Foto: Ája Dvořáčková
Houslista HONZA HRUBÝ je jednou z velkých osobností české rockové scény. Společně s Vladimírem Mišíkem stál u zrodu legendárních Etc…, s nimiž zažil jejich největší úspěchy. V současné době nejvíce vystupuje s Michalem Prokopem v kapele Framus 5 a v triu Prokop-Andršt-Hrubý. A právě před koncertem tohoto tria v Malostranské besedě vznikl následující rozhovor.
Honzo, vím, že asi od osmi let hraješ na housle. Také vím, že Tě housle úplně nebavily. Nechci se teď ptát na Tvé hudební začátky, ale zajímalo by mě, kdy Tě housle začaly bavit?
Mě housle nebavily do té doby, než jsem se na ně naučil hrát. Ono naučit se hrát na housle je docela těžký, nejdřív se musíš naučit správné držení houslí a než si člověk vytvoří nějaký tón, který by lahodil uchu, tak to trvá dlouho. A do tý doby to skoro žádný dítě nebaví. A tohle byl i můj případ. Když se pak začne ten tón vytvářet, tak už je to o kousek lepší. Ale opravdu mě housle, potažmo muzika, začaly bavit, až když jsem se dostal k jednomu výbornýmu houslistovi, kterej mně dal ty základy na housle. To bylo, ještě než jsem šel na konzervatoř. A on mě bral do Rudolfina na koncerty, kde jsem viděl spoustu světových houslistů. To mi bylo 13 nebo 14 let. V téhle době mě ta muzika trošku chytla, ale pořád to ještě nebylo ono, protože jsem stále ještě hrál fotbal a hokej. Ale zhruba kolem puberty mě ten život poslal definitivně k muzice.
Studoval jsi konzervatoř. Je známo, že většina mladých nechodí na střední školu příliš s velkou láskou. Jak jsi to měl Ty, bavila Tě škola?
No, to víš, škola člověka někdy baví a někdy nebaví. Vzpomínám si, že třeba místo obligátního klavíru jsem občas šel na Klárov na fotbal, takže jsem pak paní profesorce přinesl bonboniéru nebo kytku a pak jsem místo jedničky dostal dvojku. (smích)
Ve své první bigbítové kapele jsi hrál na basu, kdy sis si uvědomil, že by v bigbítu šly využít také housle?
Za to jsem já vlastně ani nemohl. To bylo někdy v roce 1969 nebo 1970. Jeden kamarád přinesl snímač, kterej se vkládal do španělky, a on mi to nějakou gumičkou připevnil na housle za kobylku, takže ty housle začaly hrát stejně silně jako kytara. A protože jsem na ty housle uměl lépe, než na basu, tak mi ji sebrali a říkali: „…tak a do týhle chvíle budeš hrát na housle“.
Jak posluchači poprvé reagovali, když uslyšeli v bigbítové kapele housle?
To já si samozřejmě nepamatuju. Nicméně v roce 1974 jsem dostal ‚lano‘ od Vládi Mišíka a tam jsem už hrál na housle. Mišík byl v té době už slavnej, protože měl za sebou takový desky jako „Kuře v hodinkách“, hrál s Radimem Hladíkem v Matadors a v podobných kapelách. A mě ještě nikdo neznal. V týhle době jsem se dostal do tý první ligy a hrál jsem tam na housle. To tenkrát bylo docela novum, protože do tý doby byl Mišík v ortodoxních bigbítových kapelách a najednou se vytvořilo Etc…, kde byly housle. A lidi to docela brali, protože Mišíka měli rádi a hráli tam takový démoni jako Vláďa Padrůněk. Takže bych řekl, že to lidi vzali s velkou radostí, a mě to nakoplo do tý velký hudební kariéry.
Jak jste se vlastně s Vláďou Mišíkem poznali?
To bylo přes Hynka Žalčíka, který stejně jako já tenkrát bydlel V Dobřichovicích. Hynek zařídil Flamengu „Kuře v hodinkách“, on se znal s Josefem Kainarem, kterýho přemluvil, aby k tý muzice, co Flamengo dělalo, napsal texty. To je jen tak na okraj. Já jsem se s Hynkem znal, protože on si vzal moji spolužačku. Takže jsme spolu chodili na karty a do hospody. No, a Hynek s Vláďou chodili hrát tenis a já, protože jsem tenisovou raketu skoro nikdy nedržel v ruce, jsem seděl na empiru a pískal jsem jim to. (úsměv) A to bylo přesně v tý době, kdy Vláďa chtěl udělat novou kapelu, tak mě k tomu přizval a vytvořili jsme Etc…
S Etc… jsi zažil mnoho různých sestav. Která z nich byla nejlepší a popřípadě proč?
V tý kapele vždycky byli tak dobrý hráči, že bych někoho urazil, kdybych řekl, že nějaká sestava byla nejlepší. Každá z těch sestav měla určitý specifikum. Já se prostě neodvážím říct, která sestava se mi líbila nejvíc. Každá kapela mě nutila k něčemu, co jsem ještě neuměl nebo jsem s těma lidma objevil něco, co jsem neznal. Vezmi si třeba hned tu první sestavu, ta kapela nic neuměla, takže se dělal zbrusu novej repertoár, něco málo jsme převzali z Vláďových věcí z minulosti, ale stejně se dělalo všechno znovu a to byla velká euforie. Pro mě to bylo všechno nový, protože jsem skočil z amatérský úrovně do tý profesionální. Tam jsem začal růst jako strom. To bylo úžasný. To byla taková ta jazzrocková doba. Tehdy jsme ještě jeden druhému neříkali, co má hrát, každý hrál, co uměl, a ono to bylo dobrý. Ale tahle kapela se brzy rozpadla, asi po roce nebo tak nějak. Potom se změnil bubeník, odešel Petr ‚Kulich‘ Pokorný a přišel Jirka Jelínek. A to byl zase velikej skok nahoru. Protože Jirka byl velký perfekcionista. On nehrál nijak excelentní sóla, ale ty doprovody měl perfektní. To byla taky krásná doba. A potom v kapele zavládla taková anarchie. Ne, že by tam byla nějaká lidská nevraživost, ale začalo to skřípat a kapela se rozpadla. A my jsme s Mišíkem zůstali úplně sami a dávalo se dohromady Etc… znovu, vrátil se Kulich Pokorný, na basu jsme vzali Jirku Veselýho a na bubny Jirku Šusteru. Tak vzniklo nový Etc…, který zase mělo úplně jinej charakter než to před tím. A takhle bych mohl pokračovat vlastně až do dnešních dnů. Chvíli jsem tam byl, chvíli ne, mezi tím jsem hrál s Prokopem. Prostě jsem s Etc… prožil nejplodnější éru svého života. Až nakonec mě Vláďa vyhodil. (smích)
Vyhodil?
No, on mě vlastně nevyhodil, ale my jsme měli každý jiného manažera a oni se kolikrát nedomluvili, takže docházelo k situacím, že jsem v jeden den měl hrát na dvou místech. Takže mi Mišík zavolal a řekl: „běž do prdele, my chceme hrát s houslema, ale pořád. Na nějaký záskoky nejsme zvědavý“. A bylo to. (smích) Ale s Vláďou jsme stále v pohodě. Když jsem od Etc… odešel, tak jsme měli s Radimem Hladíkem trio, který fungovalo až do Radimovi smrti. S Radimem se hrálo fantasticky.
Prý jsi kdysi dostal ‚lano‘ od Františka Janečka, proč jsi ho tehdy nevzal?
(úsměv) To jsme tenkrát seděli v nějaký kanceláři na Pražským kulturním středisku, který sídlilo v Obecním domě, pamatuju si, že bylo tenkrát léto a docela horko. A Franta Janeček přišel v kožichu, jako kdyby bylo dvacet pod nulou, a povídá mi: „Hele, ty chceš bejt asi furt chudej že jo?“ A já na to: „Jak to myslíš?“ A on zase: „Mě udivuje ta věrnost tomu Mišíkovi, přijď si zahrát někdy se mnou.“ A tím to skončilo. (smích)
O minulosti by se ve Tvém případě dalo povídat ještě hodně dlouho. Než přejdeme k současnosti, chtěl bych se zeptat na desku „Mezidobí“ (2002), kde jsi jako zpěváka představil novináře Josefa Klímu. Co Tě k tomu vedlo?
Pepík je z Dobřichovic a my se známe od malička. On je asi o dva nebo o tři roky mladší než já, takže jsme kamarádi. Ještě když jsem studoval na konzervatoři, tak jsme spolu měli první hudební projekt, kde jsme mlátili do kytar a řvali jsme Beatles. Později když jsem psal nějakou muziku, tak on mi na to dělal texty. No, a jednou Pepík natočil nějakou desku a když mi ji pouštěl, tak mu říkám: „Proč jsi nepřišel za mnou, vždyť to zní strašně“. A jednou jsem za ním přišel, že mám nějaký nápady a on měl taky nějaké. Takže on na té desce má asi pět nebo šest písniček, kde jsou dobrý texty, který se mi opravdu líběj. A ani ty melodie nebyly špatný, takže jsem je zaranžoval. Já jsem ten jeho styl vlastně znal odjakživa. Takže jsme to nahráli, já jsem mu tam dvě písničky sebral a řekl jsem mu: „Hele, tohle bude zpívat Mišík a tohle Prokop.“ A on, ač nerad, s tím souhlasil. Pak jsem na tu desku složil nějaký instrumentálky a ještě tam zpívá Jana Lewitová. Takže je to takovej kompilát, kde hraje více muzikantů.
Pojďme tedy k současnosti. Letos jsi pod svým jménem vydal desku „Příběhy v čase“. Deska je složená částečně z nových a částečně ze straších písní. Proč ses rozhodl pro tento model?
Dneska lidi bohužel moc ty cédéčka nekupujou a protože někdo zná písničky z mého prvního alba, někdo zase ze druhýho a tak dále, tak jsem všechny písně vzal a dal je na jednu desku. Všechno to jsou instrumentální skladby. No a přidal jsem tam i pár nových věcí. Vybíral jsem takový skladby, aby ta nahrávka držela pohromadě a nebylo to každej pes jiná ves. Takže je to takový romantický a je to hodně postavený na houslích.
