Paul Schenzer – Signál z vyšších míst

Foto: Archiv Paula Schenzera, Marie Moravcová, Toni Ženata, Karel Pepperný

Velká náhoda mě svedla dohromady s bubeníkem a autorem řady článků i zajímavých publikací PAULEM SCHENZEREM. Chytil jsem tedy příležitost za pačesy a požádal Paula o rozhovor, během něhož jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí nejen o Paulově muzikantském životě, ale i o bubenickém řemesle.

Jaké byly Tvoje první hudební krůčky a co Tě přivedlo k bicím?
U mě ta cesta byla taková zajímavější a k bicím vedla trošku oklikou. Jelikož můj otec je hudebník, konkrétně kytarista, byl jsem v páté třídě přihlášen na hodiny kytary. Jak byl můj táta muzikant, tak jsme doma měli velký množství nahrávek různých stylů jako jazz, jazzrock, různou černošskou muziku a tak. A na mě strašně zapůsobil Hendrix. Ale na tý klasický kytaře jsem pořád hrál jen různý stupnice a preludia a Hendrix z toho furt nelezl (smích). Takže  mě to moc nebavilo a asi po dvou letech jsem toho nechal. Ale pak najednou ve čtrnácti jsem chtěl založit kapelu a tam se ty základy na kytaru hodily. To byla kapela, kde jsme se snažili hrát řekněme něco mezi Beatles a Kiss. A já jsem tam pár měsíců hrál opravdu na kytaru. Jenže problém byl s bicíma, který nebyly k dispozici a nikdo z nás si je nemohl v té době dovolit. Tak jsem na chalupě osobně vyrobil první bicí soupravu pro naši kapelu. No, a pak jsem si na tu soupravu zkusil zahrát a zjistil jsem, že mě to vlastně baví daleko víc než ta kytara. Proto jsem se v těch čtrnácti rozhodl, že budu dál pokračovat v bicích. Takže mi otec domluvil hodiny u pana Výbornýho, který tehdy hrál u Orchestru Karla Vlacha. Musím říct, že to byl naprosto jedinečný učitel a současně velkej praktik, takže jsem hned od začátku věděl, jak mám hrát doprovody, kde hrát breaky a hlavně jak reagovat na kapelu a jak je strašně důležitý vnímat, co hrají ostatní. No, a další zlom nastal, když jsem objevil Deep Purple a Iana Paice. Ten se pro mě stal obrovským vzorem a bubeníkem číslo jedna. Protože on tu hru posunul o velký kus dopředu. Přesně takhle si já představuju hardrockový bicí. Ono to souvisí i s tím, že, jak už jsem říkal, jsem vyrůstal na jazzu a jazzrocku, a najednou u toho Paice jsem slyšel obojí, jak ten rock, tak i ten jazz. A to mě neuvěřitelně chytlo. A takhle to u mě začalo.

Zaujalo mě, jak jsi říkal, že jsi vyrobil vlastní bicí. Z čeho byla souprava vyrobena a jak nakonec skončila?
Tohle bude docela zábavné, protože jsem fakt bral, co se dalo. Velkej buben jsem například vyrobil z barelu na vodu – stačilo přeříznout v půlce, odstranit dno a bylo to. I když to dno jsem tam vlastně mohl nechat, mělo by to aspoň pořádně metalovej zvuk (smích). Kotle jsem sám vyrobil z hliníkovýho plechu, kterej byl na chalupě – pochopitelně k jiným účelům. Potom jsem doma zabavil jelenici na mytí oken, ze které jsem přišitím na drátěnou obruč vytvořil blány. To byl nejslabší článek soupravy, protože celkem pochopitelně moc nevydržely. Dokonce jsem pak vyrobil i plně funkční šlapku, to bylo asi nejobtížnější. A malej buben, jakožto nejdůležitější díl soupravy, někde sehnal otec, údajně šlo o buben původně z vojenského výprodeje. Připadal mi ale spíš z výprodeje z první republiky, protože měl dokonce ještě pravé oslí kůže! Byla to skutečně dost unikátní souprava, ale pro začátek dobrá.  Každopádně když doma viděli, že mě to fakt bere a že to má i výsledky – jelikož mě to fakt bavilo, tak jsem i s učením postupoval dost rychle – tak jsem potom k Vánocům dostal skutečnou bicí soupravu. Byly to bicí Amati z druhé ruky, ale přesně v té barevné úpravě jako měl Ringo Starr, což mě tehdy nadchlo. Takže pak ta mnou vyrobená souprava šla na nějakou dobu na půdu a následně padla za oběť železné neděli (smích). Škoda, dneska by to byl docela zajímavý unikát.

