Foto: Petr ‘Tibi‘ Tibitanzl
Korektury: Korektury: Eva Houšková, www.irockshock.net
Kultovní TŘI SESTRY nejenže letos čile oslavují své třicetiny, ale navíc ještě vydali nadstandardně podařenou desku s názvem Fernet Underground. Měl jsem tedy hned dva dobré důvody pro to, abych požádal legendárního frontmana Sester LOU FANÁNKA HAGENA o rozhovor, v němž jsme probrali nejen tyto důležité milníky ‘sesterské‘ historie.
Mám pocit, že aktuální CD Fernet Underground vyšlo bez velké pompy jakoby v ‘utajení‘, proč?
To je smutné zjištění, protože my jsme dělali křest a dělali jsme spoustu podpůrných akcí, aby se o tom vědělo, ale dopadlo to takhle. Rozhodně to nebyl žádný záměr, takže to ‘proč‘ zůstane v tomto případě nezodpovězeno. Možná vás naše kampaň jen minula, ale zase někdo jiný ji zaznamenal.
Zaujalo mě, že CD je distribuováno ve verzi s přibaleným best of výběrem z let 2001–2015. Čí to byl nápad a proč jste se k tomuhle netradičnímu kroku rozhodli?
To není věc, kterou bych mohl zodpovědět já; vím, že spousta těch CD je distribuována bez toho best of. Je to po poradě s vydavatelskou firmou, která se teď jmenuje Warner Music, nebo možná už Parlaphone, já ani nevím, dříve se jmenovala Monitor, později EMI, ten název se teď hodně mění.
Hodně mě pobavil obal desky. Kdo na tuhle skvělou parodii na Warhola přišel?
To napadlo mě, protože Fernet Underground zní podobně jako Velvet Underground a ten underground je na téhle desce přítomen, protože nás hodně ovlivnil. Čímž vlastně odpovídám i na další otázku.
Písnička Underground jsme nestihli je vtipnou poctou legendárním Plastikům. Cítíte se ovlivněni undergroundem?
Tyhle dvě otázky by se daly shrnout do jedné. Já se cítím hodně ovlivněn undergroundem a myslím, že Ing. Magor taky. On je druhý ze zakládajících členů a v současné době jediný, který se mnou stále hraje. První kapely jsme zakládali v roce 1980 a potom až někdy v roce 1985 jsme se dopracovali ke vzniku Tří sester a v té době jsme na středních školách začínali tu a tam slýchat, že existují nějací Plastici a ‘androši‘, a pak jsme chodili na Klamovku, já teda nejvíc, a znal jsem se s Mejlou Hlavsou. Ale to už jsme začínali hrát jednodušší hudbu, jako byl punk. Ale samozřejmě jsme undergroundem ovlivněni byli a například moje oblečení v té době bylo spíše než punkový takový ‘máničkovský‘. Sice jsem neměl moc dlouhý vlasy, protože ty by mi doma asi neprošly, ale saka, džíny a důchodky, to všechno proběhlo. Takže ano, undergroundem se cítíme velmi ovlivněni. Všechno to byli odvážný lidi, kteří měli rádi tuhle muziku a vůbec netušili, kam až je to zavane. A to, že se kolikrát dostali až do vězení, je zkrátka absurdní.
V písni zpíváte, že jste netíhli k vážným textům. Mně ale připadá, že se v poslední době vážnějším tématům věnujete více než ve svých začátcích. Čím to je?
To je asi tím, že jak jsme starší, tak jsme toho víc přečetli, teda hlavně já. Protože hlavně já píšu texty, o kterých víc uvažuju, a dost reflektuji celý život v kapele. A vůbec kolem mě. Asi by bylo dost absurdní, kdybychom se nikam nevyvíjeli a psali stále stejné jednoduché texty. Ale některý písně jsou pořád stejně přímočarý. Ale kdyby měla být taková celá deska, připadal bych si takovej zastydlej.
