Text: Luboš Hnát
Foto: Přebal knihy
Publikováno: 3. 7. 2020
Nevzpomínám si, že bych v roce 2003 na pultech našich knihkupectví zaregistroval publikaci Jaroslava Císaře Blues o spolykaných slovech (Až si pro mě přijdou funebráci), která je věnovaná jedné z našich nejvýraznějších pěveckých osobností Michalu Prokopovi. Ve zmíněném roce ji vydalo nakladatelství Oftis.
Kniha se zabývá především Prokopovou hudební kariérou, kterou mapuje od úplných počátků v raných šedesátých letech. Čtenář má možnost sledovat časté změny sestav, kterými zpěvákova kapela Framus Five ve svých počátcích a vlastně i po celou dobu své existence procházela.
Autor popisuje slavné období vzniku Framus Five, kdy Michal Prokop ještě působil coby sólový kytarista až do prvního beatového festivalu v Praze, kde získal cenu pro nejlepšího zpěváka. V knize se lze dozvědět i celou řadu zajímavostí, například to, že skupina se pojmenovala po německém výrobci kytar. Další málo známou skutečností je fakt, že nástroj této značky vlastnil i Luboš Andršt, který do Framusu přišel poprvé, když se připravovalo nahrávání elpíčka Město ER (1971).
Cenné jsou i zmínky o různých projektech, ve kterých se Prokop vyskytl. Například o tom, že existovala skupina PROFANOHAGHA jsem neměl ani tušení. O triu Prokop-Andršrt-Hrubý sice vím, ale o tom, že jeho počátky sahají do poloviny osmdesátých let jsem nevěděl. Mimochodem úsměvné je, že autor pro tuto sestavu důsledně používá označení Nu-trio, což pokud vím, z recese vymyslel tehdejší manažer Slávek Jíša. Ale muzikantům se nikdy nelíbilo, proto ho snad ani neuváděli.
Chvályhodný je také popis Prokopova popového období v sedmdesátých letech, kdy po boku Hany Zagorové působil v orchestru Karla Vágnera. Není tajemstvím, že tento čas byl zpěvák umělecky i lidsky nešťastný, proto občas hostoval v jazzrockové skupině Mahagon.
Velký prostor je věnován spolupráci s Ladislavem Kantorem, pod jehož dohledem vznikla albová trilogie Kolej Yesterday (1984), Nic ve zlým, nic v dobrým (1987) a Snad nám naše děti… (1989). Autor popisuje okolnosti vzniku nahrávek, rozebírá jednotlivé písničky a nezapomíná ani uvést jednotlivé sestavy, které na deskách spolupracovaly. Podobným způsobem se Císař věnuje také ostatním Prokopovým albům.
V posledních dvou kapitolách již převládá popis politické kariéry Michala Prokopa nad tou hudební, ale to je logické, protože politika se po revoluci stala velmi důležitou součástí jeho života.
Velice hodnotná je příloha knihy. Čtenář tu nalezne nejen rozhovor s hlavním protagonistou, ale na tři otázky odpovídají i jeho spolupracovníci nejen z hudební branže. Zejména archiváře potěší úplný soupis diskografie Michala Prokopa (alba, singly i výběry) včetně katalogových čísel nahrávek. Závěrečná obsáhlá fotogalerie je řazena chronologicky a tvoří pověstnou třešničku na dortu.
Doposud jsem psal o věcech, které na Císařově díle stojí za pochvalu. Jsou však i takové, které se tolik nepovedly nebo jsou minimálně diskutabilní. Především jde o názvy kapitol, které téměř vždy začínají slovy „Blues o…“. Může se zdát, že jde o zajímavý nápad, ale když stejnou frázi čtete již po několikáté, začne vám to připadat fádní. Dalším problémem je nepřesně, až příliš idealisticky popsaný vztah s Vladimírem Mišíkem v období, kdy měl zákaz činnosti a k Prokopovi přešla značná část Etc… Tehdy jejich vzájemná komunikace, kterou autor označuje jako profesionální, hodně vázla. To ostatně potvrzuje ve svém rozhovoru samotný Mišík, který říká, že byl zahořklý.
Poslední spornou pasáží je popis vzniku alba Jana Hrubého Černý ovce (1997). Je sice pravdou, že Prokop je na něm hlavním zpěvákem, ovšem z líčení v knize by někdo mohl mít mylný dojem, že jde o další Prokopovu sólovku.
Vzhledem ke svému stáří publikace nemůže zmapovat zpěvákovu současnou kariéru, která je velice zajímavá. Být Jaroslavem Císařem, uvažuji o novém, rozšířeném vydání.