Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Jiřího Štrauba
Ilustrace: Tereza Doležalová
ROCKOVÉ POHÁDKY PRO MALÉ REBELY je ojedinělá knížka pohádkových příběhů nejen pro malé, ale i pro velké čtenáře. V pohádkách vystupují zvířátka, která mají lidské vlastnosti – ovšem typické pro rockové prostředí. S jejím autorem JIRKOU ŠTRAUBEM jsme si povídali nejen o samotné knížce, ale také o dalších projektech, které na ni budou navazovat.
Jirko, představ mi prosím projekt Rockové pohádky pro malé rebely.
Rockové pohádky pro malé rebely jsou pohádky o zvířátkách, která připomínají fanoušky a muzikanty z oblasti rockové scény. Je to devět příběhů a v každém tom příběhu je obsažené nějaké téma, které se rockovou scénou táhne. Většina z těch témat platí pro zdejší scénu, ale některá z nich platí i obecně.
Autorem Rockových pohádek jsi jenom Ty nebo se na nich podílí ještě někdo další?
Říká se, že v knížce, která je určená primárně pro děti, jsou velmi důležité i ilustrace. A proto jsem si jako ilustrátorku vybral jednu z dvorních výtvarnic RockOpery Praha Terezu Doležalovou. Respektive ona se o to přihlásila sama, protože se jí ten nápad strašně líbil. Tereza je naprosto výborná. Strávila nad pohádkami asi půl roku a vyhrála si s tím, jak mohla. Není to tak, že by šlo o můj projekt s hostující Terezou Doležalovou, to ani náhodou. Já si do dneška stojím za tím, že je to náš společný projekt a naše společná knížka. Třetí člověk, který se na tom podílí, je Martin Kučera. To je muzikant, absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka, zpěvák a kytarista, který má kapelu Čardáš Klaunů, která hraje skvělou muziku. No a já bych chtěl udělat z Rockových pohádek pro malé rebely i audio knihu. Ale ne tak, že to jenom někdo načte, ale chtěl bych to také proložit písničkami, které s Martinem píšeme. Martin píše muziku a spolu na ni pak děláme texty. Ale tohle záleží na tom, jak dopadne crowfundigová kampaň na serveru Hithit. Chtěli bychom na té kampani vybrat 120 tisíc korun.
Kde bereš inspiraci pro jednotlivé pohádky?
Ono je zajímavé, jak vůbec celý ten nápad vznikl. My jsme hráli na Střeleckém ostrově na takové akci, která se jmenovala Ostrov bláznů a navazovala na projekt z osmdesátých let, který se jmenoval Divadelní pouť. Spočívalo to v tom, že se na Střeláku udělala různá stanoviště a na každém z nich byl jeden divadelní soubor, který něco předváděl. Bylo to prostě takové jarmareční divadlo a herci se přetahovali o to, kdo získá pozornost přihlížejících lidí. Byla to prostě taková fajn soutěž o pozornost diváků. A ti lidé, kteří to dělali v těch osmdesátých letech, si řekli, že by bylo dobré to udělat znova. Tenkrát v těch osmdesátých letech tam vystupoval skvělý spisovatel a písničkář Václav Koubek. A ten tam vystupoval i v loňském roce. A protože Vašek je můj kamarád, tak mě pozval, jestli bych tam taky nechtěl něco udělat. My jsme udělali takové pololoutkové absurdní soudní drama s plechovkami od piva, které se jmenovalo Až na dno. Bylo to myšlené jako sranda a je pravda, že dospělí se opravdu bavili. Jenže my jsme to hráli v 11 hodin dopoledne a nedošlo nám, že tam budou děti, o tom jsme vůbec nepřemýšleli. A tak na to děti koukaly, vůbec to nechápaly, říkaly: „Tati, čemu se směješ?“ No a když jsme se vraceli s přítelkyní domů, říkal jsem si, že je škoda, že nás nenapadla žádná vtipná pohádka. Tak jsem začal přemýšlet, co by to asi mělo být za pohádku. A napadl mě krokodýl, který jezdí na motorce. A tak jsem o něm začal psát a vyšla mi z toho rocková pohádka. Pak mi začala postupně v hlavě vyvstávat další témata, která k tomu rock’n‘rollu nějakým způsobem patří. Začal jsem je postupně zpracovávat, až vzniklo devět pohádek. Původně jsem chtěl, aby těch pohádek bylo deset, ale když jsem dopsal tu devátou, zjistil jsem, že je to takové hezké zakončení. Všemi pohádkami se táhne takový spodní proud, který všechny drží pohromadě, a já jsem měl strach cokoliv přidat nebo ubrat, aby se to už nerozpadlo. Připadá mi, že takhle je to tak akorát. Prolog, epilog a mezitím devět pohádek.
