Text: Miloš Pelikán
Foto: Soukromý archiv autora článku
Předloni, právě na Štědrý den odešel do bigbítového nebe RICK PARFITT. Jedno z nejspjatějších dvojčat v rockové muzice. Kdo jen trochu zná britské Status Quo, ihned si vybaví zbývající jméno kytarového tandemu: Francis Rossi. Zatímco on v devětašedesáti dál dělá s kapelou fanouškům radost po celém světě, Ricky jim moc chybí. V říjnu by mimochodem oslavil sedmdesátku.
Statusáci jsou mojí nejoblíbenější kapelou, od nějakých čtrnácti let. Když se světem bleskově roznesla zpráva, že blonďatý bouřlivák zemřel ve španělské Marbelle, jako by mě někdo bodnul dýkou přímo do srdce. A záhy jsem si uvědomil, že tahle událost definitivně, neodvolatelně zatáhla oponu za mým mládím.
Vánoce pro mě už nikdy nebudou prosty smutku. Kolik nás takhle osiřelých po zeměkouli asi je? Třeba jeden mladý fanoušek, který loni přicestoval na liberecký koncert Status Quo až z Trnavy, se přiznal, že po té skličující novině probrečel celý sváteční den…
Je to paradox. Dárkem od bráchy, který mě před několika dny nejvíc potěšil, bylo posmrtně vydané Parfittovo sólové album Over And Out. V mé duši se teď zármutek mísí s radostí, že ještě jednou, byť naposledy uslyším od Ricka nové písničky. Makal na nich tajně poslední půlrok svého života. Už smířený s představou, že kvůli chatrnému zdraví nikdy neodpálí statusácký koncert svým strhujícím kytarovým intrem k hitu Caroline.
Deska zůstala po jeho skonu nedokončená. Všech deset skladeb sice Rick nazpíval a stihl nahrát všechny kytarové party, ale stále zbývalo udělat hodně práce. Odvedli ji kamarádi a někteří kolegové z domovské kapely: třeba kytarista Brian May (Queen), baskytarista Alan Lancaster (zakládající člen Status Quo), současný statusácký basák John „Rhino“ Edwards či Chris Wolstenholme z Muse.
Jaký tedy je Parfittův hudební testament? Neodpovím, ještě jsem si album vydané v březnu neposlechl. Ale pro ty, kdo o legendární skupině považované za symbol konzervatismu v rocku vědí pramálo, mám jednu radu: Nechť si na internetu najdou aspoň skladby Whatever You Want a Living On An Island. Pocházejí z roku 1979 a Parfitt na nich má výrazný skladatelský i pěvecký podíl. Zatímco ta prvá je skvělá vypalovačka, druhá patří k nádherným baladám. V obou písních se věrohodně odráží jeho osobnost: byl nespoutaný živel se zálibou v alkoholu, drogách, rychlých autech a hezkých blondýnách, ale i citlivá duše sužovaná leckdy osamělostí, únavou z nekonečných turné a nevalnými vztahy s manželkami.
Jen málokdo v Česku ví, že v prestižních hudebních anketách se Parfitt objevoval mezi deseti nejlepšími rytmickými kytaristy světa. I díky jeho dravému stylu patří hardrockoví Status Quo ke kapelám s originálním a nenapodobitelným soundem. Byl prostě „fakt dobrej“.
Žil, hrál i miloval naplno. Možná proto ho postihlo několik infarktů a od roku 1997 jeho srdci pomáhal bypass. V soukromí byl Rick férový a dobrácký chlapík, který nezkazil žádnou legraci. Často si dělal srandu i sám ze sebe: stačí se podívat na videoklip k hitovce Rollin’ Home. S nadhledem bral taky své zdravotní trable. „Předpokládám, že budu žít do stovky a veškeré opravy, které budou třeba, provedu včas,“ říkával.
Zubatá smýšlela jinak. Ale jestli se kvalita života měří skutky, a nikoli jeho délkou, pak Rick Parfitt skonal se ctí. Protože ve světě hard rocku po sobě zanechal velmi výraznou šlépěj.