Foto: Kateřina Smid
Troufnu si tvrdit, že jméno baskytaristy VLADIMÍRA ‚GUMY‘ KULHÁNKA zná každý, kdo se někdy, byť vzdáleně, zajímal o rockovou muziku. Zároveň si troufnu tvrdit, že málokdo ví, jak Guma začínal nebo jakou poslouchá muziku. Měl jsem tu čest s Gumou posedět v jedné z pražských restaurací a položit mu nejen tyto dvě otázky.
Jsi všemi uznávaná legenda basové kytary, zajímá mě proto, jaké byly první basové krůčky. Jak jsi začínal?
Já jsem začal dost pozdě a nezačal jsem ani na basu. Z chmelové brigády jsem si koupil španělku, na kterou jsem se učil hrát, ale byly to spíš ‚ježkárny‘, co jsme hráli ve škole. Kamarád hrál na klarinet, takže jsme hráli takový harmonicky těžší věci. Ale samozřejmě, že v hospodě jsme hráli i Askalóny a podobný blbosti. Nicméně je pravda, že jsem k těm basovým tónům asi od malička tíhnul. Máma mi vyprávěla, že jsme jednou byli před ‚Fučíkárnou‘, hrála tam cikánská cimbálka, a já jsem si prý stoupnul vedle toho basisty a máma mě od něho nemohla odtrhnout. (smích) Prostě mě fascinovalo, jak tam po těch strunách jezdí. Tak možná, že tam někde vznikla ta láska k té base.
A kdy jsi tedy přešel z kytary na basu?
No, to byla velká náhoda. Když jsme měli maturitní večírek, což tenkrát bylo na Nebozízku, a tam nám hrál dixieland a ten basista utekl se spolužačkou někam do křoví. Já jsem zase stál u tý basy a oni mi říkali ‚pojď hrát…‘, a já povídám ‚já to neumím‘, a oni na to ‚…hraj čtyři‘, a tak jsem šel. A ten kluk se za celý večer neobjevil, tak mi kapela říkala, abych vzal tu basu domů, že mu jí dám, až se ozve. Jenomže on se ozval až za půl roku, ale to já už jsem na ní pilně cvičil a už jsme měli v ulici kapelu, se kterou jsme začali hrát. Hráli jsme takový věci, který byly populární na rádiu Luxembourg jako například „Raunchy“ nebo „Blueberry Hill“, prostě takovýhle starý dvojhlasý skladby. Pak jsme hráli i semaforský písničky. No, a potom jsme sehnali bubeníka a ten jednou přinesl baskytaru, a tomu už prostě nešlo odolat.
Jaký byl tvůj první basový aparát?
Já jsem měl takovou bednu z promítačky, co se vyřadila z pojízdného kina. Ono to hrálo docela hezky a hrozně mě to bavilo. No, a v tomhle období vznikla kapela Donald, do které později přišel Zdeněk Juračka.
Proč jste si zvolili jako jméno zrovna Donald?
Já nevím, asi proto, že nám bubeník namaloval Donalda na velkej buben. (smích) Hele, ono když to člověk začne pitvat, tak skoro každý jméno je hrozně blbý, ale časem to jméno přestaneš vnímat, a pak si na to zvykneš a nepátráš po tom, co to jméno znamená. A ty lidi pak stejně místo toho, aby říkali ‚jdeme na Donald‘, tak říkají ‚jdeme na Donaldi‘.
Cvičí Guma Kulhánek po všech těch letech a odehraných koncertech ještě doma na basu?
Jojo, cvičím. Teď po tom, co jsem skončil u Anny K., hraju daleko méně a víceméně to, co chci, ale je to daleko náročnější muzika, a proto musím cvičit. Navíc jsem sportovec, a tak vím, že čím je člověk starší, tak jde všechno pomaleji a hůř. Takže člověk musí cvičit nejenom hbitost prstů, ale taky se musí cvičit hlava, to spojení mozek–prsty, protože tohle nervosvalový spojení logicky stářím trošičku umdlévá. Ty myšlenky, co máš v hlavě, musejí jít do prstů. Ono je totiž všecko v hlavě. Takže se hlavně musí cvičit hlava, to je nejdůležitější.
Takže to není tak, že bys ty skladby hrál řekněme spíše z paměti, tak nějak mechanicky?
Samozřejmě, že i tohle se stane. Někdy hraju a zamyslím se a vůbec nevím, co hraju. Za ta léta, co tu skladbu hraju, to prsty prostě uměj a pamatujou si, kam mají sáhnout. Teprve potom, když si uvědomím, co to vlastně hraju, tak to zkazím. (smích) Ale tu hlavu prostě trénovat musím.
