hvězdama nemůžu hrát, že na to nemám koule. Tlačil mě, abych to zkusila a zkontaktoval mě s Monikou, která hledání nové basačky vlastně iniciovala. Pořád jsem si ale nebyla úplně jistá, jestli do toho mám jít. Ovšem blízké okolí mě přemlouvalo natolik, až jsem si nakonec řekla, že to zkusím a maximálně zjistím, jaký jsem „nýmand“. Ale když jsem přišla na první zkoušku, tak holky byly úplně v pohodě a moje nervozita byla pryč.
Daria: A tam se ukázalo, že největší hvězda je vlastně Janička. (smích)
A kde jsi hrála před tím, než jsi nastoupila do Loretty?
Jana: Hrála jsem ve dvou, pro mě srdcových, revivalech. Ještě předtím jsem zpívala v zábavové kapele, ale o zpěvu bych tady nerada mluvila. V podstatě jsem prošla několika kapelami, folkem počínaje, přes dechovku až k bigbeatu, ale pěkné vzpomínky zůstávají, přestože to nebylo nic extra důležitého.
Jistá část mužů se vždycky dívala na přítomnost ženských v bigbítu s despektem, jaké s tímhle máte zkušenosti vy?
Daria: Podívej, my jsme se samozřejmě s tímhle názorem kdysi taky setkávaly. Ale pak to většinou dopadlo jinak. Se spoustou kapel, který se ze začátku tvářily trochu divně, jsme pak měly docela nebo i hodně hezký vztahy.
Jana: Já si myslím, že ženský do bigbítu nepatří jen v tom případě, pokud je třeba jedna ženská v chlapský kapele. Protože když je jedna pěkná ženská v kapele mezi samejma chlapama, strhnou se o ni dříve nebo později boje a je na problémy zaděláno. Chlapi jsou totiž od přirození sukničkáři, za což žena ale samozřejmě nemůže… a tak nás tam preventivně nechtějí. (smích)
Daria: Jano, já Ti můžu říct, že zpívám se Špilberkem, což je taková akademická záležitost, protože tam jsou hrozně vytížení muzikanti, takže hrajeme jednou za půl roku… A tam jsem jediná baba a myslím, že to žádný problémy nedělá. Takže je to asi o lidech.
Dá se říct, že se tenhle názor po letech nějak změnil?
Daria: Tenkrát se na nás tak dívali hlavně proto, že jsme byly mladý a nezkušený. Dneska už nás ti naši vrstevníci znají. A ti mladí jsou na to zase zvědaví proto, že jsme hrály před 25 lety. Teď se jim to líbí z úcty k našemu stáří, teda k naší zralosti. (smích) Nejspíš si říkají, že by přece takový dámy nevylezly na pódium, kdyby to bylo nějaký hrůzostrašný. (smích) Ale je fakt, že zatím se k nám chovají všichni hezky.
Múza: Dnešní koncert má třeba název MDŽ aneb Ženy ženám. Je to vlastně první letošní koncert v rámci putovního festivalu s názvem Babskej Rockfest. A jak už název napovídá, na pódiu se střídají samý ženský, a že už v téhle době je z čeho vybírat! Loni s námi jezdily babský bandy The Agony, Kapriola a Kiss Moravian Girls. Tentokrát jsme si pozvaly Donu z Kaprioly, jakožto houslistku, a K2. Tohle všechno jsou kapely, kde se hodí spíš použít slovo „respekt“ než „despekt“. (úsměv)
Na koncertech už hrajete také nové skladby, nemohu se tedy nezeptat, kdy bude nové CD?
Všechny společně: Ajajaj, klasická otázka. (smích)
Jana: My se chystáme nahrávat už asi půl roku.
Múza: Už něco nahráno máme.
Jana: My jsme totiž strašný puntičkářky a hrozně se v tom pitváme, pořád tam a zpět. Furt se nám něco nelíbí, jak je to zahraný nebo zazpívaný, takže pořád ladíme a vymklo se nám to tak trochu z ruky, ale o co horší porodní bolesti, o to větší radost, až to jednou přijde na svět.
Daria: Jednu máme hotovou, teď budu dvě pecky dozpívávat, pak budeme nahrávat další dvě pecky. Takže budeme mít natočených pět věcí. Pak máme ještě jednu akustickou. K tomu bychom mohly přihodit ještě tak dvě, tři věci a máme CD.
Múza: Zdá se, že jako první půjde do světa Metalová holka a mohlo by to být už brzo. (úsměv)
Tady ve Vagonu hrajete poměrně často, jak se Vám tu hraje?
Daria: Hele, tady se hraje fakt skvěle. Zdejší zvukař Libor Šťovíček je opravdu výbornej. (Libor v té chvíli vchází do klubu a vřele se s kapelou vítá) Prostě když je dobrej zvukař, hraje se skvěle. Takže Libora tady vždycky chceme.
Libor: No, hlavně abyste po dnešku neříkaly: „Tak toho tam nechceme“. (všeobecný smích)
Moc Vám děkuji za rozhovor a přeji, ať se daří.
Všichni společně: My děkujeme.