Text: Paul Schenzer, Honza Holeček, Luboš Hnát
Foto: Archiv kapely Freeway Jam
Hardrocková kapela FREEWAY JAM (FWJ) zažívala svou největší slávu v devadesátých letech, osud tomu chtěl a na prahu nového tisíciletí se kapela rozpadla. Od té doby uběhlo neuvěřitelných 15 let a letos se FWJ vracejí na česká pódia. Protože historie FWJ je hodně dlouhá, zajímavá a někdy i zábavná, stojí za to si jí připomenout.
Je tak trochu zajímavé, že kapela Freeway Jam vznikla vlastně díky dost velké náhodě, na druhou stranu, právě tahle okolnost možná byla znamením něčeho výjimečného. V září roku 1989 se zcela náhodně na burze s deskami (ano, LP deskami, dnes tak nazývanými ‚vinyly‘ – v době, kdy se tyto desky poslouchaly, ovšem žádný takový termín neexistoval) setkal bubeník Paul Schenzer s kytaristou Jindrou Musilem. Dali se do řeči, napřed o hardrocku obecně, pak o kapelách Yes a Deep Purple, a přesně tenhle moment položil základ budoucích Freeway Jam. Nešlo tedy o staré známé, spolužáky ze školy, sousedy z ulice, nebo lidi, kteří se léta potkávali na rockových koncertech. Právě a pouze tento jeden nahodilý moment určil budoucnost.
Paul Schenzer: „Ano, tak to opravdu bylo. Skutečně to byla záležitost naprosté náhody, jelikož Jindru jsem na burze neviděl nikdy předtím ani potom.“
Ale jak se říká, příležitost přeje připraveným. Takže svojí roli samozřejmě sehrály i okolnosti, které tomuto momentu předcházely a které vytvářely základ, bez něhož by tato chvíle stěží měla tak zásadní význam.
Paul Schenzer: „Já jsem tehdy hrál už několik let v kapelách, napřed Lexs, pak Dora, a tu vizi hardrockové kapely jsem měl už dávno předtím, v podstatě odjakživa. Takže možná šlo spíš o jakousi vyšší moc, která nás svedla dohromady.“
Ještě v září a říjnu se Jindra Musil účastní několika zkoušek kapely Dora, poté dochází k první schůzce s Honzou Holečkem. Avšak založení společné kapely ještě není v tuto chvíli zcela jisté. Následně do dění zasáhnou listopadové události. Na čas se přeruší jak spojení těchto dvou, resp. tří zakládajících členů FWJ, tak činnost kapely Dora. Konečně zhruba v březnu 1990 se Paul Schenzer s Jindrou Musilem opět sejdou na společné zkoušce. Zde už krystalizuje základ zcela nové kapely, kterou chtějí společně založit.
Paul Schenzer: „Jak už jsem zmínil, vizi hardrockové kapely jsem měl už předtím, a celou dobu jsem hledal cestu k jejímu uskutečnění. Do kapely Lexs jsem nastoupil jako poslední, takže tam to bylo jak stylově, tak repertoárově dané, ale Dora byla už hodně mojí vlastní záležitostí, kde jsem se snažil tuhle vizi maximálně rozvinout. V principu to bylo dobré, ale pořád tomu ještě něco chybělo. Když jsem pak slyšel Jindru, líbilo se mi, že jeho hra měla, narozdíl od většiny tehdejších kytaristů, bluesový základ. A u Honzy mě zaujal ten řekněme ‚soulový‘ styl projevu. A tohle přesně zapadlo do toho celku.“
Zhruba v dubnu 1990 doplnil základ kapely ještě basák Dušan Kovář. V této čtyřčlenné sestavě pak skupina začala zkoušet a velmi brzy i koncertovat. První vystoupení proběhlo v Malostranské besedě. Následně se kapela účastní velkého koncertního maratonu na Staroměstském náměstí, kde zaujala natolik, že se objevila i v televizní reportáži o této akci. Kromě těchto ‚oficiálních‘ akcí, kapela hrála i velmi improvizovaná (nikoliv ve smyslu hudebním, ale spíše organizačním) vystoupení na Národní třídě.
Honza Holeček: „Tehdy bylo možné prostě všechno. Zkrátka jsme tam přijeli a hráli. Elektřinu nám půjčili z blízkého obchodu. Byla to hodně spontánní a uvolněná doba. Pak jsme si dokonce sehnali i nějaké povolení, ale všechno to bylo strašně jednoduché. Byly možné věci, které jsou dnes naprosto nepředstavitelné.“
Jako třeba příhoda s policií.
Honza Holeček: „Hráli jsme na té Národní a nějaký chlápek tam přišel, že tam prý nemáme co dělat a ať toho necháme. Lidi ovšem chtěli, abychom hráli dál.“
Paul Schenzer: „Tak jsme mu řekli, že budeme hrát dál. A on že v tom případě na nás zavolá policii. Na to jsme mu řekli: Pak tedy vyčkáme příjezdu policie. Ale do té doby budeme hrát.“
Honza Holeček: „Takže on zmizel a asi po půl hodině skutečně přijeli policajti. A že toho prý musíme nechat. Ale lidi na ně zase, že se jim to líbí a ať nás nechají hrát.“
Paul Schenzer: „A příslušníci, že jim se to líbí taky, ale že zákon je zákon. A lidi na to, ať tedy zahrajeme aspoň ještě jednu písničku. My jsme se přidali: ´Jo, nechte nás zahrát aspoň ještě Highway Star!´ Policisti se na sebe podívali a uznale pokývali: ´No tak pokud Highway Star, tak to ještě hrajte.´ A skladbu si s chutí poslechli! Takhle to tehdy bylo.“
Repertoár v této době tvořily prakticky výhradně převzaté skladby, zejména od Deep Purple a Carlose Santany.
Honza Holeček: „Deep Purple byla kapela, na které jsme se stoprocentně všichni shodli. Každý poslouchal samozřejmě spousty dalších věcí. Já jsem v té době hodně poslouchal taky Jethro Tull, ELP, Gentle Giant, Van der Graaf Genarator, prostě art rock a jazzrock.“
Paul Schenzer: „Deep Purple pro nás byli stěžejní. Já jsem zase jel víc v kapelách jako Kiss nebo Brownsville Station, ale na jazzrocku a art rocku jsme se taky shodli. Bylo skvělý, že na jednu stranu jsme měli naprosto stejný hudební vkus, ale na druhou stranu měl každý určité svoje kapely, o které se ostatní tolik nezajímali. Tím tam všichni přinášeli takové osobité zpestření a zajímavou nadstavbu. To tomu dávalo další rozměr.“
Po koncertně vydatném létě 90 bylo už jasné, že kapela skvěle funguje, a to jak hudebně, tak i co se týká působení na lidi, a nastal tudíž čas přijít s vlastním repertoárem.
Paul Schenzer: „S Honzou jsme začali komponovat už v létě 90. Již tehdy jsme kombinovali jeho více artrockový přístup s mým příklonem k syrovějšímu hardrocku.“
Začátkem září 1990 sestavu doplnil (ano, na klasický model Deep Purple – jak jinak…) klávesák Adam Románek. V tomto složení kapela v průběhu září a října připravila kompletně vlastní repertoár, se kterým vystoupila v listopadu 1990 na prvním zcela oficiálním koncertě pod názvem Freeway Jam.
Paul Schenzer: „S tím názvem jsem přišel už někdy na jaře 1990. Já jsem si průběžně několik let shromažďoval veškeré potenciální dobré názvy kapel – jak jsem někde viděl zajímavé slovo nebo sousloví, tak jsem si to hned poznamenal. Ten originální seznam mám vlastně do dneška. A na prvním místě tam bylo jméno ‚Freeway Jam‘. O tom jsem byl přesvědčenej nejvíc, a věděl jsem, že zní skvěle. Hardrocková kapela samozřejmě musí mít dvouslovný název, to je prostě jasné…“ (smích)
Koncert v Malostranské besedě se vydařil a odstartoval strmý vzestup kapely.
Honza Holeček: „Před tou Malostranskou jsem byl hodně napjatej. Přijdou lidi? Ještě deset minut před začátkem tam nebyl skoro nikdo. Ale pak najednou se to úplně celý naplnilo. A to nás hodně nastartovalo, takže ten koncert se dost povedl.“
V té době se také z iniciativy Honzy Holečka kapela poprvé setkává se Lvem Pavluchem.
Honza Holeček: „Lev Pavluch byl v té době celkem známá osobnost. Dělal v Supraphonu odpovědného redaktora – když se podíváte na desky z té doby, tak skoro na každý je jeho jméno. Měl samozřejmě spousty kontaktů, rozuměl tý hudbě a co je nejpodstatnější, měl úplně stejnej pohled na věc jako my.“
Kapela se s Pavluchem dohodne a ten se následně ujímá managementu. Kapela poté začíná velmi intenzivně koncertovat a to zejména ve vyhlášených pražských sálech a klubech jako Chmelnice, Petynka, Delta, Trojická, Rock Cafe a dalších. Souběžně se pracuje na dalších skladbách.
Paul Schenzer: „Tehdy jsme fakt hodně hráli. Mám přesný seznam všech koncertů. Vystupovali jsme dvakrát nebo třikrát týdně, to byl průměr. Ale výjimkou nebyly ani dva koncerty denně a jednou nebo dvakrát jsme zahráli i tři vystoupení za den.“
Koncertní repertoár tvoří vlastní skladby převážně v hardrockovém stylu, ale i bluesověji laděné skladby, či kompozice s prvky art rocku (a často také velmi nestandardními rytmy, jako například Once God s hlavním motivem v 5/4 taktu v triolách a několika rytmickými změnami) a konečně i výrazně jazzrockové skladby s rozsáhlými improvizačními plochami. Koncert pravidelně doplňuje bicí sólo. A jako přídavek se hrají hardrockové klasiky jako třeba Allright Now od Free, Smoke On The Water nebo Highway Star od Deep Purple či Rock And Roll od Led Zeppelin.
Lev Pavluch spojuje kapelu s dalšími hráči a kapelami podobného zaměření a stylu – probíhají společné koncerty například s Ivo Křižanem, Oldou Kellnerem, Joe Carnationem, skupinou Dux a dalšími. Sály jako Chmelnice či Rock Cafe jsou pravidelně zcela plné a Freeway Jam se v Praze stává hlavní koncertní atrakcí.
Intenzivní koncertování pokračuje i celé léto, kapela vyjíždí více i mimo Prahu, i když ta je stále těžištěm její koncertní produkce. Koncem léta se začíná připravovat i zárodek nového, výrazně hardrockovějšího repertoáru. Jedná se například o skladbu Future Fire, která se později objeví na první oficiální nahrávce kapely. Lev Pavluch začíná dojednávat také koncertování v Německu. V Praze je kapela již extrémně známá a začíná se z ní stávat jistým způsobem legenda. Co za touto proslulostí stálo?
Paul Schenzer: „Myslím, že kromě velké spontánnosti a určitého nedefinovatelného kouzla, které tahle kapela měla, v tom figurovaly tři hlavní faktory: jasná vize, vlastní cesta a odvaha. Tou vizí mám na mysli jednoznačné hardrockové směrování – nehrát jeden tejden tohle a druhej zase něco úplně jinýho, protože to zrovna ´frčí´. Nedělat něco, co mi nic neříká, jen proto, že to je zrovna ‚in‘. Vlastní cesta je taky důležitá – v tom hrála roli i ta naše někdy až bizarní schopnost kombinovat nekombinovatelné, prostě se vykašlat na poučky typu: ‚to se dělá takhle‘. Hardrock je v první řadě o naprosté svobodě, o absenci takzvaných ‚pravidel‘. Vezměte třeba Black Sabbath, takhle prostě předtím nikdo nikdy nehrál. Dneska je to klasika, ale v roce 69 to byl krok do neznáma. To samý Hendrix. Nebo Santana a jeho kombinace latiny a rocku. Deep Purple a jejich směs hardrocku a klasiky. Takže když se nám líbil – pokud vezmu ty úplný extrémy – na jedný straně jazzrock typu Return To Forever nebo ELP a na druhý straně kapely jako Kiss nebo Slade, tak jsem říkal, že to prostě skloubíme po svým a hotovo! A s tím vlastně souvisí i ta odvaha – zkrátka nebát se toho kroku do neznáma. Nebazírovat na nějakejch přiblblejch poučkách nebo prošlapanejch cestách. Ty mají jen dočasnou platnost. Protože ty samý lidi, který vám včera o něčem říkali, že to je nesmysl a že ‚tak se to nedělá‘, budou ti první, kdo ve chvíli kdy se prosadíte, začnou říkat, že právě takhle se to dělá. Nakonec stejně to nejpodstatnější je ale dělat to tak, aby to bylo zajímavý pro lidi – a to nám šlo dokonale. Nejdůležitější je zkrátka výsledek.“
Nicméně zhruba po roce velmi intenzivního koncertování skupina cítí velkou potřebu zmírnit tempo. Mít víc času na komponování nového repertoáru, ujasnění si celkového směru a v neposlední řadě i na určitou relaxaci a obnovení sil. V září 1991 tedy kapela ohlašuje ukončení koncertní činnosti.
Pauza se nakonec protáhne na více jak půl roku. Poté se však kapela vrací v ještě silnější podobě. Ale to už je další kapitola – takzvaná ‚fáze 2‘.
Celý seriál:
Freeway Jam – Nejdůležitější je výsledek, Pt. 1
Freeway Jam – Nic nás nezastaví, Pt. 2
Freeway Jam – Postupný rozpad, Pt. 3
Freeway Jam – Jsme hardrocková kapela, Pt. 4