Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Davida „Alfika“ Dewettera a Ajrín Zlámalová
Publikováno: 23. 5. 2019
V pražské čtvrti Braník stojí restaurace U černého koně, kde jsem se sešel k dalšímu zajímavému rozhovoru, přesněji řečeno dvěma rozhovorům. Nejprve tady na moje otázky odpovídal slovutný hudebník a zvukař DAVID „ALFIK“ DEWETTER. O chvíli později jsem vyzpovídal bubenici The Agony Martinu „Kajdu“ Balcarovou, povídání s ní si na Rockovém světě budete moci brzy přečíst.
Alfiku, na úvod mám záludnou otázku. Cítíš se víc jako zvukař, nebo jako muzikant?
Onehdá mi Matěj Homola poradil: „Nikdy neřikej, že jsi muzikant. Majitel hračkářství, dycinky“. (smích) Jako zvukař jsem opravdu takový majitel hračkářství, protože k té profesi potřebuješ takových nejrůznějších krámů a hračiček, že je to až nepředstavitelný. Ale samozřejmě, že jsem taky muzikant a jako takový jsem začínal. Pokud se mě ptáš, jaká profese mi vydělává na složenky a rum, tak je to zvukař. Ale spíš se cítím jako muzikant, protože ve volných chvílích si v hlavě raději přehrávám písničky, než abych si v ní kroutil čudlikama. (smích)
Dobře, začněme tedy od začátku, kdy a proč jsi poprvé vzal do ruky kytaru?
To bylo až na gymplu. Předtím jsem hrál na piano a na varhany v kostele u Sv. Prokopa, támhle za tím kopcem. Bylo dobrý umět na něco hrát, protože se to líbilo holkám. Ale brzy jsem zjistil, že tahat si s sebou k ohni piano není úplně fajn nápad, a to už vůbec nemluvím o varhanách, ty prostě do tlumoku nesbalíš. Takže tenkrát jsem si od kamaráda půjčil takovou šílenou kytaru a začal jsem drhnout kila. (výraz z muzikantské hantýrky – poznámka redakce)
Co jsi v té době hrál za písničky?
Samozřejmě, že to byli Nedvědi, to byl základ, a pak ještě Plíhala. Ale poměrně záhy jsem přišel na to, že mě víc baví hrát takový ty méně známý věci, než abych drhnul pořád dokola Na Okoř je cééésta a podobný. Takže jsem začal hrát ty plíhalovky a v podstatě jsem začal vystupovat jako revival Karla Plíhala, což mi tenkrát on sám nepředloženě dovolil.
Jak se vyvíjela tvoje další hudební kariéra?
Tady v Braníku jsem se nějak dostal do party kamarádů, kteří se jmenovali Hovno sapiens, a začali jsme hrát punk. To mě moc bavilo. Já jsem člověk, který miluje kontrasty, takže jsem jednou jel někam s plíhalovkama a pak jsem zase jel někam hrát s tlupou ožralých matějů, to bylo boží. Jednou jsme dokonce předskakovali v Modrý Vopici The Exploited, punkový legendě, ovšem pamatuju si akorát cestu tam, pak už nic, asi nějakej dobrej model. Pak jsem poznal kapelu, která mě strašně bavila a baví mě doteď, a to je Bílá nemoc, která je spíš do bigbítu, i když má taky folkový kořeny. A nějaký čas jsem začal hrát ve dvojici s jejich tehdejším sólovým kytaristou Frantou Pokorným a začali jsme ty moje písničky aranžovat trošku do bigbítu. Ale to nějak nevyšlo. Pak jsem chvilku koketoval s Břeťou Veselým, což je geniální kytarista. Do toho jsem hrál i klasiku, Chopina, Beethovena nebo Bacha. To jsem hrál sice blbě, ale rád. Takže jsem se motal okolo nejrůznějších stylů muziky.
