Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno: 17. 12. 2020
Vydat knihu rozhovorů s českými hudebnicemi je jistě zajímavý a originální nápad. Takovou publikaci na náš trh uvedlo na jaře nakladatelství Volvox Globator, její autorkou je Pavla Jonssonová, jmenuje se RŮŽOVÉ VRÁNY a nese podtitul Muzikantky v 21. století.
Hned na úvod je třeba poznamenat, že rozhovory nevznikaly primárně pro tuto knihu, ale jde o kompilát starších článků z let 2007–2020 z cyklu Milenky múz, který byl uveřejňován na serveru hisvoice.cz. Autorka vybrala devatenáct žen a jednu kapelu, které se pohybují převážně na poli rockové alternativy. Nejznámější z nich jsou: Iva Bittová, Lenka Dusilová, Monika Načeva, Radůza, Mucha a Eva Turnová. Onu skupinu zastupuje Gaia Mesiah. Proti takovému výběru nelze nic namítat.
V úvodu každé kapitoly jsou zpovídané hudebnice představeny krátkým, přibližně půl stránkovým profilem. Rozhovory doprovázejí zpravidla dvěma černobílými fotografiemi. Potud je vše v pořádku.
Výhrady ovšem mám k tomu, že některé otázky se zaměřují spíše na genderové a feministické problémy než na muziku. Možná by mi to ani tolik nevadilo, kdybych rozhovory četl odděleně, ale v knize začnou opakující se otázky (často ve stejném znění) prostě lézt na nervy. Jako příklad uvedu: „Teorie říkají, že ženský a mužský kreativní svět se v mnohém prolínají, ale pak je tu jakási ‚divoká zóna‘, která je specificky ženská, nebo mužská. Takže žena má psát svým tělem, bílým inkoustem mateřského mléka…“ Do stejného soudku řadím i otázku „Tisíce talentovaných děvčat studují hudbu, ale pak v ní nepokračují, kam si myslíš, že potom mizí?“
Většinu fanoušků takovéto teorie nezajímají, hudba je buď dobrá, nebo špatná a je jedno, kdo čím tvoří. Proto si myslím, že podobné genderové otázky do knihy, která má být primárně o muzice, nepatří. Určitě ne v takovém množství, v jakém jsou použity v Růžových vránách.
Je však třeba přiznat, že pro toho, kdo se neorientuje na alternativní scéně, přináší kniha několik zajímavých informací.
Pokud mám říct, který rozhovor byl nejlepší, tak nejvíce mě bavil s Evou Turnovou, protože se primárně zaměřoval na její hudební kariéru. Naopak nejhorší byl z mého pohledu s Muchou. V tomto případě nejde ani tak o feminismus či množství vulgárních slov, kterými je prostořeká zpěvačka pověstná, ale spíše o formální chyby jako opakující se stejná slova či velké množství ukazovacích zájmen, které se v rozhovoru objevují. Pro ilustraci opět jeden příklad: „Androgynní? Myslím, že jo. Je to androgynní, akorát mám pocit, že to děcko tě na chvilku stopne a je to tak správně…“
Pokud si čtenář publikaci koupí s tím, že si přečte hlavně o kariéře známých i méně známých hudebnic, bude bohužel zklamán. Jestli se však někdo chce dozvědět jaký mají umělkyně pohled na genderovou problematiku, ať si knihu bez obav pořídí. Já však patřím do první skupiny.