Jak dlouho jsi Rockové pohádky psal?
Zhruba dva měsíce. Seděl jsem nad klávesnicí každý večer, nešlo přestat. Jakmile jsem se dostal do poloviny jedné pohádky, napadlo mě, o čem bude další, a pak nešlo nechat námět, aby zrezivěl nebo se vypařil.
Ty jsi na začátku říkal, že zvířátka mají vlastnosti, které mají rockeři. Dá se tedy říct, že ty zvířátka mají své předobrazy v nějakých konkrétních lidech (řekněme, že by se třeba ten krokodýl dal s někým ztotožnit) nebo jde o obecné lidské vlastnosti?
Některá ta zvířátka jsou opravdu inspirovaná reálnými muzikanty. Dám Ti příklad: mně, i když miluju kytarové mistry jako Steve Vai nebo Joe Stariani, nikdy moc nesedl Yngwie Malmsteen. I když je technicky samozřejmě výborný, tak na mě působí nabubřele. A mockrát jsem se setkal s názorem, že je to velký egoista. Takže když jsem psal pohádku, která se jmenuje O nafoukané a tvrdohlavé tarantuli, která hrála na kytaru, představoval jsem si, že to je Malmsteen. Ale nemusí to být jenom o Malmsteenovi, takových nadutých kytaristů, který oslňují jenom skvělou technikou, je víc.
Dobrá, tarantule má, jak jsi právě řekl, špatné lidské vlastnosti. Jsou v Rockových pohádkách zvířátka, která naopak mají vlastnosti dobré?
Samozřejmě tam jsou zvířátka, která mají dobré vlastnosti. A je jich tam docela dost. Já jsem se snažil, aby to všechno bylo v nějaké rovnováze. Takže i ta tarantule, která se chová špatně, je nakonec potrestána. Ona se vlastně víceméně potrestá sama. Všechna zvířátka, která se chovají špatně, se potrestají samy. To jejich chování je prostě semele. A pak jsou tam taková, která sice mají nějaké nešvary, ale osud se nad nimi nakonec slituje. Je tam jedna pohádka, u které si dovedu představit, že bude docela kontroverzní. Je hodně protidrogová a jmenuje se O ptáčkovi, který moc zobal. Je to o ptáčkovi, kterému had podává takové moc dobré zobání, které je ale návykové. A on ho žere a žere, až se tím přežere a na koncertě má těch zrníček v sobě tolik, že už se to do něj nevejde… A dál to nebudu prozrazovat. Ale s ptáčkem to dobře dopadne.
Když si vzpomenu na klasické pohádky, tak v nich většinou vítězí dobro nad zlem. Jak je to v Rockových pohádkách?
Tam je to nastavené tak, že to dobro převažuje, ale zlo je pořád přítomné a kdykoliv se může vrátit. Ale to zlo je natolik sebedestruktivní, že se nakonec zničí samo. Ale dobro převažuje a všechny pohádky mají optimistický ráz. I když to občas je takový trochu černý humor, pořád je únosný i pro malé děti.
Uvažoval jsi o tom, že by Rockové pohádky pro malé rebely měly nějaké pokračování? Nebo celý projekt touhle knížkou skončí?
