Petr Skoumal aneb jak velcí vzpomínají na velikána

Foto: Ája Dvořáčková, Jindřich Oplt, Kateřina Smid

Dnes, tedy 7. března 2018, by se 80 let dožil PETR SKOUMAL. U příležitosti jeho nedožitých narozenin se proto právě dnes v Divadle v Dlouhé koná výroční koncert, na kterém mimo jiné vystoupí Olin Nejezchleba, Norbi Kovács, Etc…, Luboš Pospíšil a další. Rockový svět položil několika Petrovým spoluhráčům a spolupracovníkům otázku:

Jak vzpomínáte na Petra Skoumala?

Jan Hrubý (housle): Jako na zlato mezi lidma. Když o tom mluvím, tak je mi moc smutno, že už tady Petr není. To byl tak strašně vzácnej člověk… On mi otevřel okno někam, kam já jsem odjakživa chtěl vstoupit a nevěděl jsem o tom. On bydlel kousek ode mě, takže u mě byl každou chvíli. My jsme spolu hodně muzicírovali, hráli jsme starou muziku, třeba Händela. Já jsem s ním natočil hodně večerníčků a různých filmů. Vždycky před Vánoci přišel, zazvonil a já jsem se do těch dveří ptal: „Kdo je?“ A on tam strčil hlavu, usmál se a řekl: „Tady Ježíšek!“ Jak říkám, když o tom mluvím, tak je mi strašně smutno, ale zároveň je mi strašně krásně. Škoda, že nás opustil.
Naučil mě toho moc.

Olin Nejezchleba (violoncello): S Petrem Skoumalem jsem se seznámil poněkud kuriózním způsobem. Někdy v roce 1977 jsem byl coby mladý student s kamarády na koncertě dvojice Vodňanský–Skoumal ve Veselí nad Moravou. Po koncertě se šlo k někomu na mejdan a Petr se k nám kupodivu připojil. Noc proběhla ve znamení slivovice, vína, folklorních písní (neboť na místě byly i housle) a velké pohody. Už tehdy jsem si říkal, že je skvělé, jak ten slavný pan Skoumal je překvapivě skromný a veselý člověk, a že je mi s ním vlastně moc dobře. Mejdan se protáhl až do rána, kdy majiteli bytu (který byl v šestém patře paneláku) došlo, že musí do práce a všechny nás tam omylem zamknul. S pomocí houslí a pitiva jsme přežili celý den. Překvapený majitel nás vysvobodil až v podvečer po návratu z práce. Petr mě fascinoval tím, s jakým klidem a legrací přijal tu skutečnost, že prošvihl tím pádem další koncert s Janem Vodňanským, který měli mít, tuším, v Brně. Pak už mě vlastně fascinoval po zbytek života… Třeba tím, že když jsme spolu zkoušeli, byl schopen danou píseň zahrát v jakékoliv tónině. Nebo tím, že jsem v jeho přítomnosti měl pocit, že čas se příjemně zpomaluje, řekl bych, skoro zastavuje… Nikdy nedělal velká gesta, pohyboval se rozvážně, člověku s ním bylo vždycky dobře na duši. Fascinoval mě i tím, že snesl obrovskou dávku humoru vůči své osobě, řekl bych, že ho to vlastně hodně bavilo – a uměl to vracet s nesmírnou inteligencí a nadhledem. Vzpomínám si, jak se vždycky potutelně usmíval, když jsem si z něj někdy kolem roku 1986 dělával legraci, jestli mu není blbý hrát coby tak starý člověk s mladou nadějnou skupinou Etc… Kupoval mi panáky a říkal: „Neboj, vole, na tebe taky jednou dojde…“

