Foto: Kačka Smidová, archiv Luboše Hnáta
Korektury: Tereza Kvášová
O tenhle rozhovor jsem dávno stál, přeci jen když nemáte zrovna obvyklé jméno, tak není moc velká pravděpodobnost, že potkáte někoho se jménem úplně stejným . Mně se to stalo, když jsem se jednoho dne dozvěděl, že existuje bubeník, který se jmenuje Luboš Hnát. Zásluhou společné kamarádky jsem se s Lubošem spojil a domluvili jsme si setkání v jednom příjemném studentském klubu v Dejvicích. A protože jsme u stolu neseděli sami, bylo při našem rozhovoru pěkně veselo. Tak tedy – Luboš Hnát se ptá Luboše Hnáta.
Mohl by ses čtenářům představit?
Já jsem Luboš Hnát.
To já jsem taky… (smích)
To je dobrý, ale já jsem vlastně správně Lubomír, Luboš mi jen všichni říkají. Takže vlastně Lubomír Hnát.
No, ale to já jsem taky Lubomír Hnát… (smích)
Fakt? No, tak to je pecka, neuvěřitelný. Takže, já jsem Luboš Hnát starší. (smích)
To jsi… (všeobecný smích)
Co sis pomyslel, když jsi zjistil, že existuje ještě jeden Luboš Hnát a co Ti proběhlo hlavou?
Mě to přišlo neskutečný, já jsem si myslel, že jsem jedinej v republice. Musím říct, že mi občas volali nějaký lidi a chtěli po mě věci, kterým jsem nerozuměl, takže jsem si říkal, že už bych neměl tolik hulit (smích). Taky na Facebooku mám spoustu žádostí o přátelství, který jsou možná pro Tebe. (úsměv)
Občas se mi stalo, že mě lidi kontaktují, že chtějí poradit s bicíma…
(všeobecný smích), no vidíš, to je podobný…
Taky jsem slyšel, že ses ptal, jestli jsem reálná postava… (smích)
No, jak jsem říkal, mně ta shoda jmen přišla neuvěřitelná, tak jsem myslel, jestli nejsi nějaký vtipálek.Navíc na Facebooku máš fotku, kde jsi s hlavou na špalku, tak jsem si opravdu myslel, že jde o nějakou recesi. (kroutí hlavou)
Máš nějaké hudební vzdělání?
Já jsem se hlásil v roce 1978 na konzervatoř, a když jsem tam přišel, tak mi profesor říkal: ‚Hele, přijmeme pouze dva lidi (tak to tehdy skutečně bylo). Byl tady nějakej Jaromír Helešic, to je výbornej jazzovej bubeník, znáš ho?‘ a já na to: ‚No, jasně…‘ a on zase: ‚No, vidíš, tak ten se sem taky nedostal‘. Tak jsem si říkal, já vám ještě ukážu. Ale neukázal. (smích) No a od té doby jsem striktně samouk. Hudební školství za bolševika – bicí souprava obzvlášť – bylo hodně omezený, takže většinu věcí jsem se naučil později sám, bohužel často metodou pokus/omyl z učebnic zakoupených ve Státech. Například jsem zjistil, že mám špatné držení paliček a s tím spojené techniky a musel vše od základů předělat… Nevím, jestli odtud nepramení moje letitý problémy se šlachami v rukou, ale paní doktorka v Ústavu chirurgie ruky mi vysvětlila, že to je celkem normální choroba, postihující lidi všech profesí. Paradoxem je, že jsem v šedesáti zdravej jako řepa, jenom ty ruce mě už asi dvacet let limitují…Takže shrnuto – veškerý moje hudební vzdělání je nějakej čas lidušky na kytaru a šlus.
Můžeš v krátkosti shrnout svojí dosavadní hudební kariéru?