Kde všude jsi ve svých začátcích hrál?
Takže začalo to na základní škole. Další pokusy přišly potom na střední škole, ale většinou šlo o sestavy, které vydržely tak maximálně měsíc, takže nemá cenu je zmiňovat. První taková seriózní kapela byla skupina Lexs, kde jsem hrál od svých sedmnácti. Tam jsme měli velmi profesionální přístup. Například jsme tehdy zkoušeli čtyřikrát týdně! Díky tomu to taky znělo docela dobře. Pak následovala kapela Dora. Tam jsme měli takový dost zajímavý repertoár, protože jsme se dohodli na tom, že každý dá námět na skladby, které se mu líbí, a demokraticky budeme hrát všechno. Takže jsme hráli Santanu, Deep Purple, AC/DC, Kiss, Stromboli a Pražský výběr (smích). Plus samozřejmě vlastní skladby, které byly něco mezi tím. No a pak už přišel rok 1990 a velká bomba – kapela Freeway Jam, kde jsem se setkal s Jindrou Musilem a Honzou Holečkem.

Kapela Freeway Jam (FWJ) byla svého času velmi slavná. Mohl bys zkusit zavzpomínat na začátky téhle party?
Já jsem se naprostou náhodou na burze s deskama seznámil s Jindrou Musilem a mezi řečí jsme si řekli, že bychom mohli udělat kapelu. Když jsem pak Jindru slyšel hrát, tak mě nadchlo, že hraje bluesově, což v tý době tady nebylo moc obvyklý – vem si, že se psal rok 1989 / 1990. Takže jsem si říkal, že by z toho mohlo něco zajímavého vzejít. Jindra říkal, že do kapely přivede ještě další lidi. A jedním z nich byl Honza Holeček. Když jsem slyšel Honzu poprvé zpívat, tak mě hned zaujalo, že zpívá ‚západním‘ stylem, a hned jsem věděl, že ho chci do kapely, protože přesně takovouhle muziku jsem chtěl vždycky dělat. Takže někdy na začátku roku 1990 vykrystalizoval Freeway Jam, což pro mě najednou byl skok o řád vejš proti tomu, co jsem do té doby dělal. Ta kapela mně hodně sedla a fungovalo to i na lidi, takže to byla paráda.

Jak často jste v té době hráli?
My jsme kolem roku 1991 měli opravdu hodně koncertů, někdy to byly i dva denně, takže si dovedeš představit, že to bylo docela náročný. Díky tomu taky nastala trochu ponorková nemoc, takže jsme se pak dočasně rozpadli. Ten rozpad ale trval asi jenom půl roku a někdy v létě 1992 jsme se zase dali dohromady a pokračovali jsme tam, kde jsme předtím skončili.

Jaký jste měli repertoár?
My jsme hráli většinu vlastních písniček. Protože jsem si v té době pečlivě vedl veškeré záznamy, tak mám přesný seznam těch písní. Nedávno jsem je dokonce počítal. Bylo jich přesně 55!

Kdo tedy hlavně skládal?
Tohle Ti můžu říct naprosto přesně, protože u všech skladeb mám poznamenáno, kdy jsme je hráli, kdo je složil a tak. On to byl takový zajímavý vývoj. V prvním období, což bylo od září 1990, psal všechny skladby Honza Holeček sám. On vždycky přišel s nějakým nápadem a my jsme se pak podíleli na aranžmá, ale muzika a texty byly v tom prvním období jeho. Potom v období 1992–1996 jsme skládali já s Honzou. Na tom bylo docela zajímavý to, že Honza tíhnul víc skoro až k art rocku, protože tam zanášel takový prvky klasiky. A já jsem zase víc tíhnul k hardrockovýmu pojetí, takže to bylo docela dobře vyvážený. Ve druhý polovině devadesátých let napsal několik skladeb taky Adam Románek a koncem devadesátých let začal skládat i Jindra Musil, ale to už jsme bohužel skoro nehráli (smích).

