Text: Miloš Pelikán
Foto: Archiv Rockového světa
Publikováno: 28. 1. 2020
Na Tři krále vyhlášená, po třech týdnech zveřejněná. Je tady tradiční novoroční anketa Rockového světa, která však letos doznala velké změny! Přichystal ji Miloš Pelikán, korektor a občasný přispěvatel těchto webovek, který vymyslel zcela nové a neotřelé otázky, jež jsme spolu rozeslali několika lidem majícím bigbít ve svém srdci. Snad vás jejich odpovědi pobaví a potěší tak jako nás.
Anketní otázky:
1) Jaká událost vás loni v rockové hudbě velmi příjemně překvapila?
2) Co se vám okamžitě vybaví, když si přečtete tuhle otázku: Jakou muziku jste loni preferoval(a) coby posluchač?
3) Kdo pro vás byl loni králem domácí a kdo zahraniční rockové scény?
4) Přihodil se vám loni nějaký kuriózní bigbítový trapas, který by pobavil naše čtenáře?
Luboš Hnát – šéfredaktor (Rockový svět)
1) Pro mě to byly hned tři události: Za prvé: pražský koncert k 75. narozeninám Vladimíra „Gumy“ Kulhánka, který byl jedním slovem perfektní. Mám moc velkou radost, že Guma ve svém věku stále aktivně hraje, navíc ve skvělé formě. Za druhé: vznik kapely Livin Free, které to báječně šlape, a její album Voices From Beyond. A do třetice nová deska Bílé nemoci …v tichu mezi slovy…, která se krásně poslouchá.
2) Okamžitě se mi vybaví: přece rockovou!
3) Na domácí scéně jednoznačně kraluje Honza Holeček se svými kapelami. Na té zahraniční je těžké vybírat, ale nejspíš to budou nesmrtelní Rolling Stones.
4) Na konkrétní trapas si nevzpomínám, ale poměrně často se mi stává, že zapomínám datumy konkrétních koncertů a naplánuji si ještě jinou akci, která třeba s muzikou nesouvisí. Nebo si koupím lístky na dva různé koncerty v jeden čas. To si pak hodně nadávám. Asi bych si měl pořídit diář!
Jan Holeček – zpěv, klávesy (Livin Free, Energit, The Allman Company, Sign Of 4 a další)
1) Na to rád odpovím: Jednoznačně to, že byly oba narozeninové koncerty Vládi „Gumy“ Kulhánka k jeho 75. narozeninám, a to v Praze a Brně. Byly vyprodané k prasknutí a byl o ně obrovský zájem. Udělalo mi to strašnou radost.
2) Já se pořád hrabu ve starých věcech, pořád se vracím po letech k tomu, na čem jsem vyrostl. Moje myšlení není bohužel v tomto směru příliš progresivní. Takže The Allman Brothers a Neil Young. Z nových kapel mne oslovili Blackberry Smoke a Vintage Trouble.
3) Králem domácí scény je pro mne jednoznačně Vladimír „Guma“ Kulhánek, zcela vážně. Jak říkám, je to náš národní poklad stejně jako Pilsner Urquell nebo svatováclavská koruna. Z těch zahraničních je to těžké, já opravdu nemám takový rozhled a jsem velmi konzervativní. Takže dokud budou hrát Stones, budou tou jasně svítící hvězdou na mém hudebním obzoru oni.
4) Ha ha ha… Stalo se to na sklonku roku. S Lubošem Andrštem jsme si spletli termín našeho vystoupení v Německu, a to o rok. Málem jsme na silvestrovské termíny do Berlína přijeli o rok dřív. Na omyl nás náhodou upozornil náš kamarád…
Norbi Kovács – kytara (Ivan Hlas Trio, Kybabu a další)
1) Jo, překvapil mě koncert v O2 Marka Knopflera. Ne obsahem, člověk už je za ta léta zvyklý, že je to geniální muzikant. Tentokrát ale přijel zvukovým systémem L-ISA, který dodal úplně jiny rozměr jeho skladbám. Slyšet jedenáctičlennou kapelu a všechny nástroje rozpoznat v O2 aréně, je opravdu něco…
2) Pamatuju si, že na dovolený jsem sjížděl remasterovanou Rubber Soul od Beatles a hodně věcí od J. J. Calea, ale možná nejvíc z alba Roll On.
3) Vláďa Mišík, protože udělal tak nádhernou sólovou desku. V zahraničí jednoznačně opět Rolling Stones.
