Foto: Kačka Smidová, archiv Ondřeje Fencla
Korektury: Tereza Kvášová
Ondřej Fencl je vyhledávaný muzikant, jehož aktivity jsou velmi rozmanité. Kromě vystupování se svou kapelou Hromosvod, se kterou nedávno oslavil dvacetileté výročí, spolupracuje s mnoha legendami české rockové a folkrockové scény. I přes svůj nabitý kalendář si Ondřej našel čas a ochotně odpovídal na mé otázky.
Když se ohlédneš za rokem 2014, jaký pro Tebe byl, co Ti v něm udělalo radost, nebo co Tě naopak zklamalo?
Je to až s podivem, jak báječný rok to zase byl. Až se toho trochu děsím, že mi (potažmo nám) všechno tak pěkně vychází. Snad to tak zůstane i letos.
Kde bych začal… Nové album 5P Luboše Pospíšila Soukromá elegie. Velká radost, že se nám podařilo pohodu současné sestavy přenést na desku a hlavně věc v dnešní době nevídaná – senzační prodeje (aktuálně aspirujeme na zlatou desku). A už asi deset pozitivních recenzí. A znatelně víc lidí na koncertech. A senzační šňůry. Tohle je obrovská radost. I celé to natáčení u Lukáše Martinka byla zábava.
Po oslavách dvacetin Hromosvodu v Malostranské besedě jsme se konečně dokopali k novému albu Hromosvodu, které právě finišujeme ve studiu u Borise Carloffa. Jak jsme se s tou minulou patlali dva roky, mile nás překvapilo, že to tentokrát odsejpá. Hodně i díky Borisovi, což je pro mě další příjemné lidské překvapení… dobrá volba, citlivý, kreativní muzikant, pohodový člověk. Album vyjde, doufejme, koncem května, bude se jmenovat Divoký ticho Žižkova.
Úplně jiná disciplína jsou koncerty v triu s Vláďou Mertou a Honzou Hrubým. To je čirá improvizace na trase kytara-klavír-housle na pozadí Vláďových starých pecek. Zájem ze strany pořadatelů je větší, než termínově dokážeme ukojit, tak si můžeme vybírat.
Se Schodištěm jsme minulý rok netočili žádnou desku, neslavili žádné zásadní výročí, jen jsme prostě pro radost naší i vaší odehráli asi dvacet pět koncertů, klubovky a festivaly a zase spousta nezapomenutelných štací. Se staronovým bubeníkem Jakubem Homolou to šlape, letos nejspíš zkusíme natočit nějaké novinky u Ondry Ježka v Jámoru.
Když zbyde čas, brnknu a zazpívám si s Lucie revivalem, Beatles revivalem a Uširváčem (Hudba Praha-Jasná páka), to je takový příjemný doplňěk původní muziky, zahrát si ty skvělé staré pecky od našich vzorů.
Asi dvakrát jsem si vloni zahostoval s mou dětskou láskou Znouzectností na klávesy, mimo jiné na Trutnově v sobotu ve tři ráno na hlavním pódiu na Bojišti v podkrkonošské mlze – nezapomenutelné.
No a pak Marsyas… velká radost z parádní kapely a geniálního Oskara Petra… a když se ptáš na zklamání tak to souvisí se Zuzanou Michnovou. Je mi to strašně líto, ale je to tak. Taková osobnost, takové písničky… a tak malá sebekontrola.
Co se týče roviny obecné, nehudební, tak mě nikoliv zklamávají, ale vysloveně serou lidi, co si furt na něco stěžujou, ačkoliv se máme tak dobře. Co volí komunisty a co nám zvolili tu strašnou ostudu na hrad. Děsí mě, jak leckteří Češi nevidí dál než za kopec a zajímá je jen vlastní píseček. A těší mě ti, co to mají opačně. Ale pojďme se bavit spíš o muzice.