Honza mi ve svém rozhovoru říkal, že jste hráli převážně převzatý materiál, Ty mluvíš o převážně vlastní tvorbě. Můžeš mi to tedy vysvětlit?
Honza mluvil o těch úplných začátcích na jaře 1990, kdy jsme se sehrávali a logicky jsme hráli převzaté skladby. Hráli jsme asi tři věci od Santany, něco od Deep Purple a další. Ale v podstatě od září 1990 jsme hráli prakticky výhradně vlastní tvorbu.

Honza mi také říkal, že v první sestavě s Vámi měl hrát Vláďa Padrůněk, což je vhledem k Vláďově osobnosti hodně zajímavé…
Tohle je takové nedorozumění. To se týkalo května 1990, kdy jsme měli hrát v Malostranské Besedě. Ovšem to jsme se ještě nejmenovali Freeway Jam.  Honza tehdy přinesl hotové plakáty, kde nás prezentoval pod názvem Raw Meat. Ovšem my jsme tehdy ani nevěděli, že jsme takto prezentováni (smích). A právě na těchto plakátech byl snad údajně napsán Vláďa Padrůněk, ale já o tom nevím a plakáty se bohužel nedochovaly. Takže tohle se netýkalo přímo FWJ.

Vím, že jste tehdy vydali kazetu „Forced Landing“, která byla kritikou velmi dobře přijata. Proč nevyšla nějaká další nahrávka?
To se musím ještě na chvíli vrátit do roku 1991. Tehdy nám dělal manažera Lev Pavluch, kterej nám kromě spousty koncertů v Čechách tehdy domlouval i nějaký koncerty v Německu, takže jsme měli opravdu raketovej vzestup. Nicméně jak už jsem zmiňoval, tak v září 1991 jsme dočasně přerušili hraní. K obnovení činnosti došlo až v létě 1992. Ovšem to už do toho nešel Lev Pavluch, takže jsme si management dělali sami. Sice jsme sháněli jiného manažera, ale okolnosti nám prostě nepřihrály do cesty toho pravého člověka. Sice jsme vydali onu kazetu, která byla velmi dobře přijata, ale dělat management vlastními silami zkrátka nebylo nejšťastnější řešení. Pak jsme ještě natočili nahrávku „Hard Rock Band“, kterou jsme se pokoušeli vydat, ale to se nám nepovedlo. Jak už jsem říkal, bylo to způsobeno hlavně tou absencí managementu. V té době jsme hodně koncertovali, zkoušeli a k tomu jsme museli občas trochu pracovat (úsměv), takže na vydání nahrávky jsme už neměli sílu.

FWJ byli obecně velmi uznávanou kapelou, Petr Korál o vás dokonce napsal, že jste byli nejlepší hardrocková kapela v republice. Proč jste se vlastně tehdy rozešli?
Tak o tom dočasném ‚rozpadu‘ v roce 1991 jsem už mluvil. Tam figurovalo z jedné části určité přetížení tou spoustou koncertů a z druhé části ponorka, což spolu vlastně docela souviselo. Každopádně taky tehdy ještě nebylo jasný kam směřovat, jakou hudbu přesně dělat, takže to byly další třecí plochy. No a do toho někteří členové, nebudu jmenovat, měli poněkud zvláštní problémy, konkrétně, že z náboženských důvodů nemůžou hrát před lidmi, což pro rockovou kapelu představuje určitou závadu… (smích) Tak jsme to pak přerušili, po zhruba tři čtvrtě roce se znova dali dohromady, slabé články jsme nahradili a jelo se dál. Pak přišlo období největší úspěšnosti, což trvalo zhruba do roku 1995.  Ale jak už jsem zmínil, problém byl jednak s tím managementem a pak taky kolem té poloviny devadesátých let se stabilitou sestavy, protože napřed odjel do zahraničí Honza Holeček, kterého jsme museli dočasně nahradit, a následně pak Jindra Musil, za kterého jsme taky museli sehnat náhradu. To samozřejmě nijak nepřispělo k dalšímu vzestupu. Takže v roce 1996 jsme to znova na pár měsíců přerušili. Po kratší pauze, která měla vyčistit vzduch, jsme pak zase obnovili činnost. Jenže tehdy jsme udělali tu naprosto kolosální chybu, že místo abychom šli dál, tak jsme se naopak vrátili k té úplně původní sestavě z let 90/91. Ale ta už předtím jednou selhala a to pro nás mělo být varování. Z toho jsme se měli poučit. To bylo, jako kdyby člověk chtěl opravit rozbitej budík jenom tím, že ho rozebere a pak zase znova sestaví. Vadné součástky se ale musí vyměnit! Takže potom se už žádný velký comeback nekonal, šlo to tak trochu do ztracena a roku 2001 jsme to ukončili.

