Text: Luboš Hnát
Foto: Obaly knih
Publikováno: 22. 2. 2021
Slovo BIGBÍT zná u nás snad každý rocker, označuje oblíbenou muziku. Je to i název unikátního dokumentárního cyklu České televize a stejně se jmenuje i kniha autorů Vojtěcha Lindaura a Ondřeje Konráda, která vyšla doposud ve dvou vydáních. V následujícím článku je porovnám.
Správně bych měl napsat, že vydání byla tři, protože kniha Bigbít měla svůj předobraz v seriálu Kdopak by se rocku bál, ten autoři publikovali v časopisu Gramorevue v letech 1987 až 1989. A pod názvem Život v tahu aneb Třicet roků rocku vyšel knižně v roce 1990 a líčil dějiny naší rockové hudby zhruba do roku 1983.
Publikace Bigbít se poprvé na trhu objevila v roce 2001. Nabídla původní seriál doplněný o rockovou historii do konce roku 1989. Kniha začíná zhruba v polovině padesátých let, líčí tedy události od samých počátků beatové muziky u nás. Čtenáři je představena řada již neexistujících skupin jako Paralax, Komety, Crazy Boys či Sputnici. Popsáno je jejich personální obsazení. Záhadou ovšem je, proč u Crazy Boys není zmíněn Jiří „Bíbr“ Šimák, který byl vedle Mikiho Volka jejich vůdčí osobností.
Představeny jsou kariéry mnoha slavných kapel a muzikantů. Nejsou samozřejmě vynechány střety rockové muziky s komunistickou mocí: popsány jsou třeba kauzy rozpuštění redakce časopisu Melodie a článku Nová vlna se starým obsahem, který vyšel v novinách Tribuna v roce 1983.
Tak jako v televizním cyklu je i v knize dán značný prostor alternativní scéně a všem jejím kapelám, jako byly třeba F.O.K., Stehlík, Švehlík či Elektrobus. Opomenuta není ani undergroundová scéna v čele s The Plastic People Of The Universe. Tohle všechno jsme mohli vidět na obrazovkách v seriálu Bigbít.
Je potěšitelné, že kniha nabízí několik informací navíc. Zajímavé jsou například zmínky o chomutovské partičce The We (Víčka), která byla respektovaná nejen v severních Čechách, ale i v Praze. Pro mnohé čtenáře bude podobně překvapivá informace, že Mikoláš Chadima, který se proslavil coby saxofonista významné kapely alternativní scény Extempore, začínal v zábavových Inrou a dokonce se mihl i v Pilařově Classic Rock ‚n‘ Roll Bandu. Bez zajímavosti není ani zmínka o tom, že si Michael Kocáb během svých studií přivydělával coby pianista Milana Chladila.
Publikaci doplňuje rozsáhlá fotopříloha, v níž jsou k vidění snad všechny kapely a muzikanti, o kterých se v textu píše. Navíc tu jsou i obaly zásadních československých desek. Kniha tak poskytuje ucelenou historii naší rockové muziky v letech 1956–1989.
Protože obsahově jsou obě vydání totožná, zaměřím se nyní na rozdíly ve zpracování, kterých je víc než dost. Pominu-li jiný formát, je tou největší odlišností grafika. Novější kniha z roku 2010 je tištěná na šířku! Nevím, proč byl zvolen právě tento koncept, ale z mého pohledu není příliš praktický.
Text nezabírá sto procent formátu knihy, ale přibližně dvě třetiny každé strany. Zbylá třetina je buď prázdná, nebo jsou tady umístěny fotografie, které tedy netvoří samostatnou přílohu. Publikace má evokovat kroužkový poznámkový blok, což naznačují grafické čtverce u hřbetu každé dvojstránky, zatímco na spodním okraji je několik řádků vyhrazeno pro poznámky. Nevím jak komu, ale mně se takhle pojaté zpracování prostě nelíbí.
Naopak oceňuji, že přílohou novější knihy jsou dvě CD s raritními nahrávkami převážně z počátků českého bigbítu. Můžete tedy slyšet autentické záznamy kapel jako: Stíny, Donald, Perpetuum Mobile nebo již zmíněná Víčka.
Zmíním se ještě o původní verzi publikace, která vyšla v roce 1990 pod názvem Život v tahu aneb Třicet roků rocku. Její zpracování odpovídalo tehdejší době: papír nebyl příliš kvalitní, což platí i o fotografiích, kterých bylo málo. Ale těsně po listopadové revoluci bylo vydání knihy o rockové muzice velkým svátkem.