Co vás vedlo k tomu, udělat remake vaší klasické písně Pijánovka?
My jsme udělali už jeden remake pro Český Telecom Extraligu, to je asi 16 let zpět. A teď jsme pro Fotbalistu roku spolu s Horkýže Slíže udělali další remake, kde jednu sloku zpívají oni slovensky a jednu sloku zpíváme napůl česko-slovensky. Je to taková hezká česko-slovenská píseň o tom, jak jezdíme, a ve které je trochu zmíněn i ten fotbal. Nás k tomu inspirovala píseň, která se nám vůbec nelíbí a děláme si z ní legraci, kterou nahrála skupina Chinaski se skupinou No Name. Ta mi přijde taková trošku přihřátá, takže jsme chtěli udělat takovou trošku jinou česko-slovenskou písničku o tom, jak se mají ty kapely rády. To je ostatně v pořádku i v případě Chinaski a No Name, akorát že se nám jejich píseň nelíbí.
Tři sestry tento rok slaví třicetiny. V jaké se tedy cítíte kondici?
Já se cítím v dobré kondici a myslím si, že kapela taky. Myslím si, že ta deska se nám povedla mírně nadstandardně, ne že bychom před tím dělali špatné desky nebo že by ta minulá byla blbá, ale tahle je prostě lepší, tak to cítím já. A koncerty se taky rozjely slušně. Já nejsem závislý na odposleších, protože mám v uších ‘in-eary‘ a mám vysílačku, takže můžu chodit po pódiu, a pokud to jde, můžu si i zajít k lidem. Prostě mám větší svobodu. Ono to i vypadá líp vizuálně, když mám na pódiu svobodnej pohyb a můžu si dojít za bubeníkem nebo pro pivo.
Napadlo vás v začátcích, že na scéně vydržíte takhle dlouho a zařadíte se mezi české rockové legendy?
No samozřejmě že nenapadlo, ale to nenapadlo ani Petra Jandu, že bude hrát víc než 50 let. To prostě nikdo v tu chvíli neví, může si to jen hrozně přát – a my jsme si to ani hrozně nepřáli, protože my jsme to měli jako koníčka k vysoký škole a byli jsme smířeni s tím, že takováhle hudba v tom socialistickým zřízení nepůjde hrát nijak oficiálně. Takže jsme si mysleli, že budeme chodit do těch prací, budeme udržovat kamarádskou partu a pro obveselení o víkendech někde zahrajeme pro příjemný lidi a tak. A v podstatě jsme od ‘androšů‘ odkoukali to, čemu oni říkali ‘merry ghetto‘. Pro nás to taky bylo příjemný ghetto.
Komunisti rockovým kapelám vůbec nepřáli. Měli jste ve svých začátcích i vy nějaké problémy s režimem?
My jsme neměli problémy tak velký, ale samozřejmě to bylo dlouho neprůchozí, takže jsme to ani moc nezkoušeli. Ale měli jsme vlastně štěstí, že jsme nevznikli v sedmdesátých letech, přece jenom od toho roku 1985 a dál to bylo takový, že se režim hodně uvolňoval a my jsme mohli v roce 1988 hrát na Rockfestu, což znamenalo, že se to opravdu hodně uvolnilo. Samozřejmě že jsme neměli žádný protistátní texty, ale bylo to přece jen o pití. Hráli jsme tam písničky jako Nechci do ústavu a pozměňovali jsme texty. Takže třeba místo „…já vám na to seru“ jsme tam dali „…já vám na to sešlu“, což je sice nesmysl a je jasný, že tam patří jiný sloveso, ale prostě to prošlo. Z toho je vidět, že nebyli tak nabroušený jako v těch sedmdesátých letech.
Zkuste mi říct, kdy jste se za těch třicet let coby kapela cítili nejhůře, a kdy naopak nejlépe?