4) To nebyl moc bigbítový trapas, ale stalo se mi, že s klukama Etc… jsem sjížděl Sázavu a na jezu jsem se převrátil a pohmoždil ukazovák na levé ruce. Skončilo to tak, že prst jsem nemohl ohnout a týden jsem nehrál. Pak další měsíc jsem koncerty odehrával s třemi prsty. No, nic moc historka, ale ten pád kluky moc pobavil.
Jan Zahradil – občasný přispěvatel Rockového světa (rockový fanoušek, politik)
1) Že Glenn Hughes přestoupil do Dead Daisies. A že The Agony vybraly na Hithitu na novou nahrávku a video.
2) Vlastně jako vždycky: hardrock, bluesrock, jižanský rock. Viděl jsem třeba Slashe, Alice in Chains, Skunk Anansie, Glenna Hughese, Whitesnake, Greta van Fleet, Black Star Riders, Skinny Molly nebo Molly Hatchet. Z domácích nejvíc partu kolem Honzy Holečka.
3) Podle statistiky, co mi poslalo Spotify, jsem ze zahraničních nejvíc poslouchal americkou kapelu Every Mother’s Nightmare a z českých The Agony. Takže to jsou moji králové/královny.
4) Trapas je vždycky ten, když se ke mně na nějakém koncertě někdo hlásí a chce si povídat – a mně k té tváři nenaskočí jméno. Vloni se mi to opět asi třikrát stalo. Je pak třeba sérií rafinovaných dotazů nenápadně zjistit, odkud toho člověka vlastně znám.
Aleš Klose ‒ silentbass, basové ukulele (eNDee)
1) Svatba dvou rockerů, bicmena Jirky Zadiny a zpěvačky Alžběty Pavlíčkové, z kapely eNDee. To jsme fakt nečekali.
2) Rockpop okořeněný špetkou folku a špetkou vážné hudby
3) Když tady nemáme monarchii, těžko určovat krále…
4) Představte si festivalový koncert pod záštitou Dagmar Peckové, kdy uprostřed před avizovanou písničkou začne frontmann kapely zmateně běhat po všech koutech pódia a do příliš dlouhého ticha je slyšet jen dupání a nadávání: „Kde mám kapodastr?“ Prohledává futrály, baťůžky, nejen své, dokonce i v peněžence, načež průvan na náměstí v Chrudimi udělá své a bankovky se rozletí po náměstí. Kapodastr, byť jich má asi pět, samozřejmě nenalezen…
Dan Horyna – zpěv (Merlin, Vitacit, Benefit)
1) Šedesátiny Aleše Brichty ve Fóru Karlín, kde jsem také zpíval. Byla nečekaně uvolněná a přátelská atmosféra mezi muzikanty a plný sál si to krásně nadšeně užíval. Čistý rockový svátek.
2) U mě to je léta tradičně stejné. Poslouchám staré kvalitní kapely. Zážitkem byl společný koncert s americkými Hogjaw. Hráli opět skvěle a hutně.
3) Pro mne jsou králem všichni, kdo dělají poctivě muziku.
4) Když jsme v červnu hráli s Vitacitem na velkém Československém Rockfestu v Brně, onemocněl Fany Stehlík a já musel odzpívat některé skladby, které zpívá on. Texty jsem si narychlo připomněl… no a na jevišti se mi to promíchalo a odzpíval jsem kus sloky z jiné skladby, než jsem se rozpomněl a vrátil se do správného textu. Naštěstí fans byli tolerantní a podpořili mě potleskem.
Petra Macháčková – manažerka rockových kapel
1) Mě osobně velice příjemně překvapil vyprodaný křest a následné velice pozitivní přijetí desky Voices From Beyond kapely Honzy Holečka Livin Free. Měla jsem to štěstí a mohla být u celého zrodu desky a kapely od samého počátku. Přesto mě neustále překvapuje svojí kvalitou a originalitou. V zásadě je překvapením také to, jak moc dokáže i tato ne zcela mainstreamová hudba oslovovat rockové fanoušky napříč generacemi.
2) Jednoduchá odpověď, rockovou a blues-rockovou. Každopádně ten, kdo mě zná, ví, že když se do nějaké kapely zamiluju, jsem pak schopná ji poslouchat skoro do zblbnutí… Loni padla karta na Gov´t Mule, Larkin Poe, Rival Sons a Neila Younga, všechno v návaznosti na jejich živá vystoupení.
