3. 7. 2021 – Amfiteáter Banská Štiavnica, Slovensko
Text a foto: Robert Marek
Publikováno: 14. 7. 2021
Progresivně rockový projekt Hrana zastřešuje veškeré aktivity spojené s odkazem, který po sobě zanechal talentovaný slovenský hudebník a skladatel MAREK BREZOVSKÝ (1974–1994). Tento mladý muž stihl za svůj krátký život vytvořit poměrně rozsáhlé dílo, které ovlivnilo nejen jeho generaci. Jak uvádí Markův spolužák a nejbližší spoluhráč Oskar Rózsa, který za projektem stojí, materiálu v podobě koncertních nahrávek, hudebních nápadů a improvizací je na deset desek, pět symfonií a šest muzikálů.
Koncert v Banské Štiavnici byl z aktuálního turné Hrana Tour 2021 – Trocha radosti, probíhajícího v osmi slovenských městech.
Osobně jsem Marka Brezovského a s ním spojený projekt Hrana objevil minulý rok před Vánocemi a od té doby na něm slušně „ujíždím“. Že pojedu do Banské Štiavnice, jsem ještě asi deset dní předtím netušil, nicméně občas nám ve správný čas do života vstoupí správní lidé. Věci tedy vzaly rychlý spád a drobná úprava cestovního plánu dovolené byla dílem okamžiku: první možný termín jsem volil i kvůli stále nejasné epidemické situaci. Vyšlo to. Také mám raději venkovní akce, i přes možné riziko nepříznivého počasí.
Amfiteátr se nachází v horní části úžasného města, z centra trvá cesta lehkou chůzí asi 10 minut. Vstup do areálu proběhl hladce a je dobře organizovaný. Odhaduji, že amfiteátr pojme tak 300-400 lidí, na tuto kapacitu by se možná hodil více než jeden stánek s občerstvením – i tak se kdovíjak dlouhé fronty netvořily a přísun pochutin nedrhl. Ale pojďme už k muzice.
Hudební produkce před zaplněným hledištěm odstartovala krátce před půl devátou nástupem muzikantů a výtvarného umělce. Na podiu se tedy objevil Oskar Rózsa, Vlado „Slnko“ Šarišský (oba klávesové nástroje), Marek Minárik na basovou kytaru a bicí obsluhoval Martin Valihora. Jak prohlásila moje slovenská známá, tuhle hudbu mohou hrát jen špičkoví muzikanti. Posledním vystupujícím byl Marek Ormandík, slovenský výtvarný umělec (mně známý jako autor obalů desek Petera Lipy). Ten nehrál na žádný hudební nástroj, ale jeho náčiním byly štětce a plátno. Některé koncerty projektu Hrana jsou totiž obohaceny o grafický prvek, kdy Marek během koncertu na pódiu vytvoří obraz. To byl i tento případ.
Muzikanti spustili bez zbytečných řečí, na úvod zazněly 3 novější skladby v repertoáru, a to Hračičkár, Hladáme a Rieka. Pro mě byly úplně neznámé, a jak jsem si všiml, pro část publika rovněž. Výkony a nasazení muzikantů však nepřipustily nějaký váhavý začátek, ale slušné zahřátí publika na provozní teplotu. Pak už následovala známější Holicova výpověď, delší a hodně instrumentálně zajímavá skladba, a po ní Llano Estacado, nesoucí se v podobném duchu, završilo spíše instrumentální část koncertu.. Další skladba Vietor už přeci jen zase nějaká ta slova obsahuje. Následoval veselý a skočný úlet, k němuž už podle názvu ani netřeba slov – Cigánska.
Stále však nezazněla žádná skladba z těch mých oblíbenějších, nicméně bouřlivé reakce publika a výkony muzikantů, kteří to tam sypali bez zbytečných prostojů, řečí nebo nedej bože ladění, mě utvrzovaly, že i tak je vše v pořádku. A bylo – Keď kvety stromom odpadnú a následující Láska už proběhly za mého hlasitého přispění. I na pódiu se do této chvíle zpěvu věnoval Oskar Rózsa. Pro následující písničku se však zpěvu ujal Vlado Šarišský, který svým syrovým hlasem skvěle zvýraznil výbornou komorní skladbu Anjel. O té jsem se doslechl, že její text byl napsán Markovou sestrou až po jeho smrti a na původních nahrávkách jí zpívá někdo jiný, snad Oskar… V téhle chvíli už byl nedostatek nikotinu na hranici únosnosti, nicméně na další skladbu Nechcem byť ako ostatný jsem to ještě vydržel.
Následující skočnou Košulenku už jsem však slyšel z před brány amfiteátru. Pak zazněla skladba s výmluvným názvem Čertovská. Všetko je inak, pro mě osobně skladba roku. Jsem zvědav, jestli ji něco překoná… Další v pořadí byla Chcem byť sám s velmi komorním začátkem, jejíž text byl zlehoulinka Oskarem spíš šeptaný než zpívaný, prostě hotovo. A taky ano: obrovský aplaus, dožadování se přídavků, ovace, klanění, atmosféra jak blázen… Vytleskali jsme poetickou instrumentálku More a Ty a skutečně závěrečná Niekde zvoní Hrana nemohla chybět. Muzika skončila, obraz je domalovaný, obecenstvo i muzikanti evidentně spokojení.
Odcházel jsem zcela naplněn. I když produkce byla komornější, než jsem čekal na základě záznamu koncertu z roku 2011, kde na pódiu bylo osm muzikantů. Aranže skladeb byly tentokrát upraveny tak, že i čtyři muzikantská esa pro mě vytvořila plnohodnotný zážitek.