Forum Karlín, Praha – 29. 1. 2016
Foto: David Webr
Bohužel jsem nikdy neměl příležitost vidět kultovní Jethro Tull ve své originální podobě. A unikala mi zatím také všechna tuzemská vystoupení hlavní postavy Jethro Tull IANA ANDERSONA. Proto jsem nad návštěvou jeho posledního pražského koncertu ani moc nepřemýšlel. Letošní vystoupení se konalo v rámci Ianova ambiciózního projektu nazvaného JETHRO TULL – THE ROCK OPERA, který je z velké části postaven na písních Jethro Tull. A podle slov samotného autora jde o příběh skutečného Jethro Tulla, tedy vynálezce, který svého času propůjčil slavné kapele své jméno.
Po příchodu do karlínského Fora na mě opět čekalo hlediště uzpůsobené pouze k sezení, což ve mě žádné nadšení rozhodně nevyvolalo. Mé rozpaky ještě umocnil jakýsi zmatek, který měl za následek, že část diváků nenašla své sedačky a pořadatelé museli narychlo několik desítek židlí přidávat. Díky tomu se o pár minut zpozdil začátek představení. Ale nechme organizační zmatky organizačními zmatky a soustřeďme se na dění na pódiu. Když se tedy na obrovském plátně za scénou začaly promítat jakési improvizované zprávy, bral jsem to jako zajímavé intro a v tu chvíli jsem se ještě těšil na standardní rockový koncert, byť založený na jednom příběhu. Jak moc jsem se spletl, ukázaly až následující chvíle. Na onom plátně totiž byly promítány nejen doprovodné videoklipy k celému příběhu, ale objevovali se na něm se svými party také zpěváci účinkující v jednotlivých rolích. Naživo zpíval tedy pouze samotný Ian Anderson doprovázený svou kapelou. A právě tahle kombinace mi po celou dobu moc neseděla.
Byť samotná muzika byla skvělá, přišlo mi zvláštní sledovat část vystoupení live a část ze záznamu. Navíc mi vadil i na můj vkus dost nevyvážený zvuk, kdy Andersonova kapela byla oproti pouštěným videím hodně nahlas, takže zpěv byl dost utopený za kapelou. A ještě ke všemu jsem měl pocit, že celkový sound byl nastavený hodně do výšek a basy aby v něm člověk pohledal. Publikum sice kapelu pravidelně odměňovalo potleskem, ale měl jsem pocit, že tento potlesk patří spíše do divadla než na rockový koncert. A vlastně ono to celé spíše divadlo bylo. Největších ovací se kapele dostalo, když zazněly první tóny legendární písně „Aqualung“, při ní jsem sice na malou chvíli pookřál i já, ale rozpačitý dojem ve mě zůstával i nadále. Možná, že Ian Anderson nechtěl celý příběh narušovat zbytečnými řečmi, a tak se omezil pouze na hudbu. Mně však tento model neoslovuje, mám raději když interpret spolu s publikem interagují a mezi jevištěm a hledištěm se vytvoří určitá vazba. V tomto případě mezi oběma stranami zůstával ‚hluboký příkop‘, což je neskutečná škoda. Ale abych jen nehanil – za pochvalu určitě stojí znamenitě sehraná kapela, z níž vyčníval kytarista Florian Opahle. Excelentní byla také hra na příčnou flétnu samotného principála Iana Andersona. Jak již bylo řečeno na začátku, celý příběh byl postaven hlavně na písních Jethro Tull, a to zejména na tvorbě ze sedmdesátých let. Největší zastoupení v příběhu našla alba „Aqalung“ (1971) a „Songs from the Wood“ (1978). Ostatně titulní písní z posledně jmenované desky byla zakončena první polovina vystoupení.
Ačkoliv po patnácti minutové přestávce představení pokračovalo stále ve stejném duchu, musím říct, že mě druhá polovina začala z nějakého důvodu přeci jen bavit o něco víc než ta první. Užíval jsem si zejména skvělou „Living in the Past“. Chvílemi mi také přišlo, že se malinko zlepšil také zvuk. Nicméně hlavní výhrada z první části večera zůstala – byť celý příběh díky vhodně zvoleným písním i celé dramaturgii tvořil jednolitý celek, pořád jsem se nemohl zbavit dojmu, že kdyby ‚virtuální‘ zpěváci byli na pódiu fyzicky přítomni, mohlo by jít o mimořádný zážitek. Takto jsem měl pocit, že se dívám na video puštěné z Youtube, kde konec konců lze kompletní záznam z jednoho z dřívějších představení nalézt. Z karlínského Fora jsem tedy tentokrát odcházel s velmi rozpačitým pocitem. Sice jsem konečně viděl hlavní postavu Jethro Tull, avšak prezentace hitů této legendy ve mě žádné nadšení nevyvolala.