Začínal jsem s kapelou Deformace, sice to nebyla moje první kapela, ale asi třetí nebo tak. Založili jsme ji s kamarády a teď jsme ji zase obnovili, po více než čtyřiceti letech. Jen tak, z recese, pro hraní kamarádům a podobně. Tehdy nebyl čas, měli jsme před sebou školy a vojny, tak jsme hráli covery a teď hrajeme ty samé plus pár navíc, co už jsme tehdy nestihli. Po vojně jsme měli velmi vážně myšlenou kapelu Hromosvod se striktně vlastní tvorbou, ale jak už to tehdy chodilo, texty (i když leckdy v jinotajích) narážely na nesvobodu v režimu a jiné nepřístojnosti, což se bolševikům nelíbilo – zvlášť když na koncertech ty texty lidi zpívali s námi – a zakázali nás. Ty peripetie, který to provázely, by vydaly na dlouhej článek… Zajímavě a úsměvně dnes zní fakt, že estébáci stávali většinou ve dvojici pod okny klubu a texty společnými silami zapisovali do zápisníčků, protože přenosná kapesní nahrávací technika tehdy prostě ještě neexistovala, nebo jí zkrátka nebyli vybaveni. Nikdy taky nezapomenu, jak moje tehdejší dívka – dodnes moje žena – přišla zděšená z výslechu s tím, že nás všechny znají i přezdívkami, včetně našich dívek, kamarádů atd… No chuťovky to byly v roce 1977 (úsměv).
Zrušení kapely byl impuls pro profesionalizaci, takže jsem v roce 1978 emigroval (doslova, vůbec to nebylo jednoduchý – zase by to dalo na článek!) z Děčína do Prahy. Nejprve jsem hrál chvíli bigbít s kapelou Labyrint (po letech tam bubnoval např. „Mamut“ Jirka Stárek, dej mu pánbůh věčný nebe, a běhal po všelijakých možných i nemožných konkurzech, až jsem se dostal do kapely, která jezdila do Států a odtamtud na lodích do světa. Tak jsem strávil celý osmdesátý léta a navázal na to ještě koncem devadesátých a začátkem tohoto století (smích).
Mezitím byly ještě i jiný kapely a například účinkování v orchestru Vinohradského divadla. Velmi podivná zkušenost, chodilo se tam spíš jako do fabriky než zahrát si…
Zcela „zpátky doma“ jsem asi od svých padesáti. A pořád mám stejnou ženu, která je určitě anděl, jiná by to moje věčný cestování nevydýchala. Teď hraju s Bluesberry a s kapelou Dani Robinson & Stonefree Czexperience, což je v podstatě Jimi Hendrix revival, i když revivalové kapely nemusím (smích). Ale tomuhle nešlo odolat, skvělej kytarista ze Států, kterej jako Hendrix skutečně i vypadá a hraje, ale přidává k tomu strašně moc navíc, koncerty jedno velký dobrodružství, občas hrajeme všechno možné včetně Daniho vlastních věcí a Hendrixe téměř ne, nikdo nikdy neví, co bude a jak to dopadne. A to mě baví! Dani je momentálně po těžkým onemocnění, ale vrací se zpátky a moc mu držím palce… No a potom jsou tu kamarádi z pravěku a vzkříšená Deformace…
Deformace, to je docela vtipnej název…
My jsme přemýšleli o názvu a napadlo nás Formace, jenže tu už tehdy měl Vláďa Mišík, tak jsme před to dali DE a vznikla Deformace. Určitě to bylo natruc bolševikovi, kterej by to stejně zrušil, už kvůli tomu „budovatelskýmu“ názvu, ale my věděli, že to stejně skončí vojnama, školama a jinýma zbytečnostma… S tou kapelou jsem víceméně začínal a asi s ní už i skončím (úsměv). Naším největším úspěchem tehdy v roce 1973 bylo miniturné – velmi nadneseně řečeno – po Rujáně v tehdejší NDR, kde jsme měli jediný cíl: holky, chlast (východoněmeckej byl extrémně hnusnej!!!) a „uštědření lekce“ východoněmeckým rockerům. Hezký to bylo. Jednou jsme se ožrali nějakým hnusem na nafukovacím člunu na moři, zlomili jsme pádla a nemohli se dostat ke břehu. Na obzoru hlídkovaly dělový čluny, nebo co to bylo, aby nikoho nenapadlo přeplavat do Švédska. Hrabali jsme ke břehu rukama a zcela vystřízlivěli (úsměv)! Kytarista si potom na FKK (nudistická pláž) tak spálil prdel, že nemohl týden sedět (všeobecný smích). Měli jsme tolik východoněmeckých marek, že jsme je nestačili ani prochlastat, tak jsem mamince přivezl „ze světa“ soupravu jenského varného skla. A ona si možná tehdy řekla, že živit se muzikou asi není až zase tak špatný (úsměv)!
