20. 7. 2021 – Letní kino Háječek, České Budějovice
Text: Luboš Hnát
Foto: František Prosecký
Publikováno: 29. 7. 2021
Již po třetí se v českobudějovickém letním kině s poetickým názvem Háječek uskutečnil Koncert legend. Letos na něm vystoupily kapely KAPLAN’S FRIENDS BLUES BAND, FLAMENGO REUNION SESSION a MICHAL PROKOP A FRAMUS FIVE.
Jako první asi pětistovce fanoušků předvedla své umění místní formace Kaplan’s Friends Blues Band, o níž se lze dočíst, že občas používá dvoje bicí. V Háječku byla však připravena pouze jedna souprava, za kterou seděl Jiří Punda. Osobně mě absence druhého bubeníka trochu mrzela, neboť jsem byl na sehranost rozšířené rytmiky zvědavý.
Skupina se prezentovala precizně zahranými bluesovými standardy. Často vybírala pecky z repertoáru Erica Claptona. Za pochvalu rozhodně stojí zvuk, který byl od začátku na velmi dobré úrovni. Je škoda, že frontman mezi jednotlivými skladbami téměř vůbec nekomunikoval a své výstupy omezil na prosté „díky“, po němž následoval, zatím ještě nepříliš bouřlivý potlesk. Uvádění písniček chybělo zcela, proto se jejich vystoupení časem slilo do jednoho celku, což mi moc nevyhovovalo. Ke snad jedinému proslovu se kytarista a zpěvák Vláďa Kaplan odhodlal až v samém závěru, kdy představoval sestavu Kaplan’s Friends Blues Band: kromě něj a již zmíněného bubeníka ji tvoří Jan Friš (harmonika), Beránek (basová kytara) a Ondřej Lenz (varhany Hammond). Na rozloučenou skupina zahrála evergreen Mustang Sally Wilsona Picketta.
Po nezbytné úpravě pódia se objevila skupina Flamengo Reunion Session. Pravidelní čtenáři Rockového světa vědí, že sestavu tvoří legendy našeho bigbítu: Pavel Fořt (kytara), Vladimír „Guma“ Kulhánek (basová kytara), ústřední dvojici doplňují ostřílení muzikanti Jan Holeček (zpěv, Hammond B3), Jiří „Zelí“ Zelenka (bicí) a Vladimír „Boryš“ Secký (saxofon, příčná flétna). Tahle parta navazuje na legendární Flamengo, konkrétně na období let 1970–1971.
V úvodu zazněly dvě česky zpívané pecky Týden v elektrickém městě a Každou chvíli. Kapele to od prvních tónů skvěle šlapalo. Trojice Holeček, Guma a Zelí spolu dlouhá léta působili v Energitu, není tedy divu, že se projevila jejich perfektní souhra. Osobně jsem byl překvapen zařazením beatlovské I Am The Walrus. Další česky zpívanou věcí byla skvostná Pro Pavlu, kterou původně zpíval Vladimír Mišík, hudbu však složil Guma Kulhánek.
Tak jako v sedmdesátých letech zaznělo i tentokrát několik skladeb od britských Spooky Tooth, jednou z nich byla skvěle zahraná Evil Woman. Zvuk se oproti předchozímu vystoupení ještě o něco vylepšil, takže poslouchat perfektní sóla Pavla Fořta, stejně i Boryšův saxofon byl velký zážitek. Jiskřivý náboj Flamengu dodával Holečkův jedinečný hlas. Strhující výkon kapely probudil k větší aktivitě i obecenstvo a atmosféra byla o poznání bouřlivější než u předchozí formace. Když Boryš vyměnil saxofon za flétnu, nebylo pochyb, že dojde na kultovní klasiku Stále dál, která předznamenala konec koncertu. S tím se ale fanoušci nehodlali smířit a dlouhotrvajícími ovacemi si řekli o přídavek v podobě Santanovy Oye Como Va.
Vyvrcholením celého večera byl koncert Michala Prokopa a Framus Five, ti přišli na pódium krátce před půl devátou. V sestavě Framusu Five došlo k několika změnám. Kytaristu Luboše Andršta, kterému v pokračování kariéry brání zdravotní důvody, nahradil Pavel Marcel a na místě klávesisty Jana Koláře se objevil mladý Andy Čermák. Dá se říct, že novou tváří je také Roman Němec (trubka). Jinak je obsazení Prokopovy doprovodné party již několik let stejné: Jan Hrubý (housle), Zdeněk „Wimpy“ Tichota (basová kytara), Jiří Šíma (saxofon) a Pavel Razím (bicí).
Kapela hned spustila tři velké hity Prokopovy kariéry: Bitvu o Karlův most, Kolej Yesterday a Blues o spolykaných slovech. Všechny pocházejí z nesmrtelného alba Kolej Yesterday (1984). Publikum do té chvíle ještě spořádaně sedělo v hledišti letního kina, nyní ale část lidí neodolala a přesunula se pod pódium, kde se vytvořil menší kotel, v němž se zpívalo a tancovalo, jak to má na správném koncertě být. Zážitek z poslechu mi však kazila skutečnost, že zatím nebyla vůbec slyšet kytara. I když bylo vidět, že Pavel Marcel do hry dává celé své umění, pod pódiem jsem ho prozatím bohužel nemohl ocenit. O něco lepší situace byla u kláves, ty slyšet sice byly, leč úroveň jejich hlasitosti mohla být přeci jen vyšší. Naopak Hrubého housle celému zvuku zcela dominovaly.
Zpěvák vybíral převážně z desek, které vydal po roce 2000. Výborná Až mi bude 64 vyšla na albu Poprvé a naposledy (2006), téměř hardrockové Zatmění zase na Sto roků na cestě (2012). Pavel Marcel je na pódiu neposedný jako čertík a skupina jeho příchodem získala novou energii – jen škoda, že hlasitost kytary stále nebyla taková, jaká by měla být. Jednou z mála výjimek, kdy byl Marcelův nástroj slyšet, byl jeho „dialog“ s Hrubého houslemi, který si oba muzikanti viditelně užívali.
Z aktuální nahrávky zaznělo pět písní, mezi nimi má oblíbená Last Minut Man, potěšila i bluesovka Nebe anebo cesta do pekel. Nechyběla ani singlovka Má vlast. Celý koncert zakončil anglicky zpívaný standard Boom, Boom, Boom. Protože ručičky o pár minut překročily desátou hodinu, nezbyl žádný prostor pro přídavek.
Letošní koncert legend v Českých Budějovicích je minulostí, přinesl spoustu radosti a skvělé muziky. Přejme si, aby příští ročník byl stejně vydařený.
Celá fotogalerie: