Kongresové centrum, Praha- 8. 3. 2016
Foto: Jiří Rogl
Na koncert velikána rockové kytary BRIANA MAYE, který do Prahy dorazil se zpěvačkou KERRY ELLIS, jsem docela těšil, neboť mi spojení Mayovy geniální kytary a mladé zpěvačky přišlo zajímavé. Ještě když jsem vstupoval do velkého sálu pražského Kongresového centra, očekával jsem zajímavý rockový koncert. Proto pro mě bylo zjištění, že tentokrát půjde o akustické vystoupení, dost překvapivé, a bohužel ne zrovna příjemné. Na druhou stranu musím přiznat, že je moje chyba, že jsem si nezjistil nějaké podrobnosti o koncertu dříve.
Ústřední duo přivítal krátce po 20 hodině ne zcela zaplněný sál potleskem ve stoje, což oba hned na úvod nejspíše hodně mile překvapilo. Po ukončení aplausu se tedy mohla sálem poprvé rozeznít Mayova akustická kytara. Stalo se tak v písni „I Who Have Nothing“. Už v ní jsem měl pocit, jakoby nebylo něco v pořádku, ale zatím jsem si ještě nebyl jistý co. Hodně zvědav jsem byl na výkon mně zatím neznámé zpěvačky Kerry Ellis. Ta se blýskla krásným hlasem, který mnohdy vyšponovala do závratných výšek. A právě tady jsem viděl největší kámen úrazu. Na rockovém koncertě bych výšky rozhodně ocenil a rozplýval se nad nimi, ale v klidné atmosféře akustického vystoupení mi přišlo, že těch výšek je přeci jen až příliš. Ale zatím jsme byli teprve na začátku a na jakékoliv hodnocení bylo stále ještě brzy. Ačkoliv na všech plakátech bylo prezentováno pouze ústřední duo, na pódiu se objevil ještě hráč na klávesové nástroje, který se přeci jen snažil trošku obohatit celkový zvuk. Setlist byl poskládán převážně z předělávek méně známých písní od slavných interpretů, které byly doplněné notoricky známými skladbami od Queen. A právě na ně publikum reagovalo nejvíce. A tak hity jako „Somebody To Love“, „Live is Real“ nebo „Who Wants to Live Forerver“ odehrála trojice muzikantů za mohutné podpory všech přítomných. Ostatně sám Brian před každou z nich obecenstvo vyzýval ke sborovému zpěvu. Osobně mě však daleko více zaujala písnička „One Voice“ z repertoáru The Wallin‘ Jennys. K písni byl na velkém plátně promítán také celkem vtipný videoklip s textem písničky. Vůbec jsem nepochopil, proč bylo do akustického vystoupení zařazeno klasické rockové sólo, které Brian May odehrál na svou proslulou kytaru ‚Red Special‘. Kromě toho, že si myslím, že tohle sólo se do dramaturgie večera prostě nehodilo, docházelo při něm k rezonanci obložení stěn v sále, což vyvolávalo pro mě dost nepříjemný zvukový efekt.
Zkrátka, celé sólo bylo z mého pohledu hodně kontroverzní. Během dosavadního průběhu koncertu jsem si také uvědomil, co se mi zdálo na začátku divné. Byla to až příliš velká hlasitost (bráno z pohledu akustického koncertu). Myslím, že pro tento typ vystoupení by se hodilo nějaký ten decibel ubrat. Na setlistu byly zastoupeny skladby takových klasiků jako Beatles nebo Elvis Presley, ale zaznělo i několik původních písní. Do Mayovy „Last Horizon“ byl vtipně zakomponován úryvek z Dvořákovy ‚Deváté‘, což publikum náležitě ocenilo. Těsně před koncem koncertu se Kongresovým sálem začal rozléhat dusavý rytmus, během něhož kytarista vyzval všechny, aby opustili své sedačky a dostavili se k pódiu, jeho výzvu jsem po chvíli uposlechl i já a šel se podívat na mistra hezky zblízka. To už se pod pódiem divoce tančilo při stadiónovém hitu „We Will Rock You“, který koncert zakončil. I pro tento večer byly nachystány dva přídavky, kterých se rozdováděné publikum hlasitě dožadovalo. Dočkalo písní „No One But You (Only the Good Die Young)“ a nesmrtelné „Crazy Little Thing Called Love“, po níž se hudebníci s Kongresovým centrem definitivně rozloučili.
Co tedy napsat na závěr? Ačkoliv jsem hodně stál o to tenhle koncert vidět, opouštěl jsem sál zklamán, protože jsem do něho vstupoval s očekáváním, které zůstalo nenaplněno.