V současnosti vystupuješ s Michalem Prokopem v kapele Framus 5, se kterou hrajete na velkých pódiích, na druhou stranu v triu Prokop-Andršt-Hrubý hrajete v malých klubech. Který typ koncertů je Ti bližší?
Ježíš, to je stejná otázka, jako byla na to Etc… (úsměv) Člověk si rád oddechne od kapely. Protože ve velký kapele hraje hodně lidí, tak je tam člověk ‚sešroubovanej‘ aranží, a volnost tam máš akorát, když máš sólo. Kdežto tady v triu se odehraje téma a pak je to celý volný. Ale i ty témata jsou kolikrát ode mě a od Luboše do jistý míry improvizační. On Michal vždycky říká, že nikdy nevíme, co z nás vypadne, a ona je to pravda, my to nikdy nehrajeme stejně. My známe harmonii těch skladeb, ale s Andrštem tam improvizujeme, jak se říká ‚ucho na ucho‘, a máme tam velkou volnost. Takže ne že bych zanevřel na kapelu nebo na bigbít, to je zase úplně něco jinýho. Ale tohle je takový příjemný vykolejení.
V triu hraješ i Vláďou Mertou a Ondrou Fenclem, který je o několik generací mladší, jak k téhle spolupráci došlo?
Tak tam je ta improvizace ještě asi čtyřikrát větší. S Mertou hraju možná více než čtyřicet let a to je velká pohoda. Oni začali hrát ve dvou a potom je napadlo, že by mě k tomu mohli přizvat. Ondra Fencl je velice dobrej muzikant, má výbornej sluch. Dobře hraje na kytaru a na piano. S ním se hraje fakt dobře. No, a s Vláďou Mertou, kterýho si velice vážím, to je slalom, kde je hodně zatáček. Ale s Ondrou ho zvládáme udržet. (úsměv)
Tohle trio mi trošku evokuje legendární Čunderground. Je to tak, že jste na ‚Čuďák‘ chtěli navázat, nebo se jedná o naprosto jiný projekt?
To se akorát nejmenuje Čunderground, jinak je to to samý. Ale tím, jak jsme starší, tak už to není tak zběsilá improvizace, kdy kolikrát člověk neví, o co jde, tak jak to tehdy bývalo. Tenkrát některý koncerty dopadly výborně a některý byly otřesný. Zatímco dneska, když je to hodně špatný, tak je to standard, ale většinou je to dobrý.
Delší dobu jsem neslyšel o kapele Kukulín. Co se teď v Kukulínu děje nebo neděje?
Kapela Kukulín existuje tak zvaně ‚de jure‘, to znamená, že se nerozpadla. Je fakt, že teď moc kšeftů není. Ale jak už třetí rok říkám – doufám, že se to brzy zase rozjede. My jsme hráli strašně dlouho ve třech, ale teď jsme přibrali harfeníka Seana Barryho, který pochází z Newcastlu v severní Anglii. Sean žije od roku 1999 v České republice a už 12 let doprovází na harfu Lenku Filipovou a ještě vystupuje s mojí dcerou Andreou. Takže teď se o Kukulín trošku začali nějaký manažeři zajímat. Ono to bez manažera nejde, my muzikanti neumíme dělat management. Ale my nechceme hrát nějak moc často. My chceme hrát tak, aby to neumřelo na úbytě, ale aby to tu kapelu nutilo dělat nový věci. Takže se snad od příštího roku začneme někde častěji objevovat. Ale to neznamená, že bychom hráli deset koncertů do měsíce, to bychom ani nezvládli. Spíš chceme hrát třeba dvakrát měsíčně, ale pravidelně. To by nám úplně stačilo a vyhovovalo. Honza Kolář jezdí s Českým národním symfonickým orchestrem a je pořád někde venku. Já mám taky hodně projektů. Takže si myslím, že ty dva koncerty za měsíc by byly tak akorát. Třeba bychom zvládli i pět koncertů, ale to by nešlo každej měsíc.
Občas vystupuješ i se Supergroup.cz, se kterou hrajete zajímavé úpravy slavných hitů. Moc se mi líbí, když v těch písničkách hraješ na housle. Jak moc těžké bylo vymyslet si do nich všechny ty houslové party? Například v AC/DC „Highway to Hell“ by mě v životě nenapadlo, že by v ní mohly housle hrát…
No, nemohl bych do toho vstoupit, kdybych padesát let nehrál bigbít. Protože jsem začínal na basu a na kytaru, tak jsem měl tenhle styl docela zmáklej. Takže i když tam hraju na housle, tak ty skladby, který hrajeme se Supergroup.cz, nehraju ani jako houslista. To musím zákonitě hrát jinak, než kdybych hrál Vivaldiho nebo Mozarta. Takže jsem tomu musel třeba přizpůsobit prstoklad. Zkrátka člověk musí kompletně změnit mozkový závity.
Honzo, děkuju moc za rozhor.
Rádo se stalo, já taky děkuju.