13. – 16. 7. 2022 – Ostrava
Text a foto: Petr Doubrava
Publikováno: 19. 2022
Po letech vyšlapanou cestičkou z nádraží Ostrava – střed, v kapse lístek zakoupený 3.10.2019, což je pro rockera v postcovidové době celkem běžná věc, chcete-li módní záležitost. Slavnostní zahájení, primátor, sponzoři, a hlavně Zlata Holušová, a velký aplaus pro první dámu festivalu. Velký dík pro ní, a také pro ty kteří si nechali lístek, dnes už historický. Zkráceně, bez Vás by to nešlo, a bez nás také ne. Pak přišel zážitek v podobě vystoupení Cirku La Putyka, umocněný velkým podiem, a velkou událostí. Začátek festivalu, jak se patří, a mrazení v zádech, jestli to nebyl jeden z vrcholů.
Nevděčná úloha pro amsterdamské Bazookas – pro každou první kapelu festivalu, ale jako otvírák docela dost dobrý. Celkem fajn skáčko, obrovské nasazení, kontakt s publikem, takže se festival rozjel celkem slušné. No, on se rozjel slušně i cenově. Pifko šlo nahoru o 20 %, ale nudle od číňana o 100%, no nezlobte se pane Wongu, ale taková inflace rozhodně není.
Oblíbená Drive Stage a horňácká kapela Hrubá hudba. Zcela ojedinělé propojení moravského folkloru, s prvky jazzu a funky. Neskutečná jízda na závěr okořeněněná stařičkou paní v kroji a holi, která vysekla krásnou moravskou lidovou. Její jméno si nepamatuji, ale o to větší potlesk. Folklór má další level, a důkaz toho že hudba nemá hranice.
Fatoumata Diawara, formace z Mali v čele se stejnojmenou zpěvačkou. Směsice inteligentního popu, fusion music, world music a dalších music. Kapela šlapala, jak se patří, a když už jsem u těch stylů, nejvíc se to blížilo drum´n´bass. Prostě mejdan od začátku do konce, Drive Stage opět nezklamala.
The Tune a úžasná ukázka toho že se v Jižní Korei, na rozdíl od té Severní něco děje. Klavír tak trochu do free jazzu, bubínky a prostě vše do čeho se dá řezat. Velké nasazení, bezva zpěvačka. A když jsem si myslel, že skladbu mám přečtenou, tak jedna slečna vzala do ruky kus plechu a něco jako paličku na maso či co, a začala do toho mlátit. Hned se mi vybavil Phil Collins v písni Cinema Show od Genesis. A také jsem si vzpomněl na Ivu Bittovou. Ta to vidět, tak si vezme všechny ty svoje fidlátka, a šup na podium. To by byl mazec až do rána. On to byl mazec na hodinu, a ta opravdu stála za to.
Hiromi:The piano quintet, troufnu si napsat že největší pecka festivalu. Tato japonská diva podpořena smyčcový quartetem z Londýna, předvedla zcela mimořádný výkon, ale nejen ona. Ta parta z Anglie typu dobře promazaný stroj od Mitsubishi Machinery neměla chybu, vše podpořeno sálem Vítkovice Gong stage. Komorní prostředí, kde se konečné člověk dočkal toho že do muziky nikdo nekecá, umocnilo nevšední zážitek.A člověku to šrotuje hlavou….Herbie Hankcock, Keith Jarrett, Chick Corea, nebo trochu do rodné hroudy…Jan Hammer, Emil Viklický či Filip Topol. To vše tam bylo slyšet, plus nějaká mocnina, a to tak že velká k tomu, a geniální interpretace Smetanovy Vltavy. A když toho bylo tak, že přetékal hrnec, tak tato zřejmě první dáma jazzu levou rukou na klávesy, a pravou basovala na struny klavíru. Nechápu, stejně jako nechápu ty magory, co hrajou jazz. Ale v tomto případě mě napadlo jedno jméno: Miles Davis. Jo, a standing ovation bylo třikrát. Třikrát a hodně. Opravdu.
Velmi příjemná partička z australského Sydney Sons of the East. Chlapíci, kteří si na nic kromě nástrojů nehrají, a kteří řekli to co mnozí před nimi. Ahoj Ostraava, a je to tady really f……g good. A muzete s nami spivat. Dekujeme. No od klokanů to potěší o něco více. Směsice, Boba Dylana a Niela Younga provedená s poctivou řemeslností. Určitě nic nového, ale ta atmosféra, kterou kluci vytvořili by se dala krájet. Takže díky moc kangaroos boys. Budu na Vás vzpomínat.
LP. Stačí, nebo nějaká písmenka? No když pop tak tento beru se slovy přísný už jsme byli.Laura Pergolizzi si ochočila Main Stage během dvou skladeb, což člověka odkojeného Genesis, King Crimson a Yes a to hodně Yes celkem dostane. Oproti předešlému vystoupení bylo toto za tmy, výkon hodný světové špičky, úžasná kapela – zvlášť vlasatý kytarista vyváděl velké věci který měl od paní šéfové zdá se dovoleno dělat si co chce – a světelná show která byla třešní na dortu. Od alba Genesis 1983 a fungování skupiny Banket jsem pohled na pop nějak přehodnotil. LP je toho důkazem.
Roosevelt Collier naprostá pecka z USA. Mráz po zádech, slzy do očí….pro Vás komu se vybavuje Jimmy Hendrix asi nic nového a Hammodky kvílely jak o život. A dost. Možná moc Radegastu nebo co.
Ivan & Parazol, formace z Budapešti předvedla skvělý výkon, a asi to bylo nejblíže k tomu co se dělo v sedmdesátkách. Poctivá práce hodná předskokanů Whitesnake nebo Deep Purple.
A konec, šlus, do postele, ráno ve vlaku sečíst kolik ta sranda stála….no ono je to lepší nevědět, a to hlavní je že už se může hrát a zpívat což nám skoro dva roky zakazovali politici psychopatického ražení. Ale nás nikdo nezmění, a nikdo nám nebude říkat ne. Hlavně že to duní.