To mu bylo, tuším, 48 let. Co bych dnes za takový věk dal! Ale stejně budu nejvíc vzpomínat na poslední tři roky před jeho smrtí, kdy jsme spolu hráli v triu s Norbi Kovácsem. Třeba na to, že když měl od pořadatele půjčené klávesy (svoje nevozil, prý by to neuměl zpátky zadrátovat), vybral si neomylně ten nejblbější zvuk, který tam byl, a odehrál takhle celý koncert. A bylo mu to úplně jedno! Ale jeho písničky snesly jakýkoliv zvuk, protože byly, aspoň pro mě, geniální… Neměl rád, když pořadatel na plakátech jeho jméno zvýrazňoval, říkal, že jsme trio rovnocenných hudebníků. Vlastně ani nechtěl moc zpívat, vždycky říkal: „Kluci, hrejte, co chcete, já vás budu rád doprovázet!“ Vždycky z něj sálala pohoda a klid. Trochu rozmrzelého jsem ho viděl snad jen jednou, když jsme ještě s Etc… jeli z nějaké šňůry a já se nechal vyložit u rodičů ve Bzenci. Kluci si u nás dali kafíčko a slivovičku, a pak že pojedou do Prahy. Kamarád Mungo a Vláďa Mišík už byli v autě, Petr stál ještě venku se mnou. Načež se auto rozjelo, neboť kluci si mysleli, že Petr je už uvnitř. Na to, že jim chybí, přišli až v motorestu U Devíti křížů za Brnem… Petr byl trochu naštvaný, prý má od rána dirigovat FISYO, kde měli natáčet do nějakého filmu jeho muziku. Mobily tehdy nebyly a všechny věci měl v autě. Já mu říkal: „Kamaráde, v půl páté ráno ti odsuď jede rychlík Šohaj až do Prahy, dám ti peníze na vlak a půjčím ti bundu (chacha, bude ti velká), nic víc pro tebe nemůžu udělat.“ Kluci se pro něj zaplaťpánbůh vrátili, takže nakonec všechno stihnul. On vlastně stihnul spoustu věcí – být skvělým muzikantem, skladatelem, textařem i zpěvákem, slušným a hodným člověkem, radostnou a pokornou bytostí, tvorem, se kterým je jiným moc dobře. A to není málo… Petře, moc mi chybíš. A jestli existuje na světě nějaká spravedlnost, tak doufám, že si spolu jednou zase zajamujeme…
A že zase uslyším to tvoje: Hraješ to blbě, vole!

Ája Dvořáčková (fotografka): Na Petra se dá vzpomínat samozřejmě jako na skvělého muzikanta, skladatele i textaře, ale všichni se asi shodneme, že hlavně také jako na mimořádného člověka. A jak jinak než zvesela, protože byl inteligentní a vzdělaný, s velikým rozhledem a obrovským smyslem pro humor, padni komu padni. Nedá se říct, že by byl zrovna ukecaný, ale když promluvil, tak co slovo, to perla, a občas vystřelil šrapnel. Jednou ten šrapnel trefil i mě. Petr totiž patřil mezi těch pár osobností, kterým jsem měla velký problém tykat, asi nějaký blok z úcty či co. A zatímco třeba Vláďovi Mišíkovi jsem se učila tykat pár let, Petr mě odblokoval zatraceně rychle. Jednoho večera o pauze jsme si povídali na baru a já zase „Petře, vy…“. Petrovi zajiskřily oči (on se uměl usmívat očima, to je vzácné) a laskavým hlasem pravil: „A ty už jdi s tím svým vykáním laskavě do prdele!“
A bylo vyřešeno, už jsem si opravdu dávala dobrý pozor.

Jiří Veselý (basová kytara): Vzpomínám si na jeden mejdan s kytarou a přilehlými nástroji v Braníku před téměř čtyřiceti lety, kde mimo jiné zazněla písnička o vojínu Mauglím; já ji tenkrát považoval za nějakej hit z Ameriky. „Skoumal? Kdo to je?“ Ta melodie byla taková nečesky dokonalá. Během hraní u bigbítu jsem už dobře věděl, kdo je Petr Skoumal. Přesto mě dost pobavila historka „Skoumal producentem“: Honza Hrubý v 90. letech Petra přemluvil, aby mu produkoval album Černý ovce (1997), což mimo jiné obnášelo domluvu s textaři a selekci slovesného materiálu. Petr suverénně odsouhlasil – a odložil k ledu; času je přece dost! Krátce před natáčením se probral z letargie, zjistil, že neví, koho by oslovil, takže usedl do tvůrčí židle a napsal několik opravdu SKVĚLÝCH textů, které dotvářejí charakter alba. Osobně jsem se s Petrem blíž setkal při nahrávání desky Březen (1999) v jeho domě v Sedlci a pak po létech při společných koncertech s Etc… a Vláďou Mišíkem. Držel jsem se trochu zpátky, jelikož Petr byl hodně chytrej a před chytrými lidmi se člověk rozpakuje mluvit jen tak o něčem, aby neplácl nějakou blbost a nevysloužil si despekt. Pak jsem ale poznal, že jedinec formátu Skoumala tohle neřeší, to nechává polochytrým. Mně osobně Petr hodně chybí – ne každá generace obsahuje podobně barvitou a konzistentní osobnost. Já říkávám, že člověk si musí dát pozor, od koho se nechá pochválit; přestože Petr pochvalami nijak neplýtval, v mém případě k tomu asi dvakrát došlo.
Takže Petře, dodatečně díky!

