Pardubice – ČEZ Aréna – 14. 2. 2014
Foto: Mirek Valenta
Pardubice se pomalu začínají dostávat na Českou rockovou mapu. Takže po legendách Judas Priest či ZZ Top jsme se ve Východních Čechách dočkali dalších rockových velikánů, nebyl to nikdo menší než hardrockoví obři Deep Purple.
O úvod se v Pardubicích postarala Brněnská kapela Gate Crasher, která jak jsem se později dočetl má na svém kontě poměrně bohatou sbírku hostování před velkými světovými hvězdami. Půl hodinka, kterou měli Gate Crasher vyhrazenu byla docela příjemnou přehlídkou klasického místy až archaického hardrocku, nicméně výkon kapely mě příjemně překvapil. Bohužel i přes dobrý výkon a poměrně kvalitní zvuk kapele obecenstvo moc nerozehřála, škoda, určitě by si brňáci zasloužili větší ohlas.
Přesně úderem deváté hodiny zhasla světla a rozeznělo se intro. Asi po třech minutách přišel dlouho očekávaný okamžik – spadla opona. Otvírák tentokrát obstarala věc „Aprés Vous“ z poslední desky. Tahle skladba ještě na publikum úplně nezabrala, za to následující „Into the Fire“ z desky „In Rock“ v hale vyvolala nadšení. Všiml jsem si, že Gillan při každé mezihře mizí v zákulisí, což na mě působilo dost podivně a evokovalo to ve mě situaci kdy se před lety podobně na turné choval Ritchie Blackmoore, a po skončení onoho turné kapelu opustil. Tak doufejme, že tentokrát nic podobného nestane. Koncert však pokrčoval výbornou jízdou „Hard Lovin‘ Man“ a hned v zápětí přišla „Strange Kind of Woman“.
Písničky tedy kapela sázela jako na běžícím pásu, ale pořád jsem se nemohl zbavit dojmu, že to ještě není ono, Gillan dál často opouštěl pódium a Morse s Gloverem se ze svých stanovišť vzdálovali jen výjimečně, a tak největší pozornost na sebe překvapivě strhával klávesák Don Airey, ten měl ostatně na konci další písničky, kterou byla „Vincent Price“ své mini sólo na hamondky, a bylo vidět, že si to náležitě užívá. První z muzikantů, kteří dostali prostor pro plnohodnotné sólo byl Steve Morse, kytarista po svém sólu jako by ožil, začal se více pohybovat po pódiu. Pěkně vyzněla také písnička věnovaná Jonu Lordovi „Uncommon Man“ při níž byly na velkoplošných obrazovkách Jonovy fotografie.
Ian Gillan přece jen trošku omezil svoje odchody a víc se chápal tamburíny. Takže kapela působila o něco kompaktněji, přesto zpěvák často ustupoval do pozadí. Z nové desky ještě zaujala hymnická „Hell to Pay“ na kterou navázalo plnokrevné klávesové sólo Dona Aireyho. Klasikou klávesového sóla už od dob Jona Lorda je citace Smetanovy skladby „Vltava“ což publikum náležitě ocenilo. Do poslední části koncertu kapela už sázela na jistou. A trojice skladeb „Perfect Strangers“, „Space Truckin'“ a hlavně nesmrtelná klasika „Smoke on the Water“ dostaly publikum do toho správného varu, který bych ovšem očekával od samého začátku. Přídavek byl tradiční: „Hush“ a „Black Night“ mezi, které bylo vtěstnáno basové sólo Rogera Glovera.
Nebyl to špatný koncert, ale k jeho dokonalosti chyběla větší show a semknutost kapely. Po koncertě se mi ještě, více méně náhodou podařilo ulovit podpis Steva Morse. Takže i tentokrát z Pardubic odjížděl s pocitem převládající spokojenosti.
Za fotky opět děkuji Mirkovi Valentovi