Hodně se ví, jakou muziku Guma Kulhánek hraje, ale málokdo ví, jakou muziku vlastně poslouchá doma?
No, ono to je těžký. My jsme dřív poslouchali muziku strašně rádi ve společnosti, protože to byla doba, kdy bylo těžký muziku sehnat, a nebylo moc cizích desek. Takže kdokoliv přinesl desku, tak jsme se shromáždili u něj v bytě a tam jsme nábožně poslouchali a diskutovali jsme o tom. To bylo hrozně pěkný. Takže to bylo moje nejkrásnější období poslouchání muziky. Takovej ten pocit, kdy to člověk miluje a je z toho nadšenej, ten logicky trošku vyprchá. A je to taky tím, že člověk, jak se dostal na tu profi-dráhu, tak už začne poslouchat z hlediska svého postu. To znamená, že já dneska poslouchám baskytaru a spíš poslouchám, co tam hraje ta basa, než abych vnímal tu hudbu jako celek, což je škoda, protože tím se vytlačil ten krásnej způsob poslouchání, kdy člověk poslouchá celou tu skladbu. Ale teď nejvíc poslouchám na Youtube. Třeba dneska jsem málem zmeškal schůzku. Chtěl jsem se podívat, kde hraje Gregory Porter a najednou jsem našel, že zpívá Stingovy věci, který zpíval naprosto fantasticky, takže jsem začal brouzdat po Youtube a najednou mě to zavedlo na další videa. Třeba tam Lady Gaga zpívala Stinga, ale úplně famózně, já jsem vůbec nevěděl, co se to děje. Takže takhle já dneska poslouchám.
Máš nebo měl jsi nějaký hráčský vzor? Někoho, kdo tě po muzikantské stránce ovlivnil?
Mě v počátcích neovlivnil žádný vzor, protože jsem tehdy ani nevěděl, kdo tu písničku hraje. Takže tam prostě někdo hrál na basu a já jsem vůbec nevěděl, kdo to hraje, proto jsem si ani nikoho nemohl personifikovat. My jsme si prostě sehnali nahrávky a to byla naše škola. Já jsem nikdy do žádný hudební školy nechodil. V Donaldu jsme hodně hráli Elvise, takže jsem samozřejmě poslouchal Elvise a učil se, jak hraje rock´n´roll. Potom jsme hráli Beatles a Rolling Stones. To už jsem sice věděl, kdo tam hraje, ale ta basa tam nebyla taková, aby to na mě mělo nějaký zásadní vliv. To jsem ještě tu hudbu bral víc jako ten celek, a proto jsem to moc nepitval. Já jsem tenkrát rád zpíval. Hodně jsem zpíval sbory a dokonce i sólově, což bych si dneska nikdy už nedovolil. Můj hlas je docela dost zoufalej. Ale pak přišla taková bluesová vlna a kapely jako Colosseum, kterým bylo hodně ovlivněný Flamengo. Byla to taková ‚pomayallovská‘ éra. Hrály kapely jako Blodwyn Pig, já nevím, jak se všechny jmenovaly. Byla to doba anglickýho blues. Ale furt to byla doba, kdy jsme neměli spojení s americkými kořeny, ze kterých to všechno vzniklo. My jsme si mysleli, že ta hudba, co hrajou Rolling Stones na prvních deskách, je jejich, ale oni to byly převzatý skladby od těch Američanů. Takže my jsme kopírovali to, co už někdo jiný zkopíroval. Ten kontakt s Amerikou byl zkrátka dost složitej. Ale po týhle vlně už jsme všichni byli muzikantsky daleko dovednější. Pak přišla Mahavishnu Orchestra a Stanley Clarke, kterýho jsem stahoval. No, a když přišel Jaco (Jaco Pastorius, jazzový baskytarista a průkopník hry na bezpražcovou baskytaru – poznámka redakce), tak to už bylo úplně v čudu. (smích)
Ty jsi zpíval? To je pro mě docela novinka. Existuje nějaká nahrávka, kde Guma Kulhánek zpívá?
Ano zpíval. Nahrávka snad možná na Comebacku s Donald…
Sleduješ dnes cíleně nějakého baskytaristu?
Dneska není problém najít různý šílence, který na tu baskytaru hrajou jako na balalajku a mají ohromnou techniku, že člověk nechápe, jak je to vůbec možný. Ale teď jde o to, jestli z toho vlastně vůbec něco vyleze, jestli je to ještě hudba. Takže je spousta dobrých baskytaristů, ale zase ne tolik, kteří za sebou zanechají velkou stopu, že je poznáš tak, jako poznáš zpěváka. U kytary a baskytary je samozřejmě těžší toho hráče poznat, ale ten člověk by měl mít nějaký svůj styl a ty bys na základě toho měl říct, že to hraje ten a ten hráč.
