20. 7. 2022 – Zitadelle Spandau, Berlín, Německo
Text: Jan Zahradil
Foto: Youtube (ilustrační foto)
Publikováno: 4. 8. 2022
Když rockový titán ROBERT PLANT a countryová diva ALISON KRAUSS vydali v roce 2007 své první společné album Raising Sand, byla z toho velká senzace. Křehká kolekce coververzí skladeb zejména z padesátých a šedesátých let pocházela ze stylových škatulek s nápisy folk, country, blues, rockabilly a dalších – neboli jak se nyní souhrnně říká „Americana“. Výsledkem byly nejen excelentní recenze, ale také pět cen Grammy, včetně alba roku.
Loni, po čtrnácti letech, si spolupráci zopakovali, podle úplně stejného modelu. Vzniklo z toho další album s názvem Raise The Roof, opět nabité starými hity, opět nahrané v legendárním nashvillském studiu Sound Emporium, opět v nedostižně autentické produkci T-Bona Burnetta.
Stejně jako tenkrát, vyrazili letos s čerstvou zásobou muziky na turné. A stejně jako tenkrát vynechali Českou republiku, ačkoliv Robert Plant tady jinak vystupuje dost často (já sám jsem ho tu viděl od roku 1993 v různých sestavách už osmkrát, v Praze, Brně, Ostravě, Plzni i Pardubicích). Takže – stejně jako tenkrát bylo zapotřebí vyrazit do zahraničí.
Tehdy, v roce 2008, jsem je viděl v aréně Forest National v Bruselu a koncert to byl výborný. Letos to bylo nejblíž do známé berlínské Zitadelle Spandau, která vzdáleně připomíná zmenšenou vojenskou pevnost Josefov u Jaroměře a v létě se tam hrají série open-air koncertů.
Robert s Alison (která si kromě zpěvu sem tam střihla i sólo na housle) nastoupili s pětičlennou kapelou za zády. Rytmickou základnu, stejně jako na obou albech, tvořili bubeník Jay Bellerose (který si zahrál snad už opravdu s kdekým) a Dennis Crouch, obsluhující baskytaru a kontrabas (dle Plantových slov jeho nejoblíbenější muzikant na celém světě). „Nadstavbu“ obstarával vysoce ceněný retro-kytarista JD McPherson a dva multiinstrumentalisté: Stuart Duncan (housle, strunné nástroje) a bratr protagonistky Viktor Krauss (kytara, klávesy).
V pětatřicetistupňovém vedru vydrželi hrát hodinu a třičtvrtě i s jedním přídavkem. Zaznělo pět kousků z prvního společného alba a devět z toho druhého, dále jeden cover od Ray Charlese (Leave My Woman Alone, na albech není) a dvě předělávky od Led Zeppelin, u kterých se ještě zastavím. Slyšet totiž zeppelinovský Rock´n´roll v čistě countryové verzi, s Duncanovým houslovým sólem místo kytary Jimmyho Page – to rozhýbalo celé zhruba třítisícové publikum. A těsně před koncem přišla značně potemnělá, velmi dlouhá verze When the Levee Breaks, kterou Alison Krauss svou houslovou improvizací proměnila v psychedelickou apokalypsu.
Vlastně nemám, co bych ke koncertu dodal, vytkl nebo komentoval. Ozvučení skvělé, bylo slyšet doslova vrznutí každé struny, i ten nejtišší úder na blánu. Instrumentální výkony fascinovaly svou virtuozitou a zároveň samozřejmostí. Vokální souhra a zjevně i osobní chemie obou hlavních hvězd je jak bezchybná, tak nakažlivá. Snad jenom k letos čtyřiasedmdesátiletému Plantovi, který na jevišti přece jen dominoval a trousil mezi songy zábavné poznámky (třeba „we are new Everly Brothers“): je to opravdový požitek poslouchat, jak mu hlas zestárl a vyzrál a jak s minimalistickými prostředky dosáhne maximálního účinku. Je to už tak čtvrt století, co se začal od rockové exprese posouvat k daleko komornějšímu výrazu, ale spolupráce s Alison Krauss mu k takové změně zatím poskytla ten nejlepší materiál.
Co bude dál? Nevíme. V závěru vystoupení Plant žertem řekl, že mají v archivu asi ještě šest tisíc písniček, které mohou zpracovat. Možná by to, po dvou albech a dvou turné, mohli zkusit aspoň do třetice všeho dobrého.