Jan Burian (klavír): Když slavil v Malostranské besedě sedmdesáté páté narozeniny, dvě hodiny si to na jevišti u klavíru zjevně užíval v tak radostné pohodě, až mě tehdy napadlo, že ta pětasedmdesátka je jen číslo a on že nás naštěstí všechny přežije. Co teď napsat? Petr Skoumal patřil k nejoriginálnějším písničkářům, ale byl to také jeden z nejvtipnějších a přitom nejslušnějších lidí, co tu s námi v posledních desetiletích žili. Nebyl to rváč, ale taky se neprodal ani neponížil. Vynořují se mi desítky Petrových písní, drobných veršů, srandovních anekdot, přestože to nebyl žádný komik ani klaun, jen se tímto způsobem ladně vypořádával s absurditou světa. Na jedné desce, kterou natočili s Janem Vodňanským, přijde řeč na stop-time v písničce, což se podle nich řekne německy die Maulhaltenzeit a frivolně by se to snad dalo přeložit asi jako „čas, kdy se drží huba“. „Nejdůležitější je při maulhaltenzeitu neztratit nit! Aspoň někdo!“ uzavírá dialog Petr. Vždycky jsem se divil, že to cenzura na té desce nechala, bylo to pro mě něco jako poselství. Když jsme vystupovali s Jiřím Dědečkem, byla pro nás dvojice Vodňanský & Skoumal starším spřáteleným duem, které tak trochu prošlapávalo cestu. Byli vždycky o něco zakázanější než my. Potkal jsem třeba Petra na Václaváku a řekl mu, že teď zrovna hrajeme v Divadle hudby. „No jo, tu éru už máme za sebou,“ usmál se… V polovině osmdesátých let mě Petr pozval k sobě a zaranžoval pár mých písniček ve svém z dnešního pohledu předpotopním domácím studiu. Otevřel mi dveře do světa nových možností a tak trochu mi změnil život. Nádavkem mi levně a ještě i na splátky prodal svůj starší klávesový nástroj a nějaký čas jsme spolu vystupovali na Chmelnici nebo v jiných klubech.

V té době zároveň začal psát své vlastní texty; nejen protestsongy, hlavně křehké osobní písničky, které jsem od něho měl – kromě zhudebněných básní Pavla Šruta – nejradši. „Jsi něžná jak sova sněžná“, zpíval a vzápětí hned raději nějak zavtipkoval, aby nesklouzl do patosu. Byly to ty nejchlapštější texty, plné citu i mužnosti. V amfiteátrech předlistopadových festivalů přitom jakoby bezelstně, ale s poťouchlým potěšením zpíval o tom, jak starej pán, co sedí a poslouchá jazz, kdysi „kupoval slečně pralinky a komunisti byli takhle malinký“! A rád dosvědčuji, že v tu chvíli opravdu byli… Jednou mě naštval – když se z radosti nad neočekávaným setkáním se svým dávným přítelem Václavem Havlem na Lipnici v roce 1988 přiopil a pak při našem vystoupení strašlivě zpomaloval ve hře i ve zpěvu. Jenže zase jsem byl u toho, když si v olomouckém knihkupectví koupil Písničky bez muziky od Emanuela Frynty a celou cestu do Prahy mi z ní nadšeně předčítal. Potom k nim udělal muziku a vznikly písničky, které dnes zná každé kulturně vychovávané dítě: „Když tygr jede do Paříže, vždycky si s sebou bere mříže, protože když je bez mříží, tak se s ním nikdo nesblíží.“ Před čtvrtstoletím, když mu bylo padesát, napsal Poločas rozpadu: „Říkali, ti, že pravda zvítězí,/ ale zapomněli říct kdy./ Říkali ti, že krást se nesmí/ a přitom ti ukradli celej život.“ Když ji zpíval, běhal nám mráz po zádech. Dneska bych mu ale rád řekl: Neukradli ti ho, Petře, patříš mezi vítěze, potěšil a rozesmál jsi za ta léta spoustu lidí.
Díky za to a na shledanou.

