O2 Aréna, Praha – 4. 12. 2014
Foto: Eva Makovská
Korektury: Tereza Kvášová
Koncert Stromboli měl všechny předpoklady stát se událostí roku. Vždyť co jiného by mělo takovou událostí být, nežli koncert legendární kapely s excelentními muzikanty, která ještě navíc po dlouhých pětadvaceti letech vydala nové album. Ostatně to mělo být na koncertě pokřtěno. Takový zážitek si prostě nemohla celá jedna rockerská generace nechat ujít. A tak již před devatenáctou hodinou nebylo před pražskou O2 Arénou k hnutí. Do arény se však bohužel začalo pouštět až o celou půlhodinu později. Pořadatelé bohužel nebyli schopni tak obrovský dav zvládnout, a tak se začalo v době, kdy ještě podstatná část publika stála před vchodem, ozývat nemilé hlášení o blížícím se začátku koncertu, což zástup čekajících přijímal s nevolí.
Naštěstí vše dobře dopadlo a krátce před půl devátou si všichni mohli začít vychutnávat úvodní tóny skladby „Stromboli“. Již od začátku jsem byl mile překvapen dobrým zvukem, který byl na mém místě mimořádně vyvážený a čistý. Zaznamenal jsem však i odlišný názor od návštěvníků z jiné části haly. V úvodních skladbách ještě jakoby vázla komunikace s publikem, nicméně to se píseň od písně začalo zlepšovat a zpěvačka Bára Basiková postupně odhazovala svojí počáteční „strnulost“. Obdivuhodné je, že Basiková stále vyzpívá své party tak jako před třiceti lety a svůj hlas dokáže vyšponovat do neuvěřitelných výšek, ze kterých mi běhal mráz po zádech. Takže písně jako „Třesky, blesky“ či „Bezejmenná“ zněly téměř jako z desky. Za to publikum kapelu odměňovalo stále silnějšími ovacemi. Koncert zatím jakoby chtěl udržet chronologii vydaných desek, a tak v této části zněly skladby z debutového bezejmenného dvojalba. Bohužel jelikož byl koncert pouze na sezení, ta pravá koncertní atmosféra se ne a ne vytvořit. Hlavní protagonista skupiny, kytarista Michal Pavlíček, se zcela koncentroval na svou hru, která byla jako vždy skvělá – překvapuje tohle ještě vůbec někoho? Výše zmíněná chronologie byla porušena, když kapela začala hrát anglicky zpívané písně z alba „Shutdown“ z roku 1989. Perfektně vyzněly zejména „Sandonorico“ a „Scanners“. K první desce se skupina vrátila písní „Aladin“, při které byli na pódium pozváni první dva hosté: klávesák Roman Dragoun a baskytarista Vladimír ‚Guma‘ Kulhánek. Aby byl triumvirát hostí kompletní, přišel vzápětí na pódium Vilém Čok, který nezaměnitelným způsobem odzpíval „svůj“ hit „Ó hory, Ó hory“. V této písni se také rozrostlo rytmické duo na rytmické trio ve složení Kryšpín-Veselý-Kulhánek. V tomto složení zněla rytmika přímo famózně. Píseň se stala jakýmsi nenásilným předělem koncertu a celá hala bouřila, zvláště když se Klauda Kryšpín pustil do hecování publika.
Do druhé části přišla kapela s novými skladbami, které dokonale zapadly mezi osvědčené pecky. Konkrétně zazněly „Katova pomocnice“ a „Tetování“. Pak opět nastal návrat ke staršímu materiálu. Zazněla výborná „Okolo ohňů“, nicméně největší ohlas sklidily zhudebněné básně Christiana Morgesterna, tedy „Veliké Lalulá“ a zejména pak úchvatná „Košilela“. Ze zásadních písní ještě zazněla „Carmen“, naopak nedostalo se na vypalovačku „Ivanhoe“, čehož jsem nejen já velmi litoval. Na výše zmíněný křest nového alba došlo trochu netradičně až před prvním přídavkem. V přídavku ještě zazněly dvě novinky. Trošku mi nesedělo, že by úplný konec koncertu měla obstarat křehká „Post Scriptum“. Ne že by šlo o špatnou písničku, ale na závěr se hodí spíše nějaký rockový nářez. To ale bylo nakonec dodrženo, když se na pódium vrátilo trio Pavlíček-Veselý-Kryšpín aby povedený večer uzavřelo výborným instrumentálním nářezem – „Rychloběžka“.
Koncertu bohužel výrazně uškodilo to, že místa byla pouze k sezení. Publikum tak nemělo možnost vytvořit tu pravou elektrizující atmosféru, která by koncertu mimořádně slušela. Myslím tedy, že o událost roku nešlo, o mimořádný zážitek však jistě ano.