Vezměme to tedy popořadě… Souhlasím, že nové album 5P Luboše Pospíšila je skvělé, ta pohoda z něj přímo tryská. Mám pocit, jako by Luboš s novými 5P chytil druhý dech. Myslíš, že je to díky o generaci mladším muzikantům? (kromě Tebe hrají v 5P Pája Táboříková a Martin Štec)
My o generaci mladší muzikanti s Lubošem spolupracujeme už třetí desku, takže jenom tím to určitě není. Ta první z roku 2008 pojmenovaná Příznaky lásky byla z mého pohledu trochu uspěchaná a zvukově špatně ošetřená, jakkoliv písničky z ní jsou samy o sobě povedené, mezi lidmi se chytly a CD mělo dobré ohlasy. Tehdy o sobě prostě sestava 5P chtěla dát rychle vědět a ušila to trochu horkou jehlou.
Teprve na druhé desce Chutnáš po cizím ovoci z roku 2011 5P ukázali, co v nich je – zkušenost starých lvů se protnula s energií těch mladších, Lukáš Martinek to ve studiu skvěle zvukově i hudebně režisérsky usměrňoval… Pořád to ale ještě zdaleka nebyl ideál ve smyslu všeobecné pohody v „rodině 5P“. Ta nastala po příchodu Mirka Linharta v lednu 2012, který na postu kytaristy vystřídal Bohouše Zatloukala. Krásně to zacvaklo, ustaly problémy lidského ražení a znatelná změna přišla i co do celkového soundu a přístupu. Z kapely se stala opravdu kapela, samozřejmě s ústřední postavou v podobě Luboše. A to se myslím projevilo na Soukromé elegii, proto se tak povedla. Vznikala prostě v pohodě, v níž se nesou i naše koncertní šňůry, zkoušky a všechno kolem.
Mimochodem, mluvím tady hodně o kapele, ale zásadním důvodem, proč je ta deska jaká je, je samozřejmě v první řadě Luboš, což je ve svých čtyřiašedesáti nesmírně čiperný, ale především okolí otevřený člověk. Celé kapele dává obrovskou svobodu a zastřešuje to hlasem, který stárne s grácií. V tom to taky je. A mimo jiné se na tomhle albu velmi vzepjal autorsky…
Pozitivní energie je cítit nejen z desky, ale i z koncertů, křest nového alba 5P v Paláci Akropolis pro mě byl koncertem roku… kde se ve Vás bere tolik energie?
Když je pro koho hrát, je to radost, jde to samo… Co do manažerského aspektu mi loňská Akropole dala docela zabrat. Ale už jsem si to ozkoušel, když jsem měl na starosti Lubošovy šedesátiny, kde bylo hostů ještě o dost víc a pořádně jsme nevěděli, co od některých čekat. Takže zásadní bylo, aby přišli fanoušci. Ti přišli a vrátili nám energii do přípravy koncertu vloženou. Byl to krásný začátek šňůry k Soukromé elegii. Ještě větší překvapení nám ale v jejím průběhu chystají některá města, kde bychom nadupané sály nečekali – třeba Prachatice nebo Vysoké mýto. Prostě se teď 5P daří.
Dnes si hodně muzikantů stěžuje na mizerné prodeje desek, Vy si naopak prodejnost pochvalujete. Čím si to vysvětluješ?
Za ty poslední tři roky nabral Luboš nové fanoušky… a všichni už se těšili, až tuhle sestavu 5P zhmotníme v podobě cédéčka. Nezanedbali jsme ani propagaci, vznikla šeptanda, že se chystá něco výjimečného, dobře se o nás stará také náš vydavatel Supraphon.
Pojďme k Hromosvodu… Hodně mě zaujalo, že jste album financovali crowdfoundingovou sbírkou, která běžela (běží) na Vašich stránkách a na facebooku. Jaký byl na sbírku ohlas?
My jsme se rozhodli, že necháme všechny zavedené crowdfoundingové servery jiným a sbírku jsme si zorganizovali po své ose, jen skrz náš web, potažmo mail a facebook. Ohlas byl takový postupný, tak tři zájemci za měsíc. Ale jelikož už tu sbírku děláme déle než rok, nakonec se hromadí slušná částka, která aktuálně kryje zhruba polovinu nákladů na nahrávání… a sbírka ještě pořád probíhá. Zejména se urodilo na jarním koncertě v klubu Kaštan, kde jsme uspořádali veřejnou dražbu všech těch zážitkových dárku, pamětních předmětů atd. To byl hodně veselý a povedený mejdan, naši příznivci šli domů s prázdnýma kapsama a dobrým pocitem (úsměv)
Sázíme na to, že je to prostě vtipné. Však se koukněte, co všechno můžete za příspěvek na desku Hromosvodu dostat: http://www.hromosvod.cz/sbirka/ziskejte-darek/
Hodina jaderné chemie v maďarštině s naším bývalým violoncellistou, lekce falešné černé jízdy v MHD a pruzení revizorů s basákem Jirkou Vlasákem, plavání s houslistkou Hankou Vyšínskou, koncert Hromosvodu na dobrou noc u vaší postele, vlastní zvuk na desce Hromosvodu… to není k zahození, ne? (úsměv)
O jaký artefakt/dárek/zážitek byl nebo je největší zájem?
O předplacené CD s podpisy.
Některé z nabízených dárků mě vyloženě pobavily, třeba ‚kalba s Hromosvodem‘ nebo ‚prudění revizorů‘… je zájem i o tyhle netradiční dárky?
Bohužel moc ne. Vím, že proběhla hodina jaderné chemie, já mám za sebou jednu „komentovanou historii Hromosvodu s Ondrou a vínem“, moje máma koupila tátovi, který kdysi chodil do houslí, lekci u naší houslistky Hanky… (úsměv)
Zmínil jsi, že Hromosvod vloni oslavil dvacáté výročí. Není moc obvyklé, že by školní kapela vydržela takhle dlouho, Tobě se to podařilo…
Je to hodně dřiny za málo peněz, ale je to moje vlastní, hudební dítě, tak to za to stojí. Míval jsem ještě druhou, rockovější autorskou kapelu Nahoře Pes. Tu jsem musel před čtyřmi lety rozpustit, protože už nebyla energie táhnout dva takovéhle projekty pro úzkou cílovou skupinu. Pospíšil, Merta nebo Schodiště, to je něco jiného, ti měli fanouškovské zázemí dlouho předtím, než jsem s nimi začal hrát, někteří dokonce dlouho předtím, než jsem se narodil; takže tam už člověk naskočil do rozjetého vlaku. Hromosvod a Nahoře Pes, to jsou vlaky, které táhla od začátku moje mašinka. Hromosvod vydržel… a vydrží, dokud tu budu. (úsměv)
Říkáš, že výročním koncertem v Malostranské besedě jste se vypořádali se svou minulostí, jak tomu mám rozumět?
To byla spíš taková symbolická hláška. Zrekapitulovali jsme si zas jednou, čím vším jsme byli a o to radostněji jsme se pak vrhli do nahrávání desky úplně nové.
Chystáte nějaký speciální koncert s hosty a křtem CD?
Určitě, ale až na podzim. Začneme o tom přemýšlet, až bude jasné, kdy CD finálně vyjde. Fajn by to bylo v Akropoli, když už je to album o Žižkově. Ale to je na nás asi moc velké sousto.
Jak bude CD distribuováno? Zvolíte standardní distribuční kanály nebo i v tomto případě půjdete ‚vlastní cestou‘?
CD vydá vydavatelství Galén, takže to necháme na nich. Stejně ale jako vždy většinu nosičů prodáme na koncertech, tak to mají skoro všichni v naší kategorii.
Dnes je moderní také distribuce hudby přes služby jako je iTunes nebo Google Play, uvažujete, že bude deska distribuována také tímto způsobem?
Uvažujeme, že jí stejně jako tu minulou dáme zadarmo k poslechu na naše stránky. Kdo si ji chce koupit, ten si jí koupí a kdo si jí nekoupí, ten si jí aspoň poslechne. iTunes a podobné kanály necháme obhospodařit našeho vydavatele anebo členy Hromosvodu, kteří jsou v tom zběhlí… což já moc nejsem.
Zmínil jsi spolupráci v triu Merta-Hrubý-Fencl. Nechystáte nějaký záznam, ať už studiový či live tohoto ojedinělého projektu?
Chystáme. Vypadá to, že v dubnu se bude pro účely DVD natáčet koncert v ostravském Parníku, v květnu pak možná i na Kladně… Nejlepší by bylo točit všechny naše štace. S Mertou a Hrubým je každý koncert originál, pokaždé se dostaneme někam jinam, improvizace se rozbíhají a sbíhají… tahle spolupráce je opravdu zážitek a něco dočista jiného než všechny ostatní angažmá. Krásně jsme si sedli – s Vláďou i s Honzou. Já jsem tam takový usměrňovač, aby se z toho nestalo jen bohapusté hudební šílení na pozadí Vláďových kultovních písniček. Těžko se to popisuje slovy, to musíte slyšet.
A co Schodiště? Poslední deska „Roztoky“ byla vydána před čtyřmi lety, nechystáte jejího nástupce?
Chystáme, ale pomalu – u Schodiště je všechno na dlouhé lokte. Aktuálně máme tři nové písničky, dvě z nich už na koncertech nějakou dobu hrajeme. V průběhu tohoto roku bychom je ještě s dvěma bonusy rádi vydali jako EP. Na konec června plánujeme po dvou letech tradiční soustředění v Roztokách u Jilemnice, tam se také určitě něco urodí.
Schodiště, to je další taková pohodová partička – skoro bych řekl, že všude, kde hraješ, vládne klid a pohoda…
Já bych nehrál v kapele, kde by to tak nebylo. Všechno jsou to takové rodinky, nejde o uskupení holičů, nemám ani rád, když se říká „jet na kšeft“. Já jezdím na koncert. Sice se muzikou leckteří živíme – třeba já ano – ale základní je, aby nás to bavilo, aby byla pohoda a sranda v autě, na šňůrách, v šatnách, na zvukovkách, na zkouškách. Mám to štěstí, že spolupracuju se samými kvalitními lidmi. Rádi se vídáme i mimo muziku, jezdíme spolu na lyže, na hory, chodíme do hospody… je to hezký.
Nedá mi to, abych se nezeptal – jak se vlastně mladý muzikant jako Ty dostane ke spolupráci s legendárními hudebníky, které poslouchala spíš generace Tvých rodičů?
Já mám rád muziku napříč žánry, rád si poslechnu Ladislava Vodičku i Faith No More. Otázka „co posloucháš“ mi přijde jak z Marsu nebo ze starýho filmu. Zdá se mi, že to vůbec nesouvisí s věkem. Třeba Luboše Pospíšila mí rodiče neznali, než jsem s ním začal hrát… Ostatně já taky ne… Ty hudební cestičky jsem si nějak našel a vyšlapal sám. A „legendární hudebníci“ si mě našli sami. Respektive, co se týče 5P Luboše Pospíšila, tam mě oslovil Luboš osobně na základě toho, že nás s Pájou párkrát slyšel hrát s naším dávným revivalem Jasné páky a Hudby Praha Uširváč… který mimochodem ještě pořád funguje a párkrát do roka hraje… S Vláďou Mertou to byla náhoda – v podstatě omyl, z něhož se zrodila dlouhodobá spolupráce. Vláďa si mě, myslím, s někým spletl, z fleku jsme si zahráli na Kaštanu improvizační koncert a od té doby jsme spolu. Honza Hrubý k tomu přibyl taky úplně spontánně… Do Schodiště jsem se dostal skrz konkurs, na který jsem přišel jako jediný. Došlo k tomu tak, že jsem psal pro časopis REPORT recenzi na jejich Tanec a šel se podívat na stránky Schodiště, kdo píše texty, když už tam není Marek Brodský. A tam jsem uviděl v novinkách, že hledají kytaristu. Mrknul jsem zvědavě na jejich letní termíny, bylo tam pět skvělých fesťáků, Trutnov, Rock For People… naprostou náhodou to bylo přesně pět posledních termínů, co jsem měl v létě volné. Tak jsem to zkusil… a vidíš. (úsměv)
Kromě toho všeho, co už jsme probrali, se staráš také o management kapel, píšeš články do novin a texty pro Lenku Dusilovou nebo Olympic…
S Lenkou jsme kamarádi, pomáhám jí s bookingem koncertů a na minulé desce Baromantiky i trochu s texty. Petrovi Jandovi jsem jakožto velký milovník raného Olympicu napsal, že mi v jejich aktuálních textech chybí nadhled – tak poprosil, ať něco zkusím. Vznikla z toho písnička Noc horká jako dech, chystáme další.
S Patrikem Hlavénkou jsme udělali společně dvě písničky pro Markétu Konvičkovou, jednu použila – ale to není úplně můj šálek, tamtudy už radši ne.
Samozřejmě textuju téměř veškerý Hromosvod a občas něco pro Luboše Pospíšila. Furt mě něco napadá, tak nechci, aby mi to hnilo v počítači… radši ať se to zpívá (úsměv)
Manažera dělám všem kapelám, kde hraju, plus občas někomu pomůžu nárazově, třeba teď Michalu Horáčkovi. Ale už se to nedá moc stíhat. Na většinu nabídek odpovídám, že bych do budoucna radši víc hrál, než seděl u počítače (ačkoliv většinu práce udělám po cestách na koncerty…).
No a žurnalistika… tu jsem vystudoval, ale na ní je času ještě míň, ačkoliv intuitivně z toho čerpám, když třeba píšu koncertní nabídky pro pořadatele nebo PR do médií. Párkrát do roka dělám rozhovory do nedělní přílohy Lidovek s muzikanty, co mám rád a když přijede nějaká zahraniční hvězda, kterou jsem ještě neviděl, jdu to zrecenzovat, abych si vysloužil volňásek…
Den má jenom 24 hodin a rok 365 dnů. Nevím, kdo to tak zařídil. (úsměv)
Máš ještě nějakou ‚vysněnou‘ osobnost, se kterou bys rád spolupracoval?
Mí čeští hudební bozi jsou Radek Pastrňák a Vladimír Mišík, s oběma už jsem si zahrál… a snad ještě zahraju. Teď zrovna dělám pro Lidovky rozhovor s Mirkem Hoffmannem ze Zelenáčů, který by asi býval v tichosti a bez mediálního zájmu oslavil osmdesátiny, kdybych si na něj nevzpomněl… Byl jsem na horách v Kolumbii a furt dokola jsem si prozpěvoval jeho staré greenhornské fláky, co zná každý, ale nikdo neví, od koho to je… až mě to trklo. Ačkoliv už aktivně nevystupuje, k autorizaci, kterou budeme dělat na papíře, si vezmu kytaru a třeba si něco zazpíváme. To bude takový další splněný sen, ten už mám asi tak někdy od svých sedmi let. (úsměv)
Na začátku rozhovoru ses zmínil o Marsyas, takže se zeptám, chystá se něco zásadního u téhle legendární folkrockové kapely?
Nevím. Chystá se koncert v plzeňské Měšťanské besedě 26. března. A pak se uvidí. Vidím to osobně spíš pesimisticky.