Freeway Jam – Jsme hardrocková kapela, Pt. 4

Text: Paul Schenzer, Honza Holeček, Luboš Hnát
Foto: Archiv kapely Freeway Jam, Kateřina Smid

Kapela FREEWAY JAM (FWJ) Jam se oficiálně rozpadla v srpnu 2001, a i když to byl rozpad, kterému předcházely jisté problémy a neshody, věřili Paul Schenzer i Honza Holeček, že se nejedná o rozpad trvalý. Že se ale pauza tentokrát protáhne na dlouhých patnáct let, netušil ani jeden z nich. Co vedlo k tomu, že se kapela v roce 2016 dala opět dohromady a jak vidí svou další budoucnost, to je námětem posledního dílu miniseriálu Rockového Světa o této pražské hardrockové partě.

OBDOBÍ PO ROZPADU 2001 – 2016

Zhruba rok po rozpadu Freeway Jam se ještě krátce sešli Paul Schenzer a Honza Holeček v kapele The Way,  kterou společně založili ke konci roku 2002. Kapela zaznamenala i přes svojí extrémně krátkou dobu existence několik personálních změn a na přelomu let 2003 a 2004 se rozpadla.

Paul Schenzer: „The Way bylo úplně o ničem. Naprostý protiklad Freeway Jam. Slepá ulička už od začátku.“

Poté realizoval Paul Schenzer společně s klávesistou Adamem Románkem studiový projekt Astral Pirates.

Paul Schenzer: „Astral Pirates byl projekt, který nás hodně bavil, a udělali jsme to hlavně proto, že jsme to udělat chtěli. Nahráli jsme to, a odehráli jsme to několikrát i živě – dokonce i s projekcí. Pak ale Adam jednou odešel ze zkoušky a už ho nikdo neviděl.“

Honza Holeček v tomto období hrál v několika kapelách, jistý čas byl členem jiné hardrockové party – Red Baron Band. Vystupoval s osobnostmi, jako byli Luboš Andršt (více než 10 let byl členem jeho Blues Bandu), Vladimírem ‚Gumou‘ Kulhánkem, Zdeňkem Juračkou a dalšími.

Honza Holeček: „Já jsem v tomhle období měl nutkání zavolat Paulovi, jestli by si s námi nechtěl zahrát, kolikrát jsem už v ruce držel i telefon, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal. Mně primárně nešlo o to obnovit FWJ, ale prostě jsem to chtěl zase nějak nakopnout a pak by se vidělo, co by z toho vzniklo.“

K tomu, že nakonec k žádnému kontaktu nedošlo, přispělo také to, že se všichni členové vrhli na soukromé podnikání a na obnovení kapely nebyl prostě čas.

REUNION 2016

Zhruba v polovině roku vychází na Rockovém Světě profilový rozhovor s Honzou Holečkem (rozhovor naleznete zde), ve kterém Honza letmo zmíní své působení ve Freeway Jam. Honza ve svém rozhovoru stručně popisuje pouze krátký úsek historie FWJ a o spoustě věcí z jejich historie se nezmiňuje. To podnítí reakci Paula Schenzera, který píše do redakce Rockového Světa e-mail, v němž s Honzovým rozhovorem leckdy velmi kriticky polemizuje. V zájmu objektivity je Honza Holeček redakcí Rockového Světa požádán o vyjádření k této polemice. Pak už dostávají věci rychlý spád a Honza s Paulem navazují po dlouhých 13 letech kontakt. Následně dochází k první schůzce, které se účastní i kytarista Jindra Musil, a zcela náhodně i bývalý manažer kapely Lev Pavluch.

Honza Holeček: „Ten první rozhovor zapůsobil, jako kdybys najednou odemkl zarezlý zámek. Prostě my jsme ty dveře k sobě měli zavřený, a ten rozhovor byl jako rozbuška, která je otevřela.“

Paul Schenzer: „My jsme se všichni sešli v jedné hospodě a úplnou náhodou šel okolo Lev Pavluch a viděl nás tam. To bylo jako nějaký signál z vyšších míst… Nakonec samozřejmě padla i zmínka o tom, že bychom mohli kapelu obnovit.“

SOUČASNOST

Zhruba od konce léta 2016 začala kapela zkoušet v novém složení a připravovat repertoár, se kterým by se následně vrátila na koncertní pódia. Velkou změnou však byla redukce sestavy z původních pěti členů na pouhé tři.