Je super, že to zmiňuješ. Já už v rámci té crowfundingové kampaně na Hithitu avizuju, že bychom z toho rádi vybudovali přímo franšízu. Ono to zní možná troufale, ale opravdu je to náš cíl. Je nám samozřejmě jasné, že to nebude hned. Ale řekli jsme si, že něčím začít musíme. Takže to bude stát a padat na knížce, ta bude první. Pokut se naplní budget na Hithitu, tak budeme pokračovat audio knihou. A pak uvidíme, co se s prvním dílem Rockových pohádek bude dít dál. Úžasný by byl animovaný film. Ale to je drahé a těžké udělat. Zatím si nemyslím, že by se povedlo. Ale dají se dělat různé věci, třeba merchandise (placky, trička atd.). A příští nebo přespříští rok bych na první díl chtěl navázat druhým dílem. Tedy uvidíme, jak se chytne ten první díl. Ale jak se znám, pokud se rozhodnu ten druhý díl napsat, tak ho prostě napíšu, ať se děje, co se děje. (smích) A to už nebudou jednotlivé příběhy, kdy v každém vystupuje jiné zvířátko, jako je to teď, ale už to bude souvislý příběh, který se bude skládat z takových uzavřenějších kapitol. Už to mám v hlavě, jenom to napsat. Ale mezi tím dělám i jiné literární věci, které mě baví, a ty bych rád uzavřel a pak se zase vrátil k rockovým pohádkám.
Jaké věkové skupině jsou pohádky určeny?
U dětí je to od šesti do deseti let. Ale pohádky jsou psané takovým způsobem, aby fungovaly v podstatě jako takové humoristické alegorie. A díky tomu budou bavit i dospělé čtenáře. My jsme úplně poprvé Rockové pohádky veřejně četli v RockOpeře Praha. Bylo to v rámci akce Noc divadel a my jsme tam měli program, na jehož konci jsme s Martinem Kučerou přečetli asi dvě nebo tři pohádky. Já jsem četl a on to prokládal písničkami. Sedělo tam asi čtyřicet lidí, kteří soustředěně poslouchali a hrozně se bavili. Takže ta knížka oslovuje i dospělé, kteří to mohou brát jako humoristickou literaturu, kterou si mohou číst jak sami, tak to zároveň mohou číst i dětem u postýlky na dobrou noc.
Kdy kniha vyjde?
Knížka by měla vyjít v květnu nebo v červnu. Teď se celá připravuje do tisku. A pokud se nám podaří naplnit budget na Hithitu, tak bych rád audio knihu nahrál do konce roku.
Kdo bude jejím vydavatelem?
Našel jsem naprosto skvělého vydavatele, literární agenturu, která se jmenuje Audios.cz. Původně jsme komunikovali s velkým vydavatelstvím, ale tam jsme se nedohodli na podmínkách smlouvy. Takže jsme hledali dál a našli jsme Audios. U nich máme absolutní svobodu a přitom nám hodně pomáhají s výrobou. Vzájemně se podporujeme a pomáháme si. Audios nevydává jenom Rockové pohádky, ale taky spoustu jiných knížek. Namátkou bych třeba zmínil ty od skvělého spisovatele Michala Gulyáše, který píše nejen knížky pro dospělé, ale i pro děti. Mimochodem, Michal je autorem knížky Malý stín velkého trpaslíka, která je také z rockového prostředí. S Audiosem také spolupracuje Martin Zoun, humorista a botanik, který píše i pohádky a jinou prózu. Před pár lety napsal dokonce knížku o orchidejích a byl z toho obrovský hit. Takže takoví šikovní lidé s Audiosem spolupracují a já jsem moc rád, že v tom můžu jet s nimi. (úsměv)
S vydáním úzce souvisí také prodej. Máš už představu, kde všude bude knížka k sehnání?
Kniha bude k zakoupení v e-shopu Audios.cz. Jednáme i s knihkupci a e-shopy a rýsují se nám zajímavé dohody. Vždycky ale budete moct mé publikace zakoupit přes www.straubautor.cz.
Přiznám se, že když jsem poprvé zaslechl spojení „rockové pohádky“, tak jsem si myslel, že se bude jednat o úpravu klasických pohádek. Nenapadlo Tě udělat něco podobného?
(smích) To je výborná otázka, kterou jsi mi nasadil brouka do hlavy! Tohle mě fakt nenapadlo. Možná by bylo vtipné napsat knížku, kde by Mařenka byla punkerka, Jeníček metalista a zlá čarodějnice by poslouchala disco. Takové úpravy jsou hodně oblíbené. Já sám si pamatuju, že když jsem byl dítě, tak mi babička vyprávěla mou oblíbenou verzi Červené Karkulky, která spočívala v tom, že Karkulka jezdila na motorce a v košíku vezla babičce startky a červené víno. To bylo super. Ale já jsem chtěl udělat něco, co v sobě obsahuje i nějaké sdělení. Ne jenom tu srandu, ale i nějaké poučení. A kdybych začal dělat takovou úpravu klasických pohádek, o které mluvíš, tak bych měl strach, že bych si tím hrozně svázal ruce. Musel bych se držet linií, který tam jsou dané. A téma by tam zůstalo pořád stejné. Ale hlavně si myslím, že až by to vyšlo, tak by to časem zase vyšumělo, byť by to hodně lidem připadalo vtipné. Já jsem ale chtěl udělat něco, co by nějakou dobu přetrvalo. Sice ani teď nemůžu vědět, jestli to přetrvá nebo ne, ale alespoň dávám těm rockerům původní originální příběhy.
Mají Rockové pohádky ambici přitáhnout děti k rockové muzice?
Ano, to také. Knížka nepočítá s tím, že dítě, které Rockové pohádky čte, už rok‘n‘roll poslouchá. Takže je to zaměřené i tak, aby se dítě začalo o rock‘n‘roll zajímat a trochu začalo chápat ten životní styl a nějaké poselství té muziky, které je tam zosobněné osobní svobodou – ta je podle mě hrozně důležitá a děti by si ji měly uvědomovat od raného věku. A skrze ni si zamilovat tu muziku. V té knížce je v doslovu přímo napsáno, parafrázuji: „…kdyby Vám někdy bylo mizerně, tak si na chvíli sedněte, na všechno zapomeňte a pusťte si muziku, kterou máte rádi a zkuste si pročistit hlavu.“ Já si myslím, že rocková muzika dokáže člověku hodně psychicky pomoct.
Uvažuješ o tom, že by se Rockové pohádky mohly dočkat živého provedení?
Zpracování Rockových pohádek jako rockové opery závisí na Milanu Steigerwaldovi a Pavle Forest, do toho já jim mluvit nebudu a ani jim to nenutím. Ale samozřejmě, že kdyby něco chtěli udělat, tak by to nebyl problém a budu z toho mít obrovskou radost. Ale co se týče divadelního zpracování obecně, tak nad tím jsem už přemýšlel a nemůžu vyloučit, že k tomu někdy dojde. Protože se hodně pohybuju v amatérském divadle – jsem členem rakovnického spolku, se kterým momentálně hrajeme Šakalí léta, pravidelně jezdím na Jiráskův Hronov, takže znám spoustu lidí od divadla – tak rozhodně není vyloučeno, že by se v budoucnu s nějakým amatérským činoherním souborem udělala nějaká adaptace Rockových pohádek. Zatím jsem si nenaplánoval, že tehdy a tehdy budu psát scénář, ale je možné, že to někdy vznikne. Ale nechci zatím nic slibovat.
Jsi známý rockový novinář a moderátor. Odrážejí se nějak Tvoje novinářské zkušeností v Rockových pohádkách?
Ano, je to přesně, tak jak říkáš. Teď jsi to přesně trefil. Svého času jsem měl v časopise Spark na starosti českou scénu, byl jsem v porotě soutěže kapel Spark Fresh Blood a ještě jsem dělal šéfredaktora webu Czech Blade, který funguje do dneška. Navíc jsem chodil na konzervatoř Jaroslava Ježka, tam jsem se setkával s různými muzikanty. V tomhle období jsem taky chodil na koncerty do různých klubů a tam jsem viděl, jak se muzikanti chovají v různých situacích, všímal jsem si tam chování fanoušků, toho, jak přistupují ke kapelám. A všechny tyhle věci měly obrovský vliv na to, jaká témata jsem si pro Rockové pohádky vybíral.