Vím, že jste s Honzou hodně dlouho nekomunikovali, jaké spolu máte nyní vztahy?
Na tom je hodně zajímavý to, že to všechno začalo Tvým rozhovorem s Honzou. Mě na ten článek upozornilo pár známých, takže jsem si ho přečetl a musím se přiznat, že mě to v první chvíli trošku ‚vytočilo‘, protože jsem si říkal: „Co je tohle za nesmysly, na to musím nějak reagovat.“ Já jsem nevěděl, proč to Honza takhle říkal, bylo mi jasné, že v tom nebyl záměr poškodit FWJ. Já jsem spíš Honzu podezříval, že si to prostě nepamatuje (smích). Což by nebyl problém, ale problém byl v tom, že z toho článku FWJ vycházel jako nějaký revival, a to se mi nelíbilo. Takže jsem Ti poslal mail, na základě kterýho se to všechno nějak propojilo a my se s Honzou potkali poprvé od roku 2003! A teď jsme ve fázi, kdy jsme si vzájemně vysvětlili věci, který nebyly jasný strašně dlouho, dokonce ještě déle než těch 13 let, kdy jsme se neviděli. Já si myslím, že kdyby se některý ty věci řešily třeba v roce 1996, tak by se to asi celý vyvíjelo jinak. Protože jsme je tehdy neřešili, tak docházelo k dalším a dalším nedorozuměním. Zkrátka byl to takový lavinový efekt. Takže to nakonec skončilo takovým ne úplně přátelským rozpadem, ze kterýho nebyl nikdo nadšený. Takže jsme se teď asi před 14 dny poprvé po těch letech zase sešli a u toho setkání byl i Jindra Musil. No, a aby toho nebylo málo, tak zrovna ve chvíli, kdy jsme takhle seděli v hospodě, tak šel kolem náš bývalý manažer Lev Pavluch, což byla neuvěřitelná náhoda. Takže jsme si říkali, že to je snad nějaký signál z vyšších míst.

Že by signál k reunionu FWJ?
Čekal jsem, že tahle otázka přijde (smích). Takže musím říct, že je to velice pravděpodobné.

Opusťme teď FWJ, kde hraješ a jakou muziku děláš v současnosti?
V současné době hraju asi tři roky s Milanem Schelingerem, což je velmi zajímavá zkušenost, protože to není úplně obyčejný revival. Přece jenom ta přímá souvislost s Jirkou Schelingerem tomu dává trochu jiný rozměr. Navíc jsou tam skvělý hráči. Ivan Čermák je výbornej basák. A taky se hraje na takových větších akcích, což je skvělé.

Chystáš teď nějaký svůj zajímavý hudební projekt nebo nějakou jinou lahůdku?
Teď je pro mě samozřejmě hodně intenzivní ta záležitost okolo FWJ. Připravujeme nové skladby a samozřejmě chceme obnovit i starou klasiku FWJ – to je prostě základ téhle kapely. Kromě toho se ale teď taky zamýšlím nad společným projektem s Ivanem Čermákem, kterej má v zásobě zajímavý skladby. Jde o materiál na pomezí moderního jazzrocku, něco jako třeba dělá teď Jeff Beck, a skoro až scénické hudby. Podle všeho by to mělo být propojené i s vizuální stránkou, tedy projekce a tak podobně. Ale víc teď nechci prozrazovat.

Vím také, že se velmi zajímáš o hardrockové bubeníky, před několika lety jsi dokonce vydal zajímavou encyklopedickou knihu „Beat generation“, ostatně knih jsi vydal více. Chystáš něco nového v téhle oblasti?
Ano, chystám. Nejdřív musím předeslat, že úplně základní ideu knihy „Beat Generation“ jsem měl už někdy koncem osmdesátých let. A protože jsem chtěl, aby kniha byla opravdu hodně komplexní, tak ta práce trvala dost dlouho. Tudíž to beru jako takový uzavřený celek, i když nemohu vyloučit, že dojde k nějakému pokračování. Ale hlavně teď chystám reedici bubenické školy „Rock Drums“, kterou jsem vydal v roce 1996. Ta knížka se celkem rychle vyprodala, protože přinášela opravdu jiný přístup k výuce – hlavním klíčem byla maximální praktičnost pro hru v kapele. Žádné samoúčelné etudy. Jelikož jsem začátkem nultých let díky podnikání trochu vypadl z hudebního dění, tak jsem pak na tu školu neměl žádné přímé odezvy. Dnes už jsou na trhu audioškoly, videoškoly, mraky nejrůznějších výukových postupů, návody na youtube a tak dále, takže jsem si říkal, že ta škola nejspíš už asi zapadla pod nánosem času. Ale pak jsem zjistil, že opak je pravdou. Začalo se mi stávat – a musím říct, že teď to je spíš už pravidlem než výjimkou – že za mnou po koncertech chodí lidi s tím, že se podle téhle školy buď učí nebo v minulosti učili, nebo že podle ní dokonce i sami vyučují! Někdy jde o začínající hráče, ale někdy už i o docela známé bubeníky. Třeba Mirek Procházka z kapely Ortel mi říkal, že pro něj to byla doslova bible bicích a že podle ní teď sám učí, což samozřejmě rád slyším. Takže z těchto důvodů chystám doplněnou a rozšířenou reedici téhle školy. Vyjít by měla snad do konce roku.

V knize „Beat generation“ jsou profily 88 světových bubeníků. Který z nich Ti je nejbližší, jinými slovy kdo je Tvým bubenickým vzorem?
Jak už jsem zmínil v úvodu rozhovoru, na prvním místě je u mě jasně Ian Paice, protože já osobně si myslím, že Paice je pro rockový bicí totéž co Hendrix pro rockovou kytaru. U něho se prostě sešlo víc faktorů: skvělá technika, skvělej feeling a neuvěřitelná nápaditost. Když jsem si kdysi dávno nosil domů desky Deep Purple, tak jsem tam pokaždé objevil milióny nových věcí a vždycky jsem si říkal: „To není možný, kam na to ten člověk chodí.“ Ale samozřejmě mám víc oblíbenců. Pro mě například hodně znamenají jazzový a jazzrockový bubeníci, i když ten jejich styl člověk u rockový kapely zas tolik nepoužije. Strašně se mi vždycky líbil Buddy Rich, který je co se týče sól skoro nepřekonatelnej. Když Buddy Rich hraje sólo, tak mám pocit, jako když vypráví nějakej příběh – perfektně se to poslouchá a je to od první do poslední vteřiny extrémně zajímavý. Dál se mi vždycky strašně líbil Lenny White. Ten podle mě stojí úplně mimo všechny kategorie. Jeho hra je v některých případech strašně futuristická a je v tom opět skvělej feeling. On prostě hraje úplně jinak než všichni ostatní a navíc s obrovskou nápaditostí. Takže to je taky můj obrovskej vzor, i když přiblížit se jeho způsobu myšlení skoro není možný. No, a pokud jde o jména, který nejsou tolik známý, tak je to třeba Ric Parnell ze skupiny Atomic Rooster – extrémně barevná hra, to je fakt jeden z vrcholů hardrockovejch bicích. Pak je to třeba Lee Kerslake od Uriah Heep. Ten hraje přímo vzorový hardrockový bicí. Hodně nedoceněnej hráč. Vždycky se mi taky hodně líbil Anton Fig, který hrál například s Kiss anebo s Acem Frehleym. Docela zajímavý je, že Anton Fig byl kdysi dávno jedním z mých prvních vzorů, aniž jsem o tom věděl, protože on nahrál spoustu věcí na desky Kiss, o kterých jsem si dlouhá léta myslel, že je hraje Peter Criss. Nicméně Crissovy bicí na desce „Alive I.“ jsou úžasný. To, co spoustě lidí může na Crissovi vadit, se mně na něm naopak líbí, a to je takovej ten jazzovej švih a správnej odpich. A samozřejmě i u něj to je pořádná dávka nápaditosti.

A kdybys měl jmenovat svého oblíbeného bubeníka z Čech?
Asi Čech. Vlado Čech. Ten odvedl velice slušnou hardrockovou práci na deskách Blue Effectu. Taky se mi dost líbil Klaudius Kryšpín, hlavně když hrál u Stromboli. Jak už jsem zmínil, s kapelou Dora jsme dokonce pár jejich skladeb hráli. A musím jmenovat i pana Výbornýho, který sice hraje swing a jazz, ale má to vždycky obrovskej švih a perfektní feeling.