To je zajímavý postřeh. Souvisí to třeba s tím, jakou má ten nástroj v kapele funkci?
Samozřejmě, že ano, baskytara absolutně není sólový nástroj. Ta má sloužit k propojení kapely, basa je rytmicko-harmonickej nástroj, je ve spojení s bubeníkem, ale zároveň vytváří harmonii, protože basovej tón tvoří harmonii, to je základ. Tak jako se musí barák stavět na základech, jinak se zboří, tak základem tý harmonický struktury je ten basovej tón, jinak se ta harmonie taky zboří. Takže hlavně tomuhle má basa sloužit, jestli tam pak někdo exhibuje, tak to už není ta funkce baskytary.
Chtěl bych se tě teď zeptat na kapelu, která mi do tvého hráčského profilu moc nezapadá, a to jsou Krausberry. Jak došlo k tvé spolupráci s nimi a jak na tohle období vzpomínáš?
Jak jsem se tam dostal, to si teda zrovna ani nepamatuju, ale nejspíš mě oslovil Martin Kraus. A jelikož jsem tenkrát měl takový blbý období, že jsem neměl moc hraní – byl už jsem sice u Anny K., ale moc se nehrálo, učil jsem na škole v Mlejně a neměl jsem toho moc – tak jsem to vzal. A jak na to vzpomínám? Ona to na pódiu byla docela sranda. Ono to nebylo zas tak daleko ode mě, protože to vycházelo z toho blues. Takže od toho, co bych chtěl hrát, to nebylo zase tak vzdálený. Ale spíš to byla ta legrace na pódiu a leckdy i mimo něj. (úsměv)
Když se ohlédneš za celou svou kariérou, troufnul by sis říct, jaké období pro tebe bylo vůbec nejlepší?
Tak to určitě si troufnu. To bylo Flamengo, protože jsme jednak žili a fungovali jako kapela, což už se dneska nevidí, protože každej, aby se uživil, hraje v několika kapelách. Nevím, jak jsme to tenkrát dělali. Ono je samozřejmě správný mít jednu kapelu, a my jsme jí měli a věřili jsme jí. Takže jsme hráli, už jsme měli svůj repertoár. Tenkrát tady byl třeba Blue Effect a my. My jsme byli jako Slávie a oni byli Sparta, a byla v tom taková ta zdravá řevnivost typu ‚My jim to dneska natřeme‘. My jsme hodně jezdili do Polska, kde jsme hráli v non-stopech, a byli jsme tam dokonce vyhlášený za nejlepší kapelu, co tam hrála. My jsme tam byli jako Flamengo hrozně oblíbený.
Celkem mě zaujalo, že kromě svých generačních souputníků, jsi hrál i s lidmi o několik generací mladšími, jako je třeba Anna K. nebo November2nd. Jak je těžké tě získat jako člena do kapely, která je tvořena převážně mladými muzikanty a odlišnou muziku?
Když jsi mladej, tak si postavíš svojí kapelu a snažíš se hrát se svýma generačníma souputníkama. Jenže dneska, když ty mladý jdou na konzervatoř, tak už rovnou směřujou k tomu, že se tou muzikou budou živit a že budou brát všechno, co je kolem. No, a jelikož hrajou všude, kde se dá, tím pádem se prolnuly ty muzikantský generace. Takže to, že v nějaký kapele hraje někdo starší, už dneska nikomu nepřijde divný. Proto já jsem mezi ně úplně normálně zapadl. Takže i oni to berou stylem ‚Hraje s náma Guma? No tak jo…‘ a vůbec se o tom nikde nešířej. Ale já si myslím, že kapela by měla vzniknout jako parta kamarádů třeba z gymplu nebo odněkud jinud, a je dobře, že ty kapely ještě pořád takhle taky vznikaj. Ale dneska, aby ses na profesionální úrovni uživil jednou kapelou, to už snad ani není možný.
Jsi velkým propagátorem hry na bezpražcovou basu. Co bylo tím impulsem k tomu, že jsi na bezpražcovku začal hrát?
