8. 9. 2019 – Areál firmy Kytary.cz, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Petr Prokšík
Publikováno: 13. 9. 2019
Letošní třídenní hudební svátek FESTIWALL nabízel po celý první zářijový víkend pestrý program, v němž nechyběly zajímavé workshopy ani mimořádné koncerty. Z časových důvodů jsem se do areálu firmy Kytary.cz v pražských Modřanech dostal až na závěrečné dva koncerty s výmluvnými názvy „Pocta české baskytaře“ a „Na Kloboučku live“.
První vystoupení začalo úderem osmnácté hodiny a zahájila ho pecka Doteky z repertoáru Vladimíra Mišíka (mimochodem šlo o jedinou zpívanou píseň, která v následujících pětačtyřiceti minutách zazněla). Vedle baskytaristů Jiřího Veselého (ex Etc…, Bratři Ebenové) a Petra Vavříka (Buty) byli na pódiu ještě zpěvák Pavel Bohatý, kytarista Matěj Belko, bubeník Jiří „Zelí“ Zelenka a klávesák Honza Aleš.
Koncept koncertu byl takový, že na pódiu byli vždy dva basáci, z nichž jeden zpravidla zůstával z předchozí skladby. Na druhou věc tedy Jiřího Veselého nahradil Fredrik Janáček (minus123minut) a ke změně došlo i na postu bubeníka: Zelího vystřídal Ondřej „Pompo“ Pomajzl. Janáček posluchače okouzlil svými perfektními vyhrávkami, kterými baskytaru povýšil na sólový nástroj.
Vytýkat zvuku, že v něm byly příliš slyšet baskytary, by vzhledem k zaměření koncertu bylo nepatřičné. Na druhou stranu je trošku škoda, že se za hradbou basových tónů téměř vytratila kytara a klávesy.
Fredrika Janáčka vystřídal slovenský zástupce Juraj Griglák, který ve dvojici nejprve s Petrem Vavříkem zahrál rockovou vypalovačku, aby poté, co Vavříka nahradil Vladimír Kliment (Helena Vondráčková), se oba pánové ponořili do jazzových improvizací, které bylo radost poslouchat.
U jazzu zůstalo i poté, co Juraje Grigláka vystřídal Richard Scheufler, který ve svém vstupu předvedl techniku hry, které se říká slapping. Na jednu z písniček si vzal šestistrunnou baskytaru. Viděl a slyšel jsem tenhle nástroj poprvé, ale jeho zvuk mě nijak nenadchl. Občas se z něj dokonce ozvalo podivné chrastění: to když se struny dotkly příliš mnoha pražců, které na krku baskytary jsou. Myslím si tedy, že šest strun na basu prostě nepatří, ať si říká, kdo chce, co chce.
Na závěr pětačtyřicetiminutového vystoupení odešel Vladimír Kliment a jeho místo zaujal Milan Broum (Olympic). Ke střídání došlo i u kytary, na kterou tentokrát hrál Milan Broum junior a za bicí se posadil Richard Scheufler junior. Tahle rodinná sestava zahrála dvě rockové vypalovačky. Troufám si odhadnout, že málokdo z posluchačů poznal, jaká skladba zrovna zní. Je proto trochu škoda, že za celý koncert nikdo z účinkujících nepřišel k mikrofonu, aby publiku řekl, co bude hrát.
Nedělní večer moderovala dvojice, která si pletla rockový koncert s fotbalovým zápasem či matějskou poutí. Jejich „kolotočářské“ vyvolávání na akci tohoto typu nepatří. Doslova utrpením bylo losování jakési soutěže, která po celý nedělní den probíhala. Velmi se pro příští ročník přimlouvám za výměnu moderátorů nebo alespoň změnu jejich stylu.
Vyvrcholením Festiwallu 2019 se stal koncert „Na kloboučku live“, v němž, jak sám název napovídá, ožil legendární televizní pořad, jehož duchovním otcem byl kytarista Michal Pavlíček. Ten na pódium přivedl celý zástup špičkových muzikantů, kteří před lety Na kloboučku hráli. Patřili k nim zpěváci Bára Basiková, Kamil Střihavka Dan Bárta a Vlasta Redl. Rytmiku tvořilo sehrané duo Jiří Veselý a Jiří „Zelí“ Zelenka. Za klávesami byl Roman Dragoun a na foukací harmoniku hrál Ondřej Konrád.
Vedle těchto starých matadorů sena pódiu objevila i nastupující rocková generace, která v době, kdy se „Klobouček“ vysílal, mnohdy ještě nebyla ani na světě. Na scéně se tedy objevili zpěváci Ewa Farna, Milly Honsová a Radek Škarohlíd. Dále kytaristé Jan Tulenko, Adama Krofian, klávesák Michal Nejtek, který ovšem odehrál většinu koncertu. Rytmická dvojice šlapala ve složení Michal „Kolouch“ Daněk (bicí) a Maťo Ivan (basa).
Celou show zahájila Bára Basiková, která zazpívala dvě pecky. První Osbournova No More Tears mi k Basikové bohužel moc nesedí, jak hlasově, tak frázováním. Úplně jiná situace nastala při slavné Pride (In The Name Of Love) od irských U2. Tady si zpěvačka počínala jako ryba ve vodě a tuhle pecku bylo radost poslouchat.
Přišlo první střídání generací. Na pódiu se objevila rytmika ve složení Daněk/Ivan a mikrofonu se ujala Ewa Farna. Kdo ji dosud vnímal pouze jako popovou zpěvačku (stejně jako já), musel být překvapen, jaký rockový drajv v sobě Ewa má. V jejím podání zazněly dvě písně, z nich jedna v polštině, která u nás na rockových jevištích není moc často ke slyšení.
Jestli mě někdo ze zpěváků nezaujal, byli to Milly Honsová, která nezaujala projevem, a Radek Škarohlíd, který navíc odpudil svým vystupováním. Jeho hlášky typu „Hejbejte se, vy zmoklý hovna“ opravdu nemám zapotřebí poslouchat. Zastávám názor, že muzikant by si měl svého publika vážit, a ne ho urážet.
Velká paráda nastala, když se na pódiu objevil Vlasta Redl, který nejprve za doprovodu Ondřeje Konráda zahrál a zazpíval příjemnou Montér blues a poté song od ZZ Top. Redla nahradil Roman Dragoun: ti, kdo někdy viděli původní televizní pořad, vědí, že v něm Dragoun skvěle zazpíval pecku Take Me For A Little While od dvojice Coverdale/Page, a tak není divu, že zazněla i na Festiwallu.
Vrchol koncertu a také celého víkendového programu nastal, když se na pódiu objevili Kamil Střihavka a Dan Bárta. Nejprve prvně jmenovaný zazpíval beatlesovskou Come Together a poté oba společně dali k dobru vypalovačku You Keep On Moving.
Na přídavkovou Highway To Hell se na pódiu objevila většina účinkujících. Obzvláště velkou lahůdkou bylo poslechnout si dvoje bicí, za kterými seděli Jiří „Zelí“ Zelenka a Michal „Kolouch“ Daněk.
Celá fotogalerie: