Text: Luboš Hnát
Foto: Obal CD
Publikováno: 21. 10. 2020
Kapelu DEEP PURPLE není třeba fanouškům zdlouhavě představovat. Tahle parta si své nesmazatelné místo v rockové historii již dávno vydobyla. V srpnu vydala své jedenadvacáté album nazvané Woosh!
Dostalo se na něj jedenáct novinek a jedna starší instrumentálka (And The Address), která pochází z pera dvojice Blackmore/Lord a původně se objevila na párplovské prvotině Shades Of Deep Purple (1968). Věnujme se však aktuální nahrávce.
Řečeno sportovní terminologií, ani jedna ze skladeb nemá bohužel potřebný tah na branku. A když se zdá, že skupina našla správný směr útoku, tak jde střela mimo. Nejvíce prostoru dostal klávesák Don Airey, který také, nic naplat, nejvíce kazí. Jistě, je to excelentní hráč, ale na Woosh! jako by mu chyběla patřičná hardrocková dravost. Ale vezměme to pěkně popořadě.
Úvodní Throw My Bones sice začíná docela slibně, ale po chvíli do ní klávesák vstoupí se svým až symfonicky znějícím partem, a je po hard rocku. V následující Drop The Weapon se kapela úspěšně snaží napravit počáteční dojem: kytarista Steve Morse tu předvede brilantní sólo, Airey hraje na hammondky jako za starých dobrých časů. We’re All The Same In The Dark se ještě snaží držet hard rocku. Jenže po ní přijde na řadu Nothing At All s prapodivnými klávesovými kudrlinkami, které písni rozhodně neprospívají.
Step By Step zase začíná i končí kostelní, téměř bachovskou pasáží, mezitím se objevuje klávesové sólo, které zní, jako by bylo nahrané na levný syntezátor z osmdesátých let. Dojem trošku napraví rokenrolová What The What. Ovšem následující The Long Way Round k uzoufání nudí, a když se v ní zhruba po dvou minutách objeví opět vlezlý zvuk levného syntíku, lámu nad skladbou hůl a její prapodivný závěr už zcela ignoruji. Náladu mi opět zvedá až poslední (nepočítáme-li bonusovou Dancing In My Sleep) už zmíněná And The Address.
Suma sumárum, na párplovské novince mě zaujaly tři písničky ze třinácti, a to je na kapelu takového formátu jako Deep Purple zoufale málo.