Jiří ‚Zelí‘ Zelenka (bicí): S Petrem jsem se poprvé setkal při natáčení desky Černý ovce v roce 1996. Od této doby jsem pochopil, že je Petr nejen výborný skladatel ale i skvělý člověk, který se rád zapojí do víru dění. Onehdy jsme měli, nevím přesně, kdy to bylo, šňůru s Etc…a Petrem Skoumalem. Jeden z koncertů byl v Novém městě nad Váhom. Po celkem povedeném koncertě jsme se vydali na místo ubytování, které bylo nedaleko v kempu v mobilhausech. Vybaveni kořalkou, pivem, vínem jsme se sešli v jednom z těchto mobilhausů, a to byl zrovna ten, kde jsem spal. Byla tenkrát strašná zima, ale v malé místnosti mobilhausu bylo teplo a útulno. K mému překvapení s námi byl i Petr, který vydržel do konce našeho večírku. On byl tehdy o hodně starší a já si myslel, že půjde brzo spát, ale to se nestalo. V ten večer jsme nejenom klábosili, popíjeli, ale i hráli naší oblíbenou karetní hru, licitovaný mariáš. Jirka Veselý vytáhl jednohlavé karty a už to jelo. Petr se samozřejmě také ke hře připojil, zábava nesmírná, vydrželi jsme až do čtyř do rána. V totálně zakouřené místnosti byla úžasná atmosféra, ke které samozřejmě velkou měrou přispěla přítomnost Petra. Do dnešní chvíle na to rád vzpomínám a moc mě mrzí, že už se to nikdy nebude opakovat. Byl to opravdu skladatel, muzikant a parťák k pohledání a jak je vidět, mezi muzikanty věk nehraje roli. Je velká škoda, že tu už není.
Jak říká můj brácha, to je život. Zdravím tě tam nahoru.

Norbi Kovács (kytara): S Petrem jsem se seznámil v roce 2010 na společné koncertní šňůře Vláďa Mišík & Etc., Petr Skoumal a Kybabu. Po několika společných hraní a propovídaných večerech nás- Olina a mě, Petr pozval jako hosty do svého pořadu v Divadle v Řeznické. Měli jsme si každý zahrát své věci a současně se navzájem doprovázet. Z nápadu na jedno představení se nakonec vyklubal společný program, který trval několik let. Projezdili jsme spolu celou republiku a na ty chvíle hrozně rád vzpomínám. Mluvili jsme spolu všem- o muzice, umění, fotografování- Petr byl totiž vášnivý fotograf. Strávili jsme spolu mnoho příjemných chvil při focení. Velice rád také vzpomínám na zkoušky u něj doma. U jeho starého rozladěného klavíru. Spíše než zkoušky, to byl vždy příjemně strávený společný čas. Jednou přišel Petr s nápadem, že zahrajeme píseň Na Velbloudu. Moc mi nevyhovovala tónina, ve které se písnička hraje, a tak jsem se snažil prosadit jinou. Petrova reakce byla: „Když jsi tak chytrej, tak si to zpívej sám. A máš na to týden“, dodal. Vzhledem k tomu, že nezpívám, natož česky, musel jsem to udělat po svém. A vylezla z toho česky zpívaná písnička s maďarským akcentem a arabskými motivy. Myslím, že je to zdařilý remake, který se lidem líbí a dodnes ji mám ve svém repertoáru. Proto tato písnička zazní i na dnešním vzpomínkovém koncertě, který se koná při příležitosti Petrových nedožitých 80.let v Divadle v Dlouhé.

Michal Prokop (zpěv): Začali jsme spolupracovat v roce 1983. Tehdy mi někdo pustil demosnímek s tou dneska tak slavnou písní Kolej Yesterday. A já jsem byl ohromen, něco podobného jsem v našich končinách ještě neslyšel. A ten text… Petra Skoumala jsem pochopitelně znal z doby dvojice s Janem Vodňanským, tedy spíš jako kabaretiéra a možná i skladatele filmové a divadelní muziky. Ale tohle byla jiná káva, ten zpěv, který zpěvem byl a vlastně moc nebyl, aranžmá (mimochodem vlastně zůstalo stejné i na pozdějším studiovém snímku, který jsem už nazpíval já) mi připomínalo trochu zvuk z desek Petera Gabriela z té doby, prostě fantazie. Pavla Šruta, který byl autorem textu, jsem znal jen jako jméno. Věděl jsem, že nějaké jeho překlady básní Roberta Gravese zpívá Luboš Pospíšil, který v té době začínal sólovou kariéru, ale tohle… Dlouho jsem si na to netroufal, bál jsem se, že to nikdy nedokážu zazpívat tak věrohodně jako Petr. Až Láďa Kantor spolu s Honzou Hrubým, kteří se mnou rozjížděli nový projekt, mě přesvědčili, že právě tohle je ono, že takhle to má být, že to dokážu. A tak jsme začali pracovat. Petr přinesl celou řadu dalších písniček se Šrutovými texty, jednu zhudebněnou kainarovku, a Pavel Šrut přinesl i nějaké volné, zatím nezhudebněné texty. Začal jsem používat metodu, kterou postupoval Petr, tedy zhudebňovat hotové texty, a takhle začal pracovat i Honza Hrubý, který napsal pár věcí taky a vznikla tak deska Kolej Yesterday a pak ještě další desky. V té době jsme se s Petrem Skoumalem poznali blíž i osobně a on pro mě představoval jakousi velkou autoritu, nejenom když jsem natáčel jeho písničky a on seděl ve studiu a říkal mi: „takhle jo, a tohle ne…“ Poslouchal jsem ho, i když jsem zpíval svoje vlastní skladby. Cítil jsem v něm i velkou morálně pevnou, nesmírně vzdělanou osobnost, jejíž životní postoje mě v té době ovlivňovaly neméně, než jeho hudební vkus. Mimochodem, vkus je to, co na něm obdivuji nejvíc; vedle úžasné invence je to právě vkus, který jeho práci tak zvláštně odlišuje od jiných, třeba i stejně nadaných autorů.