Já jsem Tě poprvé zaregistroval, když jsi hrál s Hypnotixem, to mi kamarád řekl, že tam na bicí hraje Luboš Hnát… (úsměv)
Ježiš, Hypnotix, to je už ale přece strašně dávno, proč ses neozval dřív? Takhle dlouho jsi mě nechal čekat… (smích)
Nebylo jak…
My jsme s Hypnotixem tady moc nehráli, spíš jsme jezdili po Evropě. On Hypnotix vlastně vznikl z Babaletu. To založil Michal Ditrich s manželkou Miladou, s Jirkou Charyparem a Karlem Babuljakem. Na začátku ještě měli automatickýho bubeníka. K němu se po asi osmi letech potom zase vrátili, ale to už byla vcelku jiná parta. Tak aby se asi odreagovali od toho klasickýho reggae Babaletu, vymysleli tenhle model. Mě taky to klasický reggae tehdy už moc nebavilo, přestože jsem s Babaletem hrál. Hypnotix, to vlastně byla worldmusic, ale hrávali jsme pod „nálepkou“ heavy dub reggae, což asi stylu kapely sedělo nejvíc. Hrávali jsme hodně festivaly po Evropě, kočovnej život…
Ty jsi hrál s Babaletem? To vůbec nevím…
No jo, to mě ale bavilo jen chvíli. Jak to vlastně vzniklo – já jsem hrál s černochama v Karibiku reggae. Teda nejenom reggae, ale taky soca, calypsoo a jinou karibskou muziku. Tehdy mě to moc bavilo. K tomu jsem se dostal tak, že oni vyhodili bubeníka, protože moc hulil, a protože já jsem s nimi občas jamoval a znali mě, tak mě vzali. Tenkrát se mi reggae docela líbilo, ale spíš takový to rockový reggae ála Police, to byla tehdy doslova revoluce rytmu. Já jsem v tý době hrál půlroční kontrakty, kdy jsem byl půl roku tam a půl roku doma. No, a jednou jsem se šel podívat do Lucerny, co je tady novýho, a tam jsem viděl původní Babalet s Alešem Drvotou. A tehdy jsem si říkal, to je bomba, ono už se reggae hraje i tady, tam jednou třeba budu hrát. No a pak mě Jirka Charypar nějak přes někoho oslovil a já skutečně skončil v Babaletu. Ale to už mě to reggae začínalo pomalu pouštět, dnes ho například vůbec neposlouchám. No a potom se z toho vyvinul Hypnotix, kam jsem přestoupil.
Já mám doma nějaký cédéčko Hypnotixu, který svého času vyšlo jako příloha k časopisu, který jsem tehdy kupoval.
Fakt jo? My jsme točili první CD venku, v Anglii, Bob Marley Studio v Sheffieldu. To nám potom dost otevřelo cestu na evropský festivaly a podobně. Jeli jsme tam velmi zajímavou šňůru, kde publikum bylo někdy bílé, někdy černé, někdy černobílé, ale na jeden koncert nezapomenu. Bylo to v Hebden Bridge, kde si angličtí hippies skoupili reality a mají tam takovou komunu. Takže přišly obstarožní máničky se svými squaw a spoustou dětí, všichni řádně oděni ála sixties, skvělej den a koncert…
Hele, to je teda uličník, takovejch let a nechá mě takhle tápat (smích).
Kde všude jsi v zahraničí hrál?