Já tě mám zařazeného především jako folkaře, tebe nikdy nelákal ten svět „drsných rockerů“?
Pozor, já strašně miluju třeba Ozzyho, mám rád Black Label Society. Hodně obdivuju Joea Satrianiho a Steva Vaie, to jsou lidi, který mě fascinujou. Takže mě ten svět rockerů lákal vždycky a láká pořád. Vždyť se na mě podívej, na hlavě číro, na sobě mikinu Guns ‚n‘ Roses. Copak takhle vypadá něžný písničkář? (úsměv)
Pokud vím, byl jsi velký kamarád Wabi Daňka, jak ses s ním seznámil?
My to se Standou původně měli tak jako napůl – já ho znal, on mě ne. Dokonce jsem na jeho desce – na albu Valašský drtivý styl odborně tleskám. Je to totiž živák a já byl tehda s kamarádem Stránkym v pražským Mlejně v publiku, když se to točilo. Mno a o nějakej rok pozdějc nás někdo, myslim, že Zdenda Hříbal z Bílý nemoci, v Malostranský besedě seznámil, hrál jsem tam tehda jako jeden z účinkujících na tehdy věhlasným Tříkrálovým večírku. Pohovořili jsme ještě se Zdendou Vřešťálem a mým dalším vzorem – i baže – Petrem Hapkou u paňáka nebo čtyř a pak jsem se pár let vyskytoval jako takovej stálej host na Wabiho koncertech s Milošem Dvořáčkem. Hrozně moc mi to přineslo a vždycky za to budu osudu a Wabimu děkovat – získal jsem díky tomu takový to muzikantský otlučení, spoustu úžasnejch zážitků a zkušeností. Dál se kamarádím s jeho rodinou, ale Wabi chybí a vždycky chybět bude.
Řekni mi tedy, na jaké muzice jsi vyrůstal?
Tak tady jsme zase úplně někde jinde. Jako dítko mě hodně bavily písničky Suchýho a Šlitra. Ty jsem pořád sjížděl. Ty desky ještě pořád mám někde doma. Zkoušel jsem si je i přehrávat na piano. Sice mi to moc nešlo, ale bavilo mě to. No a pak samozřejmě ještě ta klasika, o který jsem už mluvil.
A co za muziku posloucháš teď?
Já miluju ticho. Vzhledem k tomu, že mám to štěstí se muzikou živit. Ať už jako písničkář, nebo jako zvukař, tak mám rád ticho. V autě nejčastěji poslouchám kvůli zprávám Radiožurnál anebo to vypnu – jedna z mejch dalších vášní je šepot „květin“ řadovýho šestiválce, i V8 nebo V12 bych zvládnul, ale to mi doma zatím nedovolej. A že bych si doma něco cíleně poslouchal ve smyslu nějakého hudebního zážitku, tak to opravdu svátečně, těch mám z práce ažaž. Takže doma si s Kajdou (bubenice Martina „Kajda“ Balcarová, Davidova přítelkyně – poznámka redakce) pouštíme hlavně naše hudební nápady. To není proto, že bychom byli takoví samožeři, ale prostě proto, že na nich pracujeme.
Před chvílí jsi mi ale jmenoval poměrně dost současných muzikantů, který máš rád, a teď mi zase říkáš, že nic neposloucháš. Tomu moc nerozumím.
Protože mimo jiné pracuji jako dramaturg klubu Kocour v Praze, kde děláme koncerty a festivaly, takže ty kapely, který se mi hlásej, nebo který mě napadnou, že by u nás mohly hrát, tak se snažím si je naposlouchat. Další věc je, že když jedu zvučit někoho koho neznám, tak se snažím si ho pustit, abych věděl, co mě čeká a nemine. Ale tak je jasný, že nějaký svoje oblíbence si občas poslechnu – teď se moc těším, že Bílá nemoc vydá další desku. Občas taky dostanu od nějakých kamarádů CD a protože vím, že si o tom budeme povídat u piva, a abych si nemusel vymýšlet, tak si to pustím. Ono nevypadá moc dobře, když pak říkáš, že dvanáctá písnička je super, a na desce je jich přitom jen deset. (smích)
Proč ses vlastně postavil za mixážní pult?