Ta hranice se projevuje nejen ve vlastní hudbě, ale taky ve způsobu její prezentace navenek. Decentní gentlemanství, dané vzděláním, rodinnou tradicí, to je jedna z věcí, která mě na Petru Skoumalovi celou dobu fascinuje. S tím souvisí právě i jeho zvláštní smysl pro humor, naprosto civilní způsob komunikace s publikem, a to i s tím dětským, pro které taky zpíval. Ta nádherná samozřejmost, jak s dětmi na představení Kdyby prase mělo křídla hovořil jako s dospělými a ony tomu rozuměly. Po revoluci jsme se po nějakou dobu neviděli, já jsem vězel po krk v politice. Až mě v devadesátém šestém oslovil Honza Hrubý, jestli bych mu nenazpíval něco na jeho sólovou desku, že to produkuje právě Petr Skoumal. Samozřejmě jsem souhlasil a najednou jsem dostal do ruky šest písniček s hudbou Honzy Hrubého a překvapivě s texty Petra Skoumala. A byly stejně skvělé, jako jeho hudba. Že si občas psal texty sám, to jsem věděl, koneckonců už jsem měl za sebou i jeho píseň Zvolna společně s Helenou Arnetovou a CK Vocalem, kde byl i autorem textu, taky jsem znal jeho vlastní desky, kde zpíval svoje texty, jako třeba Poločas rozpadu, Starej pán, nebo Svatý Václave, ale poprvé jsem se s ním tady setkal jako s textařem jiného skladatele. Tak vznikla společná deska Černý ovce. A když jsem se pak vrátil na scénu, po sedmnácti letech jsme společně navázali na starou spolupráci i s Pavlem Šrutem a napsali a natočili desku Poprvé naposledy, kde má Petr šest skvělých písní, které významně ovlivnily můj další comeback. Tyhle písně už byly napsány přímo pro mne, stejně jako ty dvě poslední, které jsem nazpíval na další desku Sto roků na cestě. A tak senzační Kartáček na zuby a Stodolní, obě na texty Pavla Šruta, jsou bohužel našimi posledními společnými. Petr Skoumal určitě někde nahoře „… sedí a poslouchá jazz, zdá se mu to, jako by to bylo dnes…“. A jestli ještě někdy vlezu do studia něco nazpívat, určitě uslyším v duchu to jeho: „takhle ne, spíš to zkus lehčeji, jo, jo, to je ono!“ Jednu jeho pecku, co se nám na poslední desku nějak nevešla, tady pořád mám, tak třeba…

A kdo byl Petr Skoumal? Český skladatel, textař a klavírista. Je autorem hudby ke známým českým večerníčkům. Za všechny jmenujme alespoň tři: Maxipes Fík, Příběhy včelích medvídků a Králíci z klobouku. Jeho písňovou tvorbu bychom mohli rozdělit na písničky pro děti a písničky pro dospělé. Přičemž hranice mezi oběma skupinami není striktně daná, a některé ze Skoumalových písní pro děti jsou hojně vyhledávány i dospělými posluchači. Ze Skoumalovy dětské tvorby jsou známy hity jako Na velbloudu, Kdyby prase mělo křídla nebo Když jde malý bobr spát. Pro dospělé publikum pak napsal například Doteky, které zpívá Vladimír Mišík, další velký hit Starej pán si Petr nazpíval sám.  Petr Skoumal zemřel 7. 9. 2014 ve věku 76 let.

Fotogalerie Petra Skoumala: