Foto: Kačka Smidová
Když jsem před lety začínal poslouchat bigbít, byl OLIN NEJEZCHLEBA jedním z muzikantů, které jsem velmi obdivoval. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se vlastně nejmenuje Olin, ale Jaroslav. Nicméně už tenkrát jsem si moc přál, mít tu možnost se s Olinem setkat osobně. Po mnoha letech jsem požádal Olina o rozhovor a když s ním Jaroslav souhlasil, splnil se mi tím můj dávný sen.
Oline, mohl bys prosím seřadit následující nástroje? Tamburína, viola, kytara, basa, housle, cello…
Já bych tomu žádné pořadí nedával. Jakžtakž ještě umím na cello, i když dnes je to možná tak pětina toho, co jsem uměl, když jsem ten nástroj studoval. Ty další nástroje vlastně ovládám prachbídně, většinou se učím konkrétní part do konkrétní písně, ono to pak vždycky nějak dopadne…
A kdybych bral hlas jako nástroj. Kam bys ho zařadil?
Můj hlas bych nejradši nikam nezařazoval, mám jej dost neohebný, spíš vyprávím, než zpívám. Ale když to fakt někdo umí, je to pak radost!
Podobně by se daly seřadit i kapely, ve kterých momentálně působíš. Troufl by sis udělat nějaký žebříček?
Nějaký žebříček nemá cenu dělat, každá z těch kapel je pro mě nějak důležitá, jinak bych tam nehrál. Ale co se týče počtu vystoupení, tak absolutně nejvíc hraju v triu s Ivanem Hlasem a Norbi Kovácsem. Občas se ozve Vláďa Mišík. Buď s ním hraju v triu ČDG nebo dělám v první půlce koncertu předzpěváka. S kapelou Blues Session hrajeme bohužel jen tak pětkrát, šestkrát do roka, ale moc mě to baví. Se skupinou Njorek hrajeme bohužel taky hodně málo. Kybabu teď trochu spí. A moc mě mrzí, že už si nezahraju s Petrem Skoumalem, se kterým jsme jezdili ještě s Norbi Kovácsem zhruba tři roky předtím než zemřel. S ním to byl opravdu neskutečný gejzír pohody, srandy a krásného muzicírování.
Pokud se nepletu, vydal jsi dvě desky, jednu klasickou studiovou „Noční lov“ (2010) a jednu výběrovou „25 let v tom“ (2008). Proč jsi nenahrával víc?
Já jsem předtím občas udělal nějakou písničku, kterou jsme nahráli s ETC…, ale že by nějaký vydavatel stál o to, vydat moji desku, to mě ani nenapadlo. Vlastně to vzala do ruky tehdejší manažerka Blues Sessionu Věra Horníková, kterou napadlo oslovit lidi, kteří se v této profesi pohybují. Ono to kupodivu vyšlo, což jsem tedy opravdu nečekal.
Chystáš se natočit něco nového?
Právě teď mám roztočenou novou desku, zase ji dělám s neuvěřitelným Norbi Kovácsem v jeho studiu. Tentokrát tam budou i hosté, počítáme s bubeníkem Jirkou Zelenkou, pomoc přislíbili i houslista Vláďa Pavlíček a klávesista Kuba Zitko. Myslím, že hostů bude nakonec ještě víc, nechte se překvapit… A jsem moc rád, že vydavatelem bude opět Šimon Kotek, spolupráce s ním je velmi pohodová.
Rád bych se tě teď zeptal na několik písní z desky „Noční lov“, ve kterých skvěle popisuješ své životní osudy. Začneme od začátku: ‚Jak jsem kdysi u babičky pořád lezl na hrušku, jak mi táta vyrobil první dřevěnou pušku‘. Jaké jsi měl dětství?
Musím říct, že dětství jsem měl senzační. Strávil jsem ho na jižní Moravě, kterou do dneška miluju a rád se tam vracím. Měl jsem skvělé rodiče i prarodiče. Táta mi bohužel minulý rok zemřel, ale mamka je pořád plná sil, pohody a dobré nálady.
‚Ve frontě na Mišíka jsem stával‘. Představoval sis tehdy, že s Mišíkem budeš jednou hrát a že lidi budou stát fronty na tebe?
V době, kdy jsem začal poslouchat Vláďovy desky a chodit na jeho koncerty, mě samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že spolu budeme jednou hrát. Nad otázkou o frontách na mě samotného se musím pousmát, lidi stojí fronty ne na mě, ale na protagonisty, které zrovna doprovázím. Je pravda, že třeba s Blues Sessionem zpívám většinu písní, ale ani tam si nepřipadám jako frontman, beru to celé spíš jako kolektivní dílo.
‚…pak mi jistý Pavel S. vrazil do ruky basu‘. Kdy a kde ti, vrazil do ruky basu?Basu mi do ruky vrazil Pavel Skála na zkoušce hned poté, co mě vzali do Marsyas. První koncert byl asi za tři týdny a baskytaru jsem držel v ruce poprvé v životě. Myslel jsem, že mě berou hlavně jako cellistu, ale opak byl pravdou. Byl jsem z toho tehdy dost vykulený, ale pak mě ta basa začala hodně bavit. Vlastně je mi docela líto, že dnes si na ni prakticky živě nezahraju.
‚Já začal trénovat U Sojků a U Pinkasů, často pod odborným vedením pana Petra K.‘. Jak ses seznámil s Petrem Kalandrou?
To už si přesně nepamatuju, já jsem z téhle party muzikantů poznal nejdřív Vláďu Mertu a Honzu Hrubého, tak je pravděpodobné, že to bylo na nějakém společném mejdanu nebo jam-sessionu. Pak mě Petr Kalandra s Pavlem Skálou začali zvát na koncerty Blues Sessionu. Tam se vlastně začala rodit naše další spolupráce.
Odbočím teď na chvilku od textů písniček. Na jednom z koncertů jsi prohlásil, že uvažujete o vydání historek Petra Kalandry. Uvažuješ o tom stále?
Bylo by to jistě veselé a občas mládeži nepřístupné čtení, ale nějak si teď nedokážu představit, kdo by to mohl dát celé dohromady. Takže spíš ne…
Zpět k textu písničky „Ráj“. Začínají trošku závažnější témata: ‚…a Letná s Variací‘. V období revoluce jsme byli všichni plní ideálů o životě bez komunistů. Máš stále stejné ideály?
Copak o to, ideály mám furt stejné, ale skutek nám holt trochu někam utek´, že… Vždycky jsem považoval a považuju komunismus za zločinecké hnutí, ale bohužel spousta lidí jako by na ty zrůdnosti, co tady soudruzi napáchali, úplně zapomněla. A když si voliči dobrovolně zvolí na Hrad starou bolševickou kreaturu, když jim nevadí, že na křeslo českého ministra financí dosadí slovenského estébáka, tak to je pak těžký… Holt budeme muset v té buranokracii nějakou dobu žít. Snad to dojde mladým lidem, že volit takové kriply je cesta do pekel. Nebo do Ruska. Ale to je vlastně to samé…
‚…ty další roky nějak splývaj dohromady, hospody, podnájmy a držkopády ‘. Který z těch držkopádů byl nejhorší?
Tyhle věci byly spíš v osobní rovině, to tady nechci moc rozebírat… Ale vlastně na jeden hezký držkopád si vzpomínám! To ještě za starých časů Marsyas mě Pavel Skála vyhecoval k akci, která pak skončila dost vesele. Po koncertě v Olomouci jsme byli ve vinárně a při nočním návratu na hotel ten vůl povídá: „Vidíš támhleten květník? Když ho přeskočíš, přeskočím ho po tobě!“ Moje opilecká pýcha se samozřejmě nenechala zahanbit a výsledkem byly moje obě zlomené ruce. Ten srab už potom neskákal! Ale bavíme se tím oba dodnes…
Další sloku záměrně přeskočím a zeptám se na verš: ‚…člověku dochází, že skutečnost je zcela jiná‘. Jaká je tedy skutečnost?
Tahle část textu má souvislost s těžkým onemocněním našeho syna, kdy jsme s partnerkou vlastně bydleli dva měsíce u jeho postýlky ve špitále. Tam ti dojde, že třeba i ta hudba, kterou člověk do té doby pokládal za veledůležitou věc a víceméně jí žil, je vlastně lehce druhořadou záležitostí, že život je opravdu to nejcennější, co máme. Zaplaťpánbůh, kluk se z toho dostal a dnes nám dělá oběma velkou radost.
Musím se zeptat ještě na dvě písničky z desky „Noční lov“, tou první je píseň „U doktora“. Je její text také inspirován tvým životem?
Začátek tohoto textu mě opravdu napadl v čekárně u doktora, kde jsem čekal už asi dvě hodiny, než na mě přijde řada. A bylo tam fakt příšerné horko. Zbytek textu jsem už vyfabuloval, ale je pravda, že se tu a tam někdo zeptá, co mi to ten doktor vlastně sdělil za diagnózu…
Druhou písní je „Stesk“, k ní se dá vymyslet hned několik otázek. Řekni mi tedy cokoliv tě k té písni napadne…
Jako první mě napadá, že bych všechny ty bolševiky fakt poslal do prdele! Tuhle píseň jsem věnoval panu Kešnerovi, což byl táta mé dlouholeté partnerky Terezy, senzační chlap, který si odseděl v padesátých letech 10 roků v těch nejtěžších komunistických lágrech. Ten věděl, co to je komunismus. A každému voliči těchhle hovad bych nařídil odsedět si v podobném zařízení za stejných podmínek aspoň měsíc. Snad by jim pak trochu něco došlo.
Z čistě hudebního hlediska mě na ní zaujalo, že na ní zpíváš hodně netypickým hlasem. Chtěl jsi tím dát písni větší naléhavost?
Chtěl jsem, aby z toho byl cítit ten smutek a trochu beznaděj, k čemuž se ta spodní poloha docela hodí. A chtěl jsem si taky zazpívat aspoň jednu věc v té spodní oktávě, neboť jsem od přírody druhý bas a vlastně toho moc nevyužívám.
Máš svoji kapelu Kybabu, ta ale v současné době moc nevystupuje. Plánuješ s Kybabu nějaké koncerty?
Z Kybabu odešel před časem Šimon Kotek, který kvůli svým pracovním povinnostem nestíhal, takže jsme soubor na nějakou dobu trochu umrtvili. Teď chci hlavně dodělat novou desku, samozřejmě bych si ty své nové i starší písničky občas rád zahrál živě, ale jestli to bude s kapelou pod názvem Kybabu nebo se vyklube úplně jiná formace, to teď opravdu ještě nevím. Ale už se těším!