23. 11. 2016 – Palác Akropolis, Praha
Foto: Ája Dvořáčková (ilustrační foto)
Listopadový koncert VLADIMÍRA MIŠÍKA a jeho skupiny Etc… sliboval příjemný bigbítový zážitek. Když byl navíc jako host avizován JAMIE MASHALL & THE AMPLIFIED ACOUSTIC BAND, neměl jsem ten večer žádný důvod se do žižkovského paláce Akropolis nevypravit.
Krátce před půl osmou se na pódiu bez velké pompy objevil samotný Vladimír Mišík, aby uvedl již avizovaného hosta Jamieho Marshalla & The Amplified Acoustic Band. Jejich vystoupení jsem viděl už v loňském roce, kdy se mi jejich podoba akustického blues velmi zamlouvala. Kapela hrála převážně vlastní repertoár ze své zatím jediné, letos vydané desky „Now. Here. This“, avšak v jejím repertoáru se objevilo také několik převzatých písní. První z nich byla „Chocolate Jesus“ od Toma Waitse, kterou si svým nádherným hlasem zazpívala kontrabasistka Svatka Štěpánková. Ačkoliv celá kapela hraje na akustické nástroje, zní jako celek až neuvěřitelně bigbítově. Mezi nástroji mě zaujala minimalizovaná bicí souprava, ve které byl klasický velký buben nahrazen cajonem. Zajímavé bylo sledovat hru bubeníka Martina Petráska, který při hře na tuto soupravu každou chvíli střídal nejrůznější paličky, jindy zase hrál na cajon jen svými dlaněmi. Atmosféra v sále byla více než příjemná a každou z písniček publikum odměnilo mohutným potleskem. Přišlo mi, že oproti loňskému koncertu dostala pro svůj zpěv více prostoru Svatka Štěpánková, což bylo jedině dobře, protože Svatka disponuje krásným hlasem. Druhou předělávkou, kterou The Amplified Acoustic Band zahráli, byla píseň „Trouble“ z repertoáru americké zpěvačky Lizz Wright. Sympatické vystoupení Jamieho Marshalla & The Amplified Acoustic Band pomalu spělo ke svému konci, a tak zazněla ještě hitovka „Word Up!“, ke které kapela natočila vtipný videoklip.
V poslední době jsem si zvykl, že si na své koncerty Vladimír Mišík zve nějakého hosta, který zpívá část Vláďových písniček. Po počáteční nedůvěře jsem si tenhle koncept docela oblíbil, a tak jsem byl zvědavý, který z hostů se na pódiu objeví tentokrát. K mému překvapení se žádný host nedostavil a také byl částečně pozměněný setlist, na kterém se nacházelo několik méně známých písní. K těm patřila třeba „Balada“. Tahle zhudebněná báseň Františka Gellnera pochází z desky „Ztracený podzim“ (2010) a zazněla naživo úplně poprvé. Setlist tentokrát většinou tvořily písně z posledních Mišíkových desek, ale to neznamená, že by se zapomínalo na starší pecky jako třeba „20 deka duše“. Ke starším skladbám lze počítat i „Relativistický zádrhel“. Palác Akropolis sice nebyl úplně zaplněný, přesto se vytvořila bouřlivá atmosféra, která dodávala koncertu příjemnou kulisu. Na té měl bezpochyby zásluhu také vydařený zvuk, který se sálem nesl.
K výkonům jednotlivých muzikantů asi nemá cenu cokoliv psát. Myslím si, že když se rockový fanoušek podívá na současnou sestavu Etc…, je mu jasné, že každý z muzikantů je mistrem svého oboru, což pánové každým svým koncertem dokazují. Většina fanoušků na každém koncertě Vladimíra Mišíka asi čeká, že zazní nesmrtelná balada „Variace na renesanční téma“, ta zazněla i tentokrát a bylo to moc příjemné pohlazení po rockerově duši. Pokaždé se těším na chvíli, kdy se Jirka Veselý ujme harmoniky, což je vždy neklamným znamením, že zazní stařičká bluesovka „Sladké je žít“. V posledních letech je jedním z vrcholů každého koncertu Etc… velšská instrumentálka „Hudba pro nalezené harmonium“, která je v podání ‚mišíkovců‘ neskutečně našlápnutá. Tato skladba však bohužel také signalizuje, že se blíží konec koncertu. Jednou z mála těch úplně nejstarších písní, kterou Vladimír Mišík stále báječně zpívá, jsou „Jednohubky“, které byly poslední písničkou příjemného večera. Publikum ale nemohlo nechat kapelu odejít bez přídavku, kterého se začalo hlasitě dožadovat. Po malé chvíli bylo publikum vyslyšeno, a tak zazněla ještě veselá píseň „Páteční Cajun“, která za koncertem udělala definitivní tečku.
Vladimír Mišík se svými Etc… opět dokázali, že jsou na našem hudebním nebi stálicí, která září již více než 40 let. Nezbývá mi než si přát, aby jejich hvězda zářila ještě pořádně dlouho.