V podstatě z donucení. Stávalo se, že jsem někam jel hrát sám a místní pochystali nějakej aparát, do kterýho jsi musel během koncertu přisypávat uhlí, aby to hrálo, a seděl za tim místní majitel hospody, kterej se po večerech přiživoval jako DJ. To nechceš… No, a proto mě napadlo pořídit si malej aparát jen pro sebe. A začal jsem to zkoušet, takže se samozřejmě dostavilo i hodně nezdarů. Ale časem jsem se to naučil a pořídil jsem si větší aparát. Pak za mnou začali chodit kamarádi, kteří chtěli, abych je nazvučil. To jsem bral jako příležitost získat další zkušenosti, takže jsem začal jezdit. A potom jsem začal zjišťovat, že potřebuju další a další vybavení, a protože jsem do toho nasypal nějaký prachy, tak bylo potřeba, aby si to začalo na sebe vydělávat. No, a vidíš to, teď zvučím v divadle Semafor.
Jezdíš jako zvukař pravidelně i s nějakou kapelou?
Neřekl bych, že s někým jezdím pravidelně. Když to jde, tak jezdím se Zdeňkem Bartákem a Milanem Kramarovičem. Zdeněk, kdysi zakladatel rockové kapely Pumpa, hraje mimo jiný ty písničky, který zpíval tehda, oděné do folkového hávu a má to takový bluesový nádech, takže je to hodně zajímavý. Občas jezdím s Ernestem Čekanem, Světlanou Nálepkovou… Ale hlavně teď v létě pojedu festivaly České hrady s jednou takovou zajímavou heavyrockovou kapelou, možná je znáš. Jmenují se The Agony. (smích) Když mám čas, rád je nakroutím, baví mě to určitě ne jen proto, že jednu z holek mám doma.
Zmínil jsi legendární Semafor, řekni mi tedy, jak bylo těžké se tam dostat.
No, bylo to veselé, jako tam je všechno. Semafor je veselé divadlo nejenom svou tvorbou a svými protagonisty, ale i celkově. Já jednou našel inzerát, že hledají zvukaře, a odpověděl jsem na něj. Ale asi měsíc se nikdo neozval, takže jsem na to už málem zapomněl. A najednou mi volala Natálka Houdková, jejich tehdejší produkční a říkala, cituji: „Já jsem úplnej debil. My jsme teď měli premiéru a já jsem nic nestíhala a váš mail jsem našla až teď, tak bych vás chtěla pozvat na schůzku.“ A protože jsem věděl, že bych to sám vzhledem k dalším akcím nezvládal, tak jsem s sebou vzal ještě svého bývalého kolegu Janka z divadla Radka Brzobohatého. Takže jsme tam šli, absolvovali pohovor, u kterého sice ještě nebyl pan Suchý, s tím jsem se potkal až později, ale asi jsme se líbili, protože tam teď oba pracujeme.
To pro tebe, který poslouchal Suchého a Šlitra, musí být splněný sen, je to tak?
Samozřejmě, já jsem miloval všechny ty pecky, a teď najednou sedím za mixem a kroutím čudlikama právě ty, je to hodně zvláštní pocit. Myslím, že můj táta, dej mu pánbůh lehkej obláček, který Semafor velmi miloval, by ze mě měl radost, a dávno by mi odpustil, že nejsem pan doktor, nebo filozof a literát jako on, ale zdrhnul jsem k muzice.
K divadlu máš velmi blízko i jako autor, pokud vím, už delší dobu spolupracuješ s Márty Kotrčovou-Dimmerovou. Jestli se nepletu, měl jsi psát muziku k její hře o Rudolfu Jedličkovi, kterou nakonec psal Ivan Hlas. Proč z toho nakonec sešlo?
K divadlu mám opravdu blízko, a to z různých důvodů. V Kozojedech u Prahy jsem kdysi ochotničil. A pak se mi ozvala Márty s tím, že by chtěla udělat divadlo, a mohli bychom spolupracovat. Takže jsem jí asi do čtyř her divadla „Jedeme k vám“ psal muziku, nebo alespoň nějaké pasáže, a dělám tam taky zvuk. Občas mám někde i menší roličku, jak já říkám takový herecký výstřik. (úsměv) Ale co se týká toho Jedličky, tak tam už bylo dopředu jasný, že v tom nebudu hrát, protože šlo o hodně zkoušení a já mám momentálně hodně jiný práce. Původně Márty chtěla, abych teda napsal alespoň muziku. Jenže já jí neuměl slíbit ani tohle. No, a Márty přišla s tím, že Ivan je nemocný a že tedy tu nabídku dala jemu a on ji nadšeně přijal, protože ho vytrhla z té chmurné nálady, kterou měl. Takže to vyšlo krásně a že je na plakátech uvedenej místo Alfika Ivan Hlas, to rozhodně tý hře spíš pomáhá.
Kromě toho se prý s Kajdou angažujete v nějakém svém divadelním projektu. Řekneš mi o tom něco?
No, protože Kajda učí ve škole, kde chystají muzikál, tak pro něj spolu píšeme muziku. Má to být deset písniček, texty napsal Kajdin kolega Michal a my je nějak obalujem muzikou. Zajímavá práce, člověče – musí to bejt jednoduchý, anžto to nebudem hrát my, ale dětičky, ale přesto nějak napadnutý, aby to nebylo blbý, že jo. Mám z toho krapet staženou… dušičku.
Pojďme ještě zpátky k hudbě. Máš svoji folkrockovou partu Alfik&KruppEssen, zkus ji nám neznalým nějak představit.
Když jsem opustil „plíhalovky“ a začal jsem si psát svoje písničky, tak jsem zkoušel hrát s různýma kytaristama, což vždycky fungovalo jenom na nějakou chvíli (jeden neuměl hrát, jinej našel boha, další neměl čas…), takže jsem skončil sám. A když jsem jel někam hrát, tak jsem si vozil víc kytar, abych měl víc zvuků. Na jednu Portu jsem si na tři věci přivezl čtyři kytary a připadal si trochu jako jouda, i usoudil jsem, že takhle tedy ne, a opět jsem se začal poohlížet po nějakým muzikantovi. Náhoda tomu chtěla, že jsem se v jednom nočním baru potkal s Honzou Krupičkou, kterého zajímalo moje zvučení. Po chvilce jsme se domluvili, že se přijde podívat, jak zvučím v Balbínce, což se taky stalo. Když skončil koncert, tak jsme začali jamovat a on si sedl k tamnímu pianu a mně spadla brada, takže jsme se hned domluvili, že uděláme duo, já s kytarou a on s pianem. No, ale mě to furt táhlo k tomu bigbítu a další náhodou jsem potkal Kajdu. A pak za námi přišli ještě Matěj a Kuba Kramarovičové a taky jsme se domluvili na spolupráci. Základ tedy tvoříme já s Honzou a když je čas a chuť, tak vystoupíme v pěti, což považujeme za kompletní bigbítovou sestavu. I když nápady by byly i další – jednou za čas se potkáme s Mirečkem Chaloupkou, skvělým cellistou, a dycky si řeknem, že na podzim bude volnějš a něco bychom mohli zkusit, no a pak se zas rok nevidíme, tak uvidíme, na kolik podzimů to ještě bude. A pak mám v merku jednoho výbornýho saxofonistu, ale ten to ještě neví, takže pssst, možná by bylo fér se nejdřív zeptat jeho… Zkrátka možnosti jsou různý, vážim si toho, že mám kolem sebe takovýhle lidi, a občas mám i trochu výčitky, že nedělám takovej ten mainstream, na kterej bychom možná měli a kterej by nás uživil, ale koho by to bavilo, že jo. Tříakordovky. Jedem si svý, jak nás to baví, má to vývoj, jede to dopředu, jenomže asi jinam, než je šoubyznysem žádáno. No a co. Setapouch.
Když už jsi zmínil tu Portu, prý jsi na ní získal nějakou cenu, můžeš mi říct, jak to bylo?
To je cena Svazu autorů a interpretů (cena SAI), která prý vznikla docela kuriózním způsobem. Já jsem měl dostat autorskou Portu za písničku Svatojánské mušky, jenže když chceš nějakou svou písničku zařadit do soutěže o autorskou Portu, tak jim musíš mailem poslat text. A já, coby pankáč, jsem to tak nějak pivně nestihl, a porota rozhodla, že Alfik&KruppEssen tu cenu dostanou. Jenže, pak za mnou přiběhla moderátorka celého festivalu, kterou já jsem neznal a říká mi – cituji: „Ty seš kokot! Právě jsi dostal autorskou Portu, a pak se zjistilo, že do ni nejseš přihlášenej, protože jsi neposlal text!“ Druhý den jsem to opatrně sdělil Honzovi, ten následně použil i daleko zajímavější výrazy, a pak přišel Jirka Vondráček a takovým skleslým hlasem mi povídá: „Tak máš cenu SAI, mohl jsi mít autorskou Portu, ale máš smůlu“.
Kde je vás možné vidět?
26. května hrajeme v rámci festivalu Vyšehraní dvojkoncert s Ajrín Zlámalovou, což je jinak zpěvačka a herečka divadla Semafor a také skvělá fotografka. To je vlastně v tu chvíli taková Ajrín&KruppEssen, neboť zbytek sestavy se nemění, akorát když zpívá ona, já můžu jít k báru, což je výhodné. Takže tam chvíli budu jako frontman já, a chvíli jako frontwoman bude Ajrín, moje i její písničky, dokonce máme i jeden duet. Ovšem pozor! Vyšehraní letos poprvé není na Vyšehradě, ale v Žižkostele, Náměstí Barikád 1, Praha 3. Den předtím se jen ve dvou s Honzou rozcvičíme na festivalu v Nymburce, další docela velká akce bude zase s velkou partou v polský Wroclawi, kde je takovej náš druhej domov. Pak 6.7. festiválek v Brandejse nad Labem, víc teď z hlavy nevím, nechť si laskavý čtenář pogůglí a přinde. Každýho diváka pozvu na panáka! Ale musí si ho zaplatit.
Na závěr si neodpustím otázku na tvoje mimohudební aktivity. Proslýchá se, že děláš nejlepší guláš ve vesmíru, co je na tom pravdy? (úsměv)
Nedávno jsem jedl jeden guláš, kterej byl úplně jinej, než můj, ale srovnatelně dobrej. Dělá ho Ríša, skvělej bluesman tělem i duší a produkční DOLI klubu v Pardubkách, kam taky jezdíme moc rádi… Ale vařím rád, to jo, především tyhle omáčkoidní věci, polívky… Asi je to na mně i vidět. Ostatně, na tenhle rozhovor jsme přišli trochu pozdějc, za což se ti omlouvám, ale cestou si Kajda všimla, že mám na mikině kydanec svíčkový, a to by v takovým věhlasným médiu, jako je Rockový svět, byla ostuda až za roh, uznej. Já na tohle odjakživa dbám, člověk musí nějak vypadat. Před každým rozhovorem v rádiu si přistřihnu vousy, pokud je to Českej rozhlas, beru si i čistý trenýrky a až mě jednou pozvou do televize, velmi pravděpodobně si vyměním i ponožky. Levou za pravou.