Text: Luboš Hnát
Foto: Facebook Jardy Horvatha
Publikováno: 21. 3. 2023
Jarda Horváth
Jako blesk z čistého nebe mě zasáhla zpráva, která oznamovala, že ve věku nedožitých pětašedesáti let náhle zemřel muzikant, zvukař, opravář hudebních nástrojů a hlavně skvělý kamarád JAROSLAV HORVÁTH, kterému nikdo neřekl jinak než Jarda.
S Jardou jsme se znali asi pět let, což sice není dlouhá doba, ale i za tak krátký čas jsme jeden druhému dali mnohokrát najevo svůj respekt a obdiv. O jeho mládí nemám téměř žádné informace. První, co vím, je že Jarda vedl vyhlášenou muzikantskou hospodu Nad královskou oborou. Pamětníci dodnes vzpomínají na její jedinečnou atmosféru, na to, jak se zde kapely zakládaly i rozpadaly. Na nekonečné jam session. Toho všeho byl Jarda součástí. Nezřídka se i k muzikantům přidal, někdy si sedl za bicí, jindy se chopil baskytary.
Jako aktivního muzikanta jsem ho bohužel nezažil. Vím, že působil v Umělé hmotě, Vítkově kvartetu a jeho poslední štací byla partička Ten Beers After. To už jsme se sice znali, ale na její koncert s Horváthem jsem se nikdy nešel podívat. Za zvukařským pultem jsem ho však viděl mnohokrát. Kdykoliv jsem ve svých článcích pochválil jeho mistrovství, vždy je nadšeně sdílel, a protože Jarda byl nenapravitelný šprýmař, vždy odkaz doprovodil vtipným komentářem.
Legraci si často dělal také sám ze sebe. Jednou jsem mu při nějaké příležitosti navrhl, jestli by se nechtěl přestěhovat do Dejvic, byli bychom sousedi a mohli chodit na pivo. „Ty vole, cikána mít za souseda nechceš,“ odvětil Jarda. Narážel tak na svůj původ. Jindy mi zase „vyhrožoval“: „Koukej o mně napsat něco pěknýho, nebo na tebe pošlu bráchy. A víš, že my cikáni se s tím vůbec nesereme.“ To byl celý on.
Byl také vyhlášeným opravářem a stavitelem kytar. Své nástroje často dával na sociální síti na odiv. Vždy se jednalo o krásné kousky. Ačkoliv sám na nic nehraju, často jsem si říkal, že jeden z jeho skvostů snad koupím… Byl i neúnavným organizátorem rockových koncertů a festivalů převážně v pražských Lahovičkách.
Před několika lety jsme spolu dělali rozhovor na jedno ožehavé téma. Jarda mi zaslal odpovědi na mé otázky, reakce na jejich doplnění jsem se však bohužel nedočkal. A téma brzy ztratilo na aktuálnosti, takže náš společný článek zůstal v archivu.
Jarda byl také nesmírně obětavý, když byl v začátcích covidu problém sehnat roušky, bez váhání mi nabídl, že mi nějaké opatří. A opravdu mi je tehdy přivezl až domů. Kdykoliv jsem měl nějaké trable, říkal: „Kontakt na mě máš, kdybys něco potřeboval, tak zavolej nebo napiš.“ Jardo, tak teda píšu: Potřebuju, abys tu byl.
Jako by špatných zpráv nebylo málo, ve stejný den jako Jarda Horváth zemřel i moravský rocker, tatrovácký nadšenec a občasný fotograf František Prosecký. Také jemu vzdávám svůj hold.