To byl asi Jaco. Já už jsem po tom zvuku toužil hrozně dávno, protože jak jsem hrál na ten kontrabas, tak jsem si říkal, že by to určitě šlo udělat, ale nenapadlo mě vytrhat ty pražce. A pak jsem právě slyšel Jaca, kterej ty pražce vytrhal a bylo to. (úsměv)
Mohl bys pro lajky vysvětlit, jaký je rozdíl mezi pražcovou a bezpražcovou basou? Případně, jak moc se liší technika hry mezi oběma typy baskytar?
No, to je obrovskej rozdíl. Pražec ti ten tón podrží, mezi těmi pražci je nějaký rozmez, a já tam ten prst nějak dám, ale nemusím se starat, kam ho přesně dám. Prostě tam ten prst nějak dám a ono to hraje. Samozřejmě, že s tím tónem můžu nějak pracovat, můžu s ním vibrovat, ale nemůžu s ním vibrovat třeba klasicky, myslím tím klasický vibrato z houslí nebo cella, který je daleko krásnější, protože se pěkně rozeznívá, kdy ten tón nastoupí a zmohutní. A to na tý bezpražcový base jde, protože to je stejnej nástroj jako klasický smyčcový nástroje. Jdou tam udělat nejenom ty vibrata, ale i různý krásný glissanda a podobně. A samozřejmě, že i zvukově to zní jinak, protože na tom pražci je jasnej rezolutní náběh tónu, kdežto na tý bezpražcový base ten tón jakoby nabíhá.
A jak je to třeba s laděním?
No, ladění je na bezpražci strašně těžký. Já jsem třeba ve studiu zjistil, že paradoxně nejtěžší je to naladit na ty jednoduchý písničky. Protože když v té písničce byl obyčejnej akord, kterej je složenej ze tří tónů, tak k tomu se ladilo hůř, než když tam byl nějakej složitej jazzovej akord. Protože tam jsem se líp vešel, kdežto k těm jednoduchejm tónům to bylo složitý. Ale to už bychom museli příliš zabíhat do hudební teorie.
Bylo pro tebe těžké se na bezpražcovou basu naučit hrát?
Já jsem se to naučil tak nějak instinktivně. Hodně basáků má na tom krku udělaný proužky třeba z jinýho dřeva, aby věděli, kam ten prst mají dát. To já nemám. Když jsem si bezpražcovku pořídil, tak už za týden jsem hrál na jazzovém festivalu. Já jsem se na ní učil hrát ve tmě, normálně jsem si zhasnul a to, co jsem hrál, jsem poslouchal ušima. Později jsem se dozvěděl od lidí ze symfoňáku, že se učili stejným způsobem. Na baskytaře pak máš jenom samotný čtyři struny, který jsou referenční. Takže já jsem si dejme tomu brnknul prázdnou strunu ‚A‘ a pak cvičil třeba nějakou stupnici, a po čase jsem si zase zahrál referenční tón a kontroloval sluchem, jak jsem na tom s laděním…
Jaké vlastně používáš baskytary?
Jsou tři základní typy baskytar. Prvním typem jsou moderní baskytary, na ty nehraju. A pak jsou Precision bass a Jazz bass. Já hraju skoro výhradně na Jazz bassy. I když mám nějaký dělaný baskytary, tak já mám rád ty Jazz bassy.
A proč?
Ten Precision, to je taková základní, nejjednodušší basa, která může být. Má jeden snímač a jednu tónovou clonu, a s tím nemůžeš skoro nic dělat. Jenom si nastavíš zvuk a hraješ. Zato Jazz bass má dva snímače a už jenom tím je daleko použitelnější do více stylů hudby. Nicméně kdybych měl dobrýho Precisiona, tak bych na něj určitě hrál, ale já jsem zatím takovýho v ruce ještě neměl.
A kromě basy hraješ ještě na nějaký jiný nástroj?
Mám doma kytaru, ale dlouho jsem na ní nehrál. V začátcích Donaldu jsem na ní hrával. Vzpomínám si na jednu takovou historku…
Povídej…
My jsme hráli skladbu „Needles and Pins“ a tam byla taková kytara (Guma notuje melodii), jenomže Zdenda Juračka na to nemohl přijít. Já jsem jednou v noci vyskočil z postele, popadl jsem tu kytaru z chmelu a hned jsem to tam měl. Máma, co to dělám, proč v noci hraju na kytaru. Pak jsem samozřejmě na zkoušku přišel jako páv. (smích)
Na závěr trochu odbočím od muziky. Vím, že jsi také velký čtenář. Co čteš za literaturu nebo jaké máš oblíbené autory?
Snažím se teď číst i dost v angličtině, třeba Roberta Galbraitha. Jinak třeba Jo Nesba, Haruki Murakamiho, Salmana Rushdieho, nebo mám moc rád Kurta Vonneguta.