V „Beat generation“ popisuješ velké množství bicích souprav, nabízí se tedy otázka, jaké bicí používáš Ty a případně proč?
Dlouhou dobu jsem hrál na Pearl – protože na ně hrál Ian Paice a Peter Criss (smích). Pak jsem přešel na Gretsche, od kterých jsem jeden čas měl asi pět souprav. Potom jsem to – hlavně z prostorových důvodů – hodně zredukoval, takže aktuálně mám jednu soupravu Ludwig. Na tuhle značku jsem přešel prostě proto, že je nejvíc spojená s hardrockem, což je prostě můj stěžejní styl. Je to řada Epic, to je taková střední třída, dnes již nevyráběná. Rozměry jsou mírně větší, konkrétně velkej buben 24“, tom 13“, a dva floor tomy 16“ a 18“. Ty velikosti opět souvisí s tím hardrockem, protože, jak už jsem kdysi řekl v jednom článku, hrát hardrock na malé bicí působí asi tak, jako kdybyste viděli Hendrixe hrát na ukulele. Ale chci to teď doplnit ještě jednou soupravou, a to opět značky Gretsch. Tam jsem byl fakt hodně spokojenej s tím zvukem. No a činely jsou samozřejmě Paiste 2002 – co dodávat? (smích)

Setkal ses osobně s některým z bubeníků, o kterých v knize píšeš?
Ano a velmi, řekl bych, stylovým způsobem. Když jsem dokončil knihu Beat Generation, zvažovali jsme v Muzikusu, kdo by ji tak mohl pokřtít. Padla tam různá jména, a já jsem potom zcela nahodile, spíš ze srandy nadhodil: „A co Lenny White?“. A Ivan Ivanov, který u toho tehdy byl, tak že prý tady má zrovna někdy v té době hrát! Takže jsme to celé dohodli s jeho manažerem a nejen že jsem se s ním tehdy setkal, ale dokonce i pokřtil tuto mojí knihu. Což pro mě byla obrovská pocta, a když to sečtu ještě s jeho perfektním koncertem, tak i jeden z největších hudebních zážitků.

Učebnici „Rock Drums“ používají k výuce na pražské konzervatoři.
Ano, to je pravda. Na tom je zajímavý to, že pan Výborný, u kterýho jsem se já kdysi dávno sám učil, teď na konzervatoři vyučuje podle téhle školy, takže se kruh hezky uzavřel. Tuto školu využívá i pan profesor Mazáček, což je obrovská autorita, takže z toho mám velkou radost.

Učíš ty sám na bicí?
Já jsem učil v těch devadesátých letech, kdy jsem si takto sám učebnici „Rock Drums“ vyzkoušel v praxi. Ale pak už na učení nebyl čas. Momentálně tedy neučím, ale není vyloučeno, že se k tomu zase vrátím.

Několik let jsi působil také jako zástupce šéfredaktora v muzikantském časopisu Muzikus, co Ti tahle zkušenost dala?
To byla hodně zajímavá zkušenost. Za prvé musím zmínit atmosféru devadesátých let, speciálně pak toho začátku, kdy to bylo ještě o něčem jiným než dnes, a to se týká i Muzikusu. Dneska máš všechno nalinkovaný a předem daný. To se dělá takhle a to takhle. A jede to rutinně jako stroj, ze kterého nemá člověk vždycky úplně dobrej pocit. My jsme měli to štěstí, že díky pádu komunismu jsme zažili něco naprosto speciálního. To bylo něco jako Woodstock v Americe v roce 1969. To klima ve společnosti bylo hodně svobodný a o dost jiný než dnes. Byl to vodvaz, nic nebylo daný. Bylo to hlavně o tom nadšení, což se v Muzikusu tenkrát projevovalo na všem. Já když jsem tam přišel, tak to tam bylo hodně bohémský, možná až moc (smích). Takže když jsem tam v září 1994 nastoupil, tak právě vycházelo, tuším, červencové číslo (smích). Takže jsem tam zavedl trochu racionálnější metody, aby to nějak fungovalo. A nakonec sám Daniel Andel mi potvrdil, že z toho víceméně vycházejí do dneška. Každopádně tam byla tehdy skvělá atmosféra, a ten prvek nadšení a objevování, což mě na tom hodně bavilo. Bylo to zkrátka zajímavý a vzrušující. Tohle je ten hlavní pocit, kterej si z toho odnáším.

Fotogalerie: