Foto: Kačka Smidová, Tomáš Moudrý, archiv Honzy Holečka
Výborný zpěvák a klávesista HONZA HOLEČEK, rocker tělem i duší, měl to štěstí, že ve své hudební kariéře hrál s mnoha legendami českého bigbítu. Spolupracoval například se jmény jako Luboš Andršt nebo Vladimír ‚Guma‘ Kulhánek. Já jsem zase měl to štěstí, že jsem se s Honzou sešel k rozhovoru. Povídat si s ním o muzice je totiž obrovský zážitek.
Kdy jsi začínal s muzikou a co Tě přivedlo ke klávesám?
Všechno to byla vlastně obrovská náhoda. Já jsem od nějakých šesti do třinácti let chodil do lidovky (Lidová škola umění – poznámka redakce) na piáno. Ale já jsem chtěl vždycky zpívat a na piáno nebo klávesy jsem nikdy nechtěl hrát. Celý to vzniklo až mnohem později. Já jsem hrál na piáno jenom doma. A přehrával jsem si nějaký svoje věci, který mě napadly, ale že bych na koncertě seděl za piánem a zpíval, to se mi nikdy nechtělo. K tomu mě přivedl o mnoho let později až Luboš Andršt, ale k tomu se ještě dostaneme.
A jak jsi tedy začínal s muzikou?
Na střední škole, kdy jsem se začal strašně zajímat o muziku, jsem zaplul do hardrocku a do blues a vzpomínám si, že jsme kromě muziky nic jiného neřešili. Ale taková ta chuť začít hrát, ta přišla až okolo těch osmnácti. A jak už jsem říkal, já jsem vždycky chtěl jenom zpívat. Takže jsme založili FreeWay Jam, kde hrál Jindra Musil, který se mnou teď zase hraje v Afterglow. My jsme s FWJ hráli jenhodně převzatý věci jako starý Led Zeppelin, Deep Purple a podobně. Vlastních věcí bylo výrazně méně než