Nejhůře jednoznačně, když se zabil bubeník Hadr, to vypadlo, že se to celý rozpadne. Ale pak jsme nabrali dech v podobě příchodu Vrány, kterej byl, jako by nám ho sám Hadr seslal, protože byl velmi podobnej. S podobným stylem humoru a se stejným vztahem k popíjení piva, takže to bylo bezvadný. A nejlépe? Těch věcí je mnohem víc. Já bych nevypíchnul žádný nejlépe, protože toho dobrýho je naštěstí hodně.
Současná sestava Sester spolu hraje už nějaký ten pátek. Dá se říct, že kapela nyní funguje jako jedna ‘rodina‘?
To samozřejmě, to je vždycky náhradní rodina, do který se člověk uchýlí, když má nějaký osobní trable v životě, hlavně s partnerama, tam ta náhražka určitě je. A mě v těchhle těžkých chvílích drželo hodně nahoře, že mám kapelu a že pojedeme zase hrát.
Přátelíte se s řadou známých sportovců (např. Špotáková, Rosický). Jak vy sami jste na tom se sportem, věnujete se nějakému aktivně?
Ing. Magor je velice aktivní, ten teď běžel maraton. Ale myslím, že jeho hlavní aktivita je jachtaření, že s tím mořem nějak úplně srostl a asi deset let se tomu věnuje velmi intenzivně a na velmi vysoký úrovni, protože pravidelně obsazujou medailový pozice na mezinárodních závodech, takže fakt dobrý. Kromě toho se věnoval lyžování a doteď jezdí na tenisové turnaje. My máme hokejový tým HC Stará Kovárna. Takže těch aktivit je spousta. Jednotliví členové sice nejsou úplně super sportovci jako Ing. Magor, ale taky aktivně sportují. Já teda moc ne, chodíval jsem do tělocvičny víc, ale teď jsem trochu zabrzdil kvůli zranění. Vůbec celkově procházím nějakým přerodem, ale pohyb je dobrej.
Tři sestry také mají značku piva. Odkud se nápad na vlastní pivo vzal?
No, Ing. Magor, kterej je takovej neposednej, si říkal: „Zpíváme furt o pivu, a proč vlastně nemáme vlastní pivo?“ Takže jsme ho udělali, ale není to žádný kapitalistický záměr. Jde spíš o takový zpestření, že i Sestry mají vlastní pivo a některý hospody si tu a tam soudek berou. Ty výtoče se zlepšujou, ale není to žádná ‘masivka‘. Pivo samozřejmě prochází dětskýma chorobama, že někdy se podaří víc a někdy míň, což je taky důsledek toho, že se vařej malý dávky. Dlouho jsme vybírali pivovar a skončili jsme asi až u třetího, takže se to teď furt zlepšuje.
Jak se pivo prodává a jaký je na něj u pivařů ohlas?
To jsem v podstatě zodpověděl, jde to nahoru. Ale není to tak, že by se dalo říct: „Je to bezvadný a všichni si to kupujou.“ Je to speciál a je to hodně silný pivo, který určitě nevytlačí klasický konzumní piva, to vůbec ani nebyl náš záměr.
Vy jste nedávno vystupovali na charitativní akci Kapka naděje. Proč jste se rozhodli na této akci hrát?
No, tak já mám rád Karla Svobodu, a když mi Vendula zavolala, souhlasil jsem. Akorát mi nebylo jasný, jakou bychom zahráli písničku z těch ‘karlo-svobodovskejch‘ krasozpěvů, a pak nás napadlo, že by to mohla být „Hoja hoj, v králi máme zastání…“ z Noci na Karlštejně. Nakonec se ale ve studiu ukázalo, že to je dost obtížný, protože to je v nějaký poloze, která není úplně moje, a to mě opět přesvědčilo o tom, že nejsem klasický zpěvák, který zazpívá cokoliv, ale že si sám ty party upravuju podle svých možností pro naši skupinu.
Děkuji za rozhovor a přeji ať se Třem sestrám i nadále daří.
Taky děkuji pěkně a zdravím.