Paul Schenzer: „Tahle celkem zásadní změna byla zapříčiněna hlavně dvěma faktory. První, který se týkal absence kláves v nové sestavě, souvisel s tím, jak už jsem naznačil, že Adama nikdo od roku 2005 víceméně neviděl. Pokusy o kontakt byly také v podstatě neúspěšné, z čehož vyplývalo, že o účinkování v kapele asi moc nestojí. Pokud šlo o změnu v řešení basového postu, tak s tím přišel Honza, že prý mezitím také začal hrát na basu a že si myslí, že by to dokázal zvládnout současně se zpěvem. Je faktem, že takzvané ‚power trio‘ je dost zajímavá a působivá sestava. Blue Cheer i Grand Funk tak hráli, Cream a Jimi Hendrix Experience jsou v tomto směru klasikou. Tak jsme to zkusili.“

Kapela připravila i několik nových skladeb, těžištěm repertoáru však zůstaly klasické a dobře známé skladby jako „Highway Of Love“, „I´m Ready“ nebo stěžejní „(We Are A) Hard Rock Band“.

KOŘENY

Z čeho kapela vychází a vycházela v minulosti, a čím byli jednotliví členové ovlivněni ve svém hudebním vývoji? To nejlépe řeknou sami.

Honza Holeček: „Pro mě je hlavní blues, ale samozřejmě i všechny žánry, které z něho vycházejí, takže do toho spadá jazz a svým způsobem samozřejmě i hardrock. Ale základem je pro mě americký blues. Nebo obecně americká hudba, který vlastně dávám přednost před tou ‚kontinentální‘, i když samozřejmě výjimky jsou. Z toho pak vycházejí i moje oblíbený desky nebo nahrávky, který mě hodně ovlivnily. Tady bych mohl jmenovat třeba Milese Davise a jeho nahrávku Kind Of Blue, nebo Allman Brothers a album Brothers And Sisters. Pokud jde o hráče, který mě ovlivnili, já to vlastně neberu jako klasický „vzory“, ale spíš jako určitou obecnou inspiraci, proto budu jmenovat i hráče na jiný nástroje než basu nebo zpěváky. Velkou inspirací je pro mě například John Coltrane – i když tedy na saxofon nehraju… Ze zpěváků bych jmenoval třeba Steva Marriotta nebo Gregga Allmana, ale taky třeba Ray Charlese. Samozřejmě v minulosti tam bylo ve zpěvu těch inspirativních osobností víc – Ian Gillan, David Coverdale nebo John Lawton. To korespondovalo samozřejmě s tím, co jsme tehdy hráli. V base je pro mě dost stěžejní Glenn Hughes. Ale inspirují mě i klávesoví hráči jako třeba Jimmy Smith a kytaristi jako Tommy Bolin nebo Eric Clapton. Pokud jde o kapely, tak jsem začal na skupinách jako Gentle Giant nebo Focus. Pak jsem se posunul víc k tomu jazzu a blues, ale to bylo pochopitelně daný i tím, s kým jsem kdy účinkoval.“

Jindra Musil: „Mojí největší inspirací je období šedesátých a sedmdesátých let, a to, dá se říct, ve všech odstínech, takže od blues, přes hardrock, artrock, jižanský rock a americké country až k popu. Z oblíbených kytaristů bych uvedl v první řadě Paula Kossoffa a Tommyho Bolina. Taky se mi ale hodně líbí Jimi Hendrix, Robin Trower, Gary Moore, Freddie King a Eric Clapton. Těch jmen bych samozřejmě mohl  zmínit ještě víc, ale v podstatě je pro mě hlavní, aby sólo bylo melodicky i rytmicky zajímavé, mělo emotivní náboj, bylo patřičně vygradované a bylo podkresleno bluesovým cítěním. Pokud jde o moje oblíbené kapely, tak začnu u těch známějších,což jsou hlavně Free, Grand Funk Railroad, Allman Brothers a Led Zeppelin. Ale líbí se mi i spousty méně známých skupin, jako třeba Jonesy, CCS nebo Lucifer´s Friend.”

Paul Schenzer: „Jak jsem už zmínil v tom větším profilovém rozhovoru, který vyšel v létě 2016 (rozhovor naleznete zde), u mě tvoří základ vlastně takové tři hlavní roviny. Jako první na mě strašně zapůsobil Hendrix a to bylo fakt hodně brzy, tuším, že tak ve druhé nebo třetí třídě, měli jsme doma nějaké jeho nahrávky a já jsem je poslouchal pořád dokola. Připadalo mi to jak hudba z jiné galaxie – takový zvuky člověk nikde jinde neslyšel. Pak jsem asi ve čtrnácti hodně propadl Beatles a Kiss. Beatles je podle mě kapela s největší invencí vůbec. Ovlivnili prakticky všechny a vymysleli většinu toho, z čeho se vychází dodnes. Kiss se proslavili díky maskování, ale že pod tím byl velmi kvalitní, poctivý a invenční hardrock, tehdy moc lidí uznat nechtělo. Dneska už to ví celej svět. Jak jsem také zmínil v tom rozhovoru, otec měl doma i hodně jazzových a jazzrockových nahrávek, což mě dost ovlivnilo v tom, že jsem slyšel i hodně takzvané „náročnější“ hudby. Takže jsem si pak dokázal udělat sám dost dobrej obraz o tom, která kapela je nebo není dobrá. No a pak se tohle všechno sečetlo v podobě hardrocku, ke kterýmu jsem se dostal zhruba v těch šestnácti, a kterýmu jsem naprosto fanaticky propadl, protože tam bylo z těchto rovin všechno: zvuk Hendrixe, nápaditost Beatles, náročnost jazzu a odvaz Kiss. To mi přišlo jako naprosto bezkonkurenční! Samozřejmě na prvním místě byli Deep Purple a hned za nimi i další hardrocková klasika jako Black Sabbath, Blue Cheer, Grand Funk, Led Zeppelin, Uriah Heep a spousty dalších. Pokud jde o bicí, tak vlastně byl takovou první inspirací Mitch Mitchell od Hendrixe – ale to bylo spíš na podvědomé bázi, protože tehdy jsem ještě na bicí nehrál. Když jsem pak začal hrát, tak tam samozřejmě figurovali bubeníci Kiss a Beatles. Takže trochu Ringo a hlavně Peter Criss, ale pozor – i Anton Fig. Což jsem ale zjistil až později, protože tehdy nikdo nevěděl, že na určitých nahrávkách Kiss hraje někdo jiný. Hodně mě taky ovlivnili jazzoví a jazzrockoví bubeníci. Nejvíc mě samozřejmě zaujal Buddy Rich, potom Lenny White, ale taky například Grady Tate, který hrál hodně s Quincy Jonesem nebo třeba Willie Hall, který zase působil s Isaacem Hayesem. To je ta slavná hi-hatka ve skladbě Shaft. No ale jednoznačně můj největší vzor byl vždy Ian Paice. Tam vlastně platilo něco podobného, jako jsem zmínil ohledně toho hardrocku: vše v jednom. V tomhle případě tedy nápaditost, technika, feeling i energie. Z hardrocku se mi taky hodně líbil Bill Ward od Black Sabbath, tam byla vždycky velká spojitost s jazzem, což ty bicí obrovsky zpestřilo. Lee Kerslake byl taky vždycky skvělej hráč. Z jazzrocku třeba Michael „Narada“ Walden nebo Billy Cobham. A samozřejmě i spousty dalších, ale to by bylo na delší dobu…“

Z DRUHÉ STRANY ANEB CO SI O TOM MYSLÍ ROCKOVÝ SVĚT

Muzika Freeway Jam je ryzí nekompromisní hardrock, který má přímý tah na branku, nehledejte v něm žádné kudrlinky, vycpávky a podobné zbytečnosti. Prostě přímý směr a velká síla. Nezanedbatelným faktem je také to, že všichni členové současné sestavy jsou vynikající muzikanti, kteří mají za sebou mnohaleté působení na rockové scéně. Navíc jde o originální členy FWJ. Celá kapela tak má ohromný potenciál k tomu, aby navázala na úspěchy ze své druhé fáze.

Luboš Hnát: „Poté, co bylo jasné, že díky Rockovému Světu došlo k propojení původních členů FWJ, se mi v hlavě usadila myšlenka, že by bylo zajímavé, kdyby spolu FWJ alespoň na jednom koncertě vystoupili. Nicméně mě ani ve snu nenapadlo, že by mohlo jít o trvalý návrat, to mi ve svém rozhovoru potvrdil až Paul.“

Tato vize se tedy stala skutečností, a v prosinci 2016 odehrál obnovený Freeway Jam první koncert po dlouhých patnácti letech. Nechme se tedy překvapit, co bude následovat…

Celý seriál:
Freeway Jam – Nejdůležitější je výsledek, Pt. 1
Freeway Jam – Nic nás nezastaví, Pt. 2
Freeway Jam – Postupný rozpad, Pt. 3
Freeway Jam – Jsme hardrocková kapela, Pt. 4

Celá fotogalerie: