Divadlo Archa, Praha – 5. 8. 2015
Foto: Jiří Rogl
Korektury: Tereza Kvášová
Neuvěřitelných 40 let již uplynulo od vydání kultovního alba „Horses“ legendární rockové divoženky PATTI SMITH. Ta toto kulaté výročí slaví aktuálním světovým turné, na němž prezentuje živou podobu alba. Jednou ze zastávek právě probíhajícího turné se stalo i pražské divadlo Archa.
Na většině koncertů vídávám před halou někoho postávat s cedulí „prodám lístek…“. Tentokrát jsem před Archou viděl fanoušky, jejichž cedule zoufale volaly „koupím lístek…“. Už tenhle malý detail dával tušit, jaká že bude v sále atmosféra. A skutečně, během pár desítek minut se hlediště zaplnilo doslova do posledního místečka. Pár minut po osmé hodině přišla bez velké pompy na scénu Patti Smith se svou doprovodnou kapelou, v níž stále hrají dva hudebníci, kteří se zpěvačkou přelomové album nahrávali. Konkrétně to jsou bubeník Jay Dee Daugherty a zejména pak kytarista Lenny Kaye, který je vedle Patti nejvýraznější postavou jejího doprovodného bandu. Koncert byl zahájen předělávkou od Vana Morissona „Gloria“ s téměř stadiónovým refrénem. Další písničky z desky „Horses“ pak byly na koncertě přehrány přesně v tom pořadí, ve kterém na legendárním albu vyšly. A tak po mírně ‚rozpustilé‘ „Redondo Beach“ přišla na řadu melancholická, zpola odrecitovaná „Birdland“, při níž si Patti vzala na pomoc tahák, aby zvládla nekonečný vodopád slov, kterými píseň přetéká. Mezi jednotlivými skladbami se v publiku spouštěly tak nadšené ovace, že téměř nebylo slyšet, co Patti do mikrofonu vlastně říká. Ke skvělému zážitku notně přispíval i vydařený zvuk, v němž bylo slyšet každé slovo, každou notu. Melancholii vystřídala divoká rocková jízda „Free Money“, po které zpěvačka pomyslně očistila jehlu gramofonu a pomaličku obrátila desku, aby mohla začít přehrávat její „B“ stranu.
Ta byla o poznání rockovější než „Áčko“, které právě doznělo. A tak když epická „Land“ přešla v ten večer v již jednou zahranou „Glorii“, ovšem tentokrát ve výrazně rockovější podobě, byla to neskutečná jízda. Hlas Patti Smith zní i po čtyřiceti letech přímo úchvatně a navíc jí bylo krásně rozumět. Při následující skladbě „Elegie“ přišlo přeci jen trochu zklidnění. Patti v ní vyjmenovala jména zemřelých muzikantů, přičemž každé jméno z tohoto smutného seznamu sklidilo velký aplaus. Na seznam bohužel stále přibývají nová a nová jména, na které Patti nezapomíná. Nezapomněla ani na relativně nedávno zesnulého Lou Reeda nebo o dvě generace mladší Amy Winehouse. Tak jako ve studiu udělala tečku za albem „Horses“ píseň „Elegie“, a tak když se kapela po hodině koncertu ukláněla, lekl jsem se, že je to konec skvělého představení. Ale naštěstí jsem se neměl čeho bát, koncert pokračoval dál.
A pokračoval ve velkém stylu i přesto, že všem bylo jasné, že to hlavní už máme za sebou. Nicméně v této části zazněla perfektní pocta kultovním Velvet Underground v podobě ‚mini‘ medley složeného z jejich písniček. Při medley zmizela hlavní postava do zákulisí, aby si na chvilku odpočinula, a když se pak vrátila a na plný pecky odzpívala jeden ze svých zásadních hitů „Because the Night“, nebralo nadšení publika konce. Na svého zesnulého kytaristu Freda ‚Sonica‘ Smithe dala zpěvačka vzpomenout hitovkou „People Have the Power“. Ale to už bylo ze základní části koncertu opravdu vše. Jediné, co mi ten večer chybělo, byl jeden ze zásadních hitů „Dancing Baterfoot“. Vzhledem v k tomu, že jeho spoluautorem je český rocker Ivan Král, tak nějak podvědomě bych očekával, že bude nedílnou součástí pražského setlistu.
Po nedlouhém vytleskávání se muzikanti vrátili na pódium, aby zahráli úžasnou klasiku od The Who „My Generation“, která je jako bonus zařazena na digitální reedici alba Horses. Ale úplné finále mělo přijít až při „Happy Birthday“, kterou Patti věnovala svému synovi slavícímu ten den 33. narozeniny. Během oslavného songu se zpěvačka chopila elektrické kytary, na kterou pak vyluzovala až psychedelické zvuky. Závěrečné trhání strun pak lehce evokovalo divoká sedmdesátá léta.
Abych se přiznal, od koncertu jsem nic nečekal a vlastně jsem na něj šel spíš z úcty ke slavnému jménu. Odcházel jsem z něho však naprosto u vytržení – tenhle zážitek mi bude v uších znít ještě pěkně dlouho.