3) Králem domácí rockové scény pro mě byl Vláďa Guma Kulhánek, který oslavil 75. narozeniny. I když je jako hráč na basovou kytaru spíše sideman, je jednou z nejvýznamnějších tuzemských rockových osobností. Loni z role sidemana vypadl a zaslouženě se dostal do popředí zájmu. Díky své neutuchající energii a invenci se pustil hned do několika nových projektů a úspěšně pokračoval v zaběhlých kapelách. Králem nikoliv čistě rockové hudby jako spíše hudby inspirované blues rockem pro mě byl Gary Clark jr. Stal se jím díky skladbě This Land, která má hluboce antirasistické a humanistické poselství, které je pro Ameriku a v posledku pro celý svět víc než aktuální.
4) Asi to nebyl velký trapas, ale osobně jsem to tak vnímala, když teprve v polovině koncertu Čas je mý kuře v hodinkách došlo pivo. Pro šestnáct muzikantů jsem měla připraveno 70 piv, vína a další alkoholické pochutiny nepočítaje. Stejně to nestačilo. To je pro pořadatele noční můra, když nemá pro kapelu pivo… Situaci jsme vyřešili bleskurychle a nakoupili asi nejdražší piva v mém životě ve večerce na Václavském náměstí, které po našem nájezdu nezbylo ani jedno…
Vojtěch Pilař ‒ akustická kytara, texty (Cirkus Blues)
1) Pánové Cave a Mišík a jejich skvělá alba.
2) Starý psy. Kristofferson, Jones, Cash, Rolling Stones, Berman, Del Monaco.
3) Koller + Cave.
4) Na posledním hraní v roce 2019 jsme se v kapele kolektivně dohodli, že otevřeme set novým songem. A to jsme fakt dělat neměli. Byli jsme rádi, že jsme našli konec… Legrace vám bylo!
Zdeněk Hříbal – zpěv (Bílá nemoc)
1) Samozřejmě mě velmi potěšilo a zároveň mile překvapilo vydání CD Bílé Nemoci …v tichu mezi slovy…, dále výkony muzikantů po 15 letech od vydání poslední desky a hlavně skvělý zvuk studia SONO a neskutečně úžasná práce zvukového mistra Pavla Karlíka. A samozřejmě vydání CD Jednou tě potkám Vladimíra Mišíka ‒ to je muzikantský vrchol.
2) Trio Ivana Hlase, Mišíka, Buty, Cohena, Dire Straits, Deep Purple…
3) Jistě Vladimír Mišík doma a venku Robert Plant.
4) Kapela Bílá nemoc se občas zúčastní festivalu, kde zavítáme k posluchačům folk a country muziky, u kterých nejsme tak známí… Tož zřejmé mým zjevem inspirovaná manželka komentátora ve mně poznala lídra kapely Fešáci a ten nás záhy pružně uvedl jako legendární pražskou kapelu se zpěvákem Jindrou Malíkem… Chlapce to velmi pobavilo.
Nikola Kandoussi – kytara, zpěv (The Agony)
1) Neuvěřitelná forma Gaia Mesiah (ačkoliv to mě nejspíš překvapit nemělo); skladba publika na koncertě Arakain v KD Ládví v rámci turné Jekyll a Hyde, kde jsme s The Agony coby předkapela sklidily velké ovace a všimly jsme si, kolik mladých lidí v obecenstvu bylo.
Jo, a taky mě sakra příjemně překvapilo, že Girlschool i The Pretty Reckless (co letos vystoupí na Rock for People, poprvé v Česku!) budou natáčet nové album!
2) Já měla jasno, ale statistiky Spotify mi to na konci roku potvrdily ‒ žánrově na prvním místě byl rock/hardrock, na třetí a čtvrté příčce metal a punk/punkrock… Ovšem na druhé příčce bylo, pro mě nepřekvapivě, disco. Já prostě miluju starý disco, všechny ty groovy, boží basový linky a celou tu dusavou pozitivní muziku.
3) Z domácí scény bylo nejvíc slyšet o Rybičkách 48. A samozřejmě The Atavists vyhráli dva Anděly, takže… Co se týče zahraniční scény, nezávisle na čemkoliv pro mě jsou a vždycky budou králové Kiss. Loni, předloni, letos a navždycky!
4) Naštěstí ne, a proto jsem velmi intenzivně přemýšlela, jakým trapasem bych čtenáře Rockového Světa obohatila, Jeden mám, přestože není loňský. Já si totiž myslím, že to byla taková bota, že by neměla být zapomenuta nehledě na letopočet: Když jsem byla mladší, ještě dávno před The Agony, hrála jsem svůj první velký (ale fakt docela velký, v plzeňském Plaza amfiteátru bylo tak 2000 lidí) koncert. V seznamu účinkujících byla též Tublatanka a skvělí kluci z Metallica Revival Beroun. Jelikož jsem byla jako studentka gymplu chudá a navíc levák, měla jsem tehdy jen jednu kytaru. Asi si dovedete představit, co by to bylo za průser, kdyby mi během hraní rupla struna. Náhradní nástroj nebyl, struna by se musela okamžitě rychle vyměnit a do té doby by vystoupení kvůli mně stálo. Měla jsem z toho panickou hrůzu a celou cestu dodávkou jsem strávila vymýšlením alternativ a plánů bé a cé a dvojité vé pro případ, že by mi fakt struna praskla. Měli jsme sice řidiče a manažera a fotografa, nikoliv však pódiového technika. Naštěstí jsme přijeli a v přístřešku u pódia jsem spatřila sympatického muže, kterak se zabývá kytarou Fender Stratocaster: leští ji, seřizuje ji, a nevím, co tam ještě dělal. Říkala jsem si, že tomu asi rozumí, a proto jsem k němu vyrazila. „Dobrý den, prosím vás, já mám prosbu. Víte, já tu hraju v té druhé kapele před Tublatankou, jsem levák, dneska mám premiéru a strašně se bojím, že mi rupne struna, protože do toho řežu, ale druhou kytaru nemám. Prosím vás, kdybyste tu náhodou byl, myslíte, že vám můžu dát tenhle balíček strun, a kdybych vám kytaru podala, kdyby mi ta struna prdla, že byste mi to co nejrychlejc vyměnil?“ sypala jsem na týpka požadavek. Načež on zůstal poněkud zkoprnělý, ale poměrně rychle se otřepal a odpověděl: „Hej, hej, môžem.“ „Ježiš, mockrát vám děkuju!“ bylo mé osmnáctileté já vděčné a následně odklusalo pro pivo a na zvukovku. Byl to až můj kamarád Mára, kdo za mnou po zvukovce přišel a povídá: „Ty vole, ty sis před chvílí udělala z Maťa Ďurindy kytarovýho technika? On je z toho úplně mimo.“ V tom momentě jsem se bála, že sa utopím v čiernom bahne rozliatych snov… … a víííííííííín.
(Je potřeba Maťovi nechat, že mou následnou překotnou omluvu přijal s grácií a přidal k tomu dlouhou přednášku na téma Jak nejlépe měnit struny, aby se kytara nerozlaďovala.)
Jiří Olszar – šéfredaktor (RockShock, www.irockshock.net)
1) Loni jsem se prakticky nezúčastnil žádné větší akce, o to víc mě ale překvapily ty menší s podtitulem „charitativní“. Velmi dobře dopadly například festivaly Rocktherapy (Orlová) a NADĚJEfest (Pilníkov u Trutnova), parádním výsledkem se může pochlubit i klubovka Metal Party pro Michaelu (Karviná). Tady musím fakt smeknout přede všemi, kdo podobné akce dělají na úkor vlastního času a mnohdy i peněz. Co se týče nějakého turné, naprosto skvělé byly obě části Within Destruction Tour kapel Nahum, Purnama a Innersphere. Navštívil jsem dvě zastávky (v lednu v Ostravě a v prosinci v Havířově), a to, co se v klubech dělo, se dá popsat jen slovy: peklo na zemi.
2) Přestože je můj hudební záběr poměrně široký, tradičně – jako asi posledních 30 let – jsem i loni preferoval thrash metal. A že bylo co poslouchat, dokazují například nové desky Legion Of The Damned, Dust Bolt, Carnal Forge, Overkill, Exumer, Death Angel nebo Exhorder. Parádně se vrátili comebackovými alby Possessed a Xentrix, příjemně překvapili svým debutem lucemburští mladíci Fusion Bomb. Totálně jsem ale ujel na ruské úderce Siberian Meat Grinder. Ti sice novou desku vydají až letos, ale já je objevil teprve loni a dva roky starý debut Metal Bear Stomp mě totálně odrovnal.
3) To je sakra těžká otázka. Pokud budu brát v potaz stabilní přízeň fanoušků, studiovou i koncertní aktivitu, potažmo pak kvalitu nových nahrávek, na domácím poli tohle sedí především na Arakain. I když třeba nová deska Jekyll & Hyde není úplně tou top v jejich diskografii, stále disponuje takovou kvalitou, ke které se jen málokdo z tuzemské scény přiblíží. Co se ale loňských nahrávek týče, tady jednoznačně dominuje deska Alive od Porty Inferi. Podobně jako Arakain bych zřejmě za krále zahraniční scény označil Rammstein. Ani na nové eponymní nahrávce neuhnuli sice ze svého stylu ani o píď, ale pořád to bezvadně šlape a je to pěkně jedovaté (rozuměj provokativní). Velký pokrok jsem ale zaznamenal u jejich thrashových krajanů Dust Bolt. Parádní kombinace moderního metalu i thrashových kořenů, jakou lze slyšet na albu Trapped In Chaos, musí stoprocentně zachutnat jak staromilcům, tak novým posluchačům, kteří si k tomuto stylu teprve hledají cestu. Kapela prodělala úžasný vývoj, kdy se z klubovky vyhoupla až na pódia největších světových festivalů.
4) Zda se jednalo přímo o trapas, to sice netuším, ale pár kuriózních situací jsem zaznamenal. Patrně největší zážitek jsem si odnesl z orlovského charitativního festivalu Rocktherapy a v první chvíli jsem se cítil vážně moc trapně, protože kvůli mně přerušili Limetall bezvadně rozjetou show. Aniž bych totiž cokoliv tušil, mí známí a přátelé domluvili s kapelou veřejnou gratulaci k mým padesátinám. Byl to neskutečný zážitek, ale před plným letním kinem v Orlové jsem měl srdce doslova v prdeli. Shodou okolností druhý „šok“ jsem zažil chvilku předtím. Tedy na stejném místě. Krátce po vystoupení skupiny Ahard, která měla na pódiu i „skutečné“ démony, jsem se procházel temnými zákoutími areálu a najednou jsem ucítil na rameni cizí ruku. Když jsem se otočil, krve by se ve mně nedořezal. Stál tam jeden z démonů a jen suše pronesl: „Tak co, Jirko?“ V tu chvíli mě napadalo cokoliv, ale v prvním momentě jsem chtěl křičet jako farář Otík z filmové trilogie Slunce, seno… „Bože, prosím tě ještě ne, ještě ne!“ Po chvilce se ale vše vysvětlilo. Byl to jen kámoš, o kterém jsem vůbec nevěděl, že se taky podílí na téhle show. Společně jsme se zasmáli, že jsem ho nepoznal, ale už jsem se mu nepochlubil, že jsem si málem nadělal do kalhot.
Oldřiška Dvořáčková – rocková fanynka
1) Jsem už trochu sentimentální, takže asi fakt, že jsem naživo ještě jednou viděla. Etc… v jejich podle mne nejsilnější sestavě z konce 80. let a o několik desítek minut později pak Flamengo a několik zásadních pecek z legendárního alba Kuře v hodinkách. To vše na koncertu ke Gumovým 75. narozeninám. Ještě teď z toho mám husí kůži.
2) Bohužel jsem loni musela trochu ubrat v četnosti návštěv hudebních klubů, takže jsem preferovala své stálice a povětšinou i dlouholeté kamarády ze světa hudby… Asi nejčastěji jsme se mohli potkat v Malostranské besedě, na Slamníku, ve Vagónu a sem tam i v Písecké bráně. A vzhledem k dramaturgii klubů je asi jasné, že odpověď je jednoduchá – bigbít, kam se člověk podívá. Ale v práci už dlouhé roky u mne převažuje poslech soundtracků. Dá se u nich dobře soustředit na práci. Jsem v tomhle ohledu milovník především francouzských skladatelů, respektive jejich hudby k starým dobrým francouzským filmům: patří k nim Francis Lai, Michel Legrand, Philippe Sarde, ale nepohrdnu ani Johnem Barrym, Hansem Zimmerem či Ennnio Morriconem…
3) Ze soukromých objevů mě asi loni začali bavit Dead Daisies a The White Buffalo, z domácí scény pak koncertní projekt WAW Viktora Dyka a s novou deskou mě zaujali ústečtí Houpací koně. A baví mě, jak nakopl zvuk teplických Blue Rocket příchod kytaristy Michala „Růženy“ Chroňáka. A samozřejmě balzám na duši je každý koncert Honzy Holečka ve všech možných i nemožných sestavách.
4) Teď mě žádný nenapadá, ale vzhledem k mé profesi (Oldřiška pracuje na správě pražských hřbitovů – pozn. red.) i pro letošek důrazně opakuji: Pánové, srazy jsou na Slamníku, a ne u mě v práci! Není nic blbějšího, než slyšet Always look on bright side of the life u nás v práci… na Olšanech. Takže pánové muzikanti a bigbíťáci: Slamník, ne Olšany, jo? (V době odpovědi Oldřiška ještě netušila, že další smutné setkání muzikantů bude na pohřbu Petara Introviče – pozn. red.)