Klub Vagon, Praha – 1. 6. 2015
Foto: Ája Dvořáčková, www.ayya.cz
Korektury: Bára Švédová, Tereza Kvášová
Už delší dobu jsem z různých stran slýchal o skvělé hardrockové partě AFTERGLOW. Jejich koncert mi byl vřele doporučován coby neskutečný požitek z výborné muziky. Zatím mi však štěstí nepřálo, a tak jsem se s touhle kapelou delší dobu míjel. První červnový den jsem však chytil příležitost za pačesy a řekl si, že mi tentokrát Honza Holeček a spol. prostě neuniknou. Navíc jako host byla do Vagonu pozvána Argentinská skupina ESE PERRO.
Slyšet muziku z tak exotické země, jakou je Argentina, není pro našince zrovna obvyklé. Když navíc ještě připočtu zpěv ve Španělštině, vychází mi celkem dost důvodů, proč jsem si ani tuhle zajímavost nechtěl nechat ujít. Do Vagonu jsem dorazil krátce před jedenadvacátou hodinou, na kterou oficiálně připadá začátek všech ‚vagoňáckých‘ akcí. Jenže tentokrát se začalo o celých čtyřicet minut později, což jsem tedy vůbec s nadšením nepřivítal. Těch zmíněných čtyřicet minut strávila argentinská skupina a její technici laděním a laborováním se zvukem. Po chvilce jsem nabyl dojmu, že tady něco nebude v pořádku, ale trpělivě jsem se svým hodnocením vyčkával do začátku koncertu. Se začátkem vystoupení se můj dojem proměnil v neradostnou realitu, opravdu to byla hrůza, a to zejména kvůli zvuku. Ten byl sice čistý a srozumitelný, o to však více nevyvážený. Nástroje byly zbytečně nahlas a zpěv se v nich doslova utápěl, takže jej nebylo téměř slyšet. Nejvíce hlasitá byla basa, která pokaždé, když se rozezněla, způsobila, že dřevěná lavice pode mnou začala nepříjemně rezonovat. Co ale napsat k samotné muzice? Kapela hrála takový alternativní rock místy s psychedelickými prvky. Jak jsem již zmínil v úvodu, zpěv byl v pro mě exotické španělštině, která po většinu vystoupení nebyla moc slyšet. Navíc mně osobně tahle řeč do rockové muziky příliš nesedí. A protože navíc Španělsky neumím ani čárku, mohl jsem pouze odhadovat, o čem že ty písničky vlastně jsou. Takže sečteno podtrženo, vystoupení Argentinců mě ničím nezaujalo a zajímavé bylo snad jedině to, že jsem se dozvěděl, že Ese Perro česky znamená ‚ten pes‘.
Vůbec mi nevadilo, když po padesáti minutách Ese Perro ukončili svůj set. Čekal jsem nyní, že přijde na řadu obligátní přestavba pódia a dlouhé zvučení. V tomto ohledu jsem se nemohl více mýlit. Sotva si muzikanti z Ese Perro sbalili své nástroje, byli tu Afterglow. Nejen že se na pódiu nekonala žádná dramatická přestavba, ale dokonce neproběhla žádná zvuková zkouška! Prostě pánové přišli, vzali nástroje a spustili. Nic víc, nic míň. Pokud by někdo namítal, že v tom případě musel být zvuk stejně mizerný jako v případě předchozí kapely, tak byl okamžitě vyveden ze svého omylu. To koneckonců dokázala hned úvodní „Same Old Story“, která mě zvedla z mého pohodlného místa. První, co mě uchvátilo, byl perfektní zvuk, ve kterém bylo slyšet úplně vše. Hodně mě zaujal krásný ‚hammodovský‘ sound kláves Honzy Holečka. Á propos, když už mluvím o Honzovi, nemůžu se nezmínit o jeho skvělém zpěvu. Vůbec jsem netušil, že tady máme takový pěvecký poklad. Jasně, o Honzovi jsem už nějakou dobu slýchal, ale i když už léta spolupracuje s Lubošem Andrštem, viděl jsem ho ten večer poprvé a byl jsem uchvácen – výborný klávesák a skvělý zpěvák.
Ačkoliv Afterglow sázejí zejména na autorskou tvorbu, několik předělávek se v jejich tvorbě přece jenom najde. Jednou z takových předělávek je i stará bluesová pecka „Going Down“ od Freddieho Kinga. Tou dobou jsem byl sice absolutně nadšen muzikou, avšak při pohledu do sálu, ve kterém bylo pouhých 20(!!!) lidí, mi začalo být smutno. Kam se k čertu všichni poděli? Vždyť hokej už dávno skončil a pokud vím, žádnou odvetu s Kanadou jsme ten večer nehráli. No, ale tristní návštěvnost na skvělou muziku naštěstí nemá vliv, takže jsem si mohl vychutnávat skvělou muziku z autorské dílny Holeček/Musil. Ze čtveřice muzikantů na pódiu jsem vlastně znal jen bubeníka Jirku ‚Zelího‘ Zelenku, který nejen že skvěle hraje, ale také patří k jedněm z nejvyhledávanějších bubeníků u nás. Další úchvatnou předělávkou byla bezmála 80 let stará skladba bluesového klasika Roberta Johnsona „Sweet Home Chicago“. Pak už ale následovala opět autorská tvorba, zaujala mě skladba „Why Did I Fall For You“. Pohled na hodinky neúprosně oznamoval blížící se konec koncertu, a tak poslední písní byla stylová „Afterglow“. Na přídavek se ani tentokrát dlouho nečekalo a obstarala ho často předělávaná klasika, kterou není třeba nijak dlouze představovat – „Born To the Wild“.
Co tedy dodat? Viděl jsem úchvatný koncert kapely, která by si zasloužila hrát pro narvaný sál a ne pouze pro 20 rockových nadšenců. Takže se jděte podívat na příští koncert Afterglow, stojí to za to.