V podstatě celý osmdesátý léta jsem hrál ve světě, hodně jsem hrál v Karibiku, v jižní Americe na různých lodích, moje poslední kontrakty byly na Hawaii a Aljašce, což je úžasnej kus země, miluju to tam a notnej kus Aljašky jsem projezdil na kole a zlezl nespočet hor… Ale mezitím už jsem hrál s Bluesberry. Taky mě svýho času povolal dávnej spoluhráč do Anglie, že prej mě chce do kapely. Marně jsem namítal, že Anglie je plná bubeníků, poslal letenku, ubytoval mě doma, zkoušeli jsme, nahrávali, koncertovali, měli mejdan s jejich spřízněnou kapelou Chumbawamba, kteří už nás vyhlíželi coby předkapelu, dokonce i kritiky v Melody Makeru panáček měl, ale nakonec to celý šlo k ledu… Dokonce jsme odehráli i pár koncertů v Česku, kamarád mi to natočil a dodnes mě žere, že jsem prodal úžasný bubny Ludwig, který jsem použil jenom pro tuhle kapelu. Byly totálně úžasný, taky ze šedesátek a hrály jako stradivárky.
Jak ses dostal k Bluesberry?
Můj nástup k Bluesberry je taky taková zajímavá veselá historka. Já jsem Bluesberry skoro vůbec neznal. A jednou jsem hrál s kapelou Lady I & The Bluesbirds v Lucerna Music Baru, kde nás viděl Petar Introvič a dal mi lano. Mimochodem tuhle severočeskou skvělou kapelu jsem miloval, kytarista bohužel loni zemřel, pořád mi chybí, taky jsme projezdili velkej kus Evropy po klubech a festivalech a byla to skvělá parta, chemie v kapele fungovala skvěle a byla pořád legrace. Moc mi to schází, fakt…
Potom jsme se sešli s Petarem někde na Národní třídě a Petar mi přinesl nějaké kazety a říká: ‚Tak se to všechno nauč a bude koncert‘ a já na to: ‚Kdy?‘, prý: ‚v pátek‘. Jenomže byla středa, tak mi nezbylo nic jinýho, než si celej repertoár napsat do not, naučit se to za dva dny bylo i u týhle celkem jednoduchý muziky nemyslitelný. Tehdy tam byly dost aranžovaný pasáže – např. tutti s dechy, které občas s Bluesberry hostují, zkrátka maglajz (smích). A tak jsem celej den a celou noc stahoval bubnový party do not a pak jsem s těma notama přijel na Hanspaulku, kde jsme měli hrát, a ptal jsem se Petara, v kolik máme hrát. Prý? ‚kolem devátý‘, hrálo tam ten večer víc kapel. Takže když kolem devátý jedna zrovna dohrála, šel jsem na pódium a začal jsem si připravovat bicí. Najednou se tam začali trousit nějaký divný lidi a nějaká ženština (nevěděl jsem, že v BB tehdy působilo Petarovo děvče) a začali se taky připravovat. Tak já povídám: ‚Promiňte, já jsem se asi spletl, já tady mám hrát s Bluesberry‘ a začal jsem odcházet a pianista Vašek Kopta, kterého jsem tehdy taky neznal, povídá: ‚Ty vole, to jsme my‘. A pak přišel Petar a říká: ‚To jsou Bluesberry a tohle je Luboš Hnát‘. A tak jsem se poznal s Bluesberry (smích). No a pak když jsme začali hrát, tak já jsem hrál všechno přesně podle těch nahrávek. Vašek Kopta se na mě otočil a povídá: ‚Ty vole, dobrý, tohle jsem tam ještě nikdy neslyšel, to sis tam vymyslel něco svýho…‘ Samozřejmě, že jsem si to vyšperkoval po svým, trochu… Tak to byl můj první zážitek s Bluesberry (smích).
Jak dlouho hraješ s Bluesberry?
Myslím, že asi tak 13 let. Jak jsem říkal, ze začátku jsem ještě jezdil ven, takže Petar i ta další kapela za mě museli řešit vždycky náhradu, ale potom jsem s ježděním přestal, protože jsem tím jenom nasíral lidi. A taky se mi už čím dál víc stýskalo.
Poslední studiová deska Bluesberry vyšla před 7 lety, chystáte jejího nástupce?
Petar pořád něco chystá, takže něco asi bude, ale on by chtěl podle posledních hlášek dělat takový akustický blues a to mě moc nebere, protože si to představuje jenom štětkama na malej bubínek. A já jsem přece bubeník, já hraju i nohama (smích). Notabene ruce mám špatný a operovaný a hrát jenom rukama prostě není ten rajc. Ale Petara chápu, on tak začal a chce se asi vrátit ke kořenům.
Pamatuji si, že jsi hrával ve skupině Intimní život a myslím, že ses mihl také v Tajném slunci…
Intimní život vlastně není ani opravdová kapela, to je spíš parta kamarádů. My se sejdeme tak dvakrát do roka a zahrajeme si. Před lety jsme u Dodo Doležala natočili překvapivě výborný CD, ze kterého dodneška těžíme. Všechno složil a napsal Michal Bureš. On s Dodem spolupracuje dodnes. V Tajném slunci jsem nikdy nebyl, tam hraje moje jediná žačka Kristýna Slomková, která za mě občas zaskočí i v IŽ. Jediná proto, že mě ukecal kamarád, její otec Martin, ale já nejsem žádnej pedagog, a tak jsem ji časem přehrál Pavlovi Razímovi, kterej má na to nejen glejt, ale i talent a um (úsměv).
Od kdy hraješ na bicí?
Já začínal s bicíma docela pozdě, asi někdy od sedmnácti, předtím jsem hrál asi rok na basu a ještě předtím taky na kytaru. Ale pak v kapele chyběl bubeník, tak jsem to zkusil a šlo mi to nejlíp (úsměv). Když jsem začínal hrát na bubny, tak mě vůbec nenapadlo, že bubeníci hrajou taky nohama. Musel jsem bejt natvrdlej, ale bubeníka většinou vidíš zepředu a ten velkej buben neřešíš, myslel jsem, že ho supluje kotel nebo co, ani už nevím…. A tak jsem doma začínal cvičit jenom rukama. A pak jsem byl v Maďarsku, kde hrála kapela a já tam viděl zezadu bubeníka, jak hraje nohama. Propadl jsem panice, že tohle nikdy nedám dohromady. Ale pak jsem to nějak zkoušel a ono to najednou šlo. (smích). První kapela se jmenovala The Pilous a musel to bejt nářez… Nikdo jsme nic neuměli pořádně (smích). Potom jsem po nějaký době cvičení přišel k inzerátu, že kapela hledá schopnýho bubeníka, dodnes si to pamatuju, tak jsem se dostavil a dostal ten flek. Ta kapela byla docela dobrá a hrála vlastní věci a to byla asi taková první serióznější zkušenost.
Jaký bicí používáš?
Já jsem měl hrozně moc nástrojů a souprav, dokonce jsem svýho času sbíral vintage malý bubny a celý soupravy a už to neměl pomalu kde skladovat, ale za posledních pár let jsem všechno prodal a nechal jsem si jen jedny vintage bicí již neexistující firmy Rogers ze šedesátých let, ty mají úplně skvělej zvuk. To je souprava z roku 1961 nebo maximálně 1963 a pro mě ten nástroj má duši, to se u moderních nástrojů nekoná, ty mě nějak neberou, nelíběj se mi až tak zvukově, až na výjimky. Navíc nástroje, který, jak se říká, smrděj novotou, nemají žádnou historii. Já jsem takový staromilec a nepřítel pokroku (smích). Takže, ono to ani není tak o zvuku, jako o duši a příběhu tý starý soupravy… Většina současných bubnů samozřejmě hraje skvěle, ale pro mě to zkrátka není ono. Howgh (úsměv).
Od kytaristů vím, že u kytary strašně záleží na dřevě, platí tohle i u bicích?Určitě, to je to samý. Dřív se dělaly klasický bubny jenom ze tří vrstev dřeva, který byly na krajích zpevněný takovýma zesílenýma obručema, aby zůstal korpus bubnu po všem tom pnutí blan rovný. No a takto vyrobené korpusy – většinou z javoru, nebo mahagonu, nebo z kombinace – velmi specificky rezonovaly. Pak se začaly dělat čím dál tlustší vrstvy dřeva a více vrstev a to už hraje úplně jinak. Potom se to začalo opět vše vracet zpět a dnes si prakticky u většiny firem vybereš, co ti vyhovuje. Žijeme ve spirále, všechno jde dopředu, ale zároveň se to pořád vrací nazpátek. Ha ha ha!!!
Vím, že mezi muzikanty jsi jakožto bubeník dost uznávaný, ale mezi fanoušky moc známý nejsi…
Já jsem kdysi dělal redaktora v Muzikusu, kde jsem se zabýval bicíma a jejich historií, která je ovšem strašně úzká, udělal jsem o tom docela obsáhlý seriál, a nejen o tom, no a lidi se mi pak začali ozývat, abych jim poradil a tak. Ale znají mě spíš jako redaktora než jako bubeníka. Já jsem tehdy hrál spíš pořád někde venku.
Když jsem historii bicí soupravy prozkoumal a zmapoval, přestalo mě to bavit, dál už je prostě současnost. A dělat pořád rozhovory s hráči, testovat bubny a činely a podobně mě taky už nebavilo. Asi nemám to novinářský semínko (úsměv). Ale rozhovory se zahraničními hudebníky byly zajímavý a dostal jsem se díky nim na koncerty, leckdy i do zákulisí. Tak jsem se třeba seznámil s Cindy Blackman, dnes Santana, skvělá bubenice a skvělá holka. A tehdejší koncert s Lenny Kravitzem byl jeden z nejlepších, jaké jsem viděl. S ní jsem nakonec ten rozhovor – tedy oficiální – ani nedělal (úsměv).
Oslovují Tě nějaké kapely se žádostí o spolupráci, případně s kým jsi už spolupracoval?
Ani moc ne, já například vůbec nikam nechodím, žiju hodně rodinným životem. Spíš jezdím na chalupu se ženou, kde jsem nejšťastnější. Ale to víš, že se občas někdo ozve. Záskoky, občas nějaké točení, kuriózní byla například nabídka od Davida Kollera na natáčení pro Mekyho Žbirku. Na tom CD hrálo víc bubeníků, např. Radek Krampl na vibrafon, který hostoval i s Bluesberry. Točilo se to u Davida ve studiu, Marta Minárik na basu, zajímavá zkušenost.
Když jsme u těch kuriozit – před lety jsem tady v Česku hrál s jistým Američanem, bluesmanem, kterej hrál dvanáctky na třináct taktů!!! Přísahámbohu, Martin Vajgl mi to může dosvědčit, hrál s ním taky (smích).
Zajímavá nabídka byla taky od Jirky Bílého do jeho Bandu, bohužel už to neexistuje. Nikdy jsem nic podobnýho nedělal, šlo o víceméně akustický folkrock, kde jsem hrál sice na soupravu, ale paličkami výjimečně, pořád jenom špejle a štětky. Ale ty písničky si o to říkaly a bavilo mě to. Natočili jsme podle mě dost příjemný CD a za čas to šluslo.
Občas jsem hrál a točil i tzv. „popinu“, ale to bych sem moc netahal… (úsměv)
Dobrý byly z poslední doby záskoky s Lubošem Andrštem, ale taky byly hrůzy, kdy jsem na záskoku v jazzový kapele zjistil, že jsem to už dlouho nehrál a že hraju jako prase. Což s těma mýma pazhřivýma rukama hraju tak jako tak, někdy je to fakt frustrující, už mockrát mě napadlo toho nechat.
Nebo jednou mi dali noty a já zjistil, že na ně nevidím. Fakt nářez – za těma bicíma pro brýle na dálku moc blízko, pro brýle na blízko moc daleko. Ha ha ha!!! Takže kdyby mě někdo chtěl zaskočit notama, musí psát OPRAVDU VELKÝ KULIČKY! (smích)
Ale čert to vem, pro mě rozhodující je fakt, kterej jsem si teď po šedesátce uvědomil – totiž že jsem zdravej, šťastnej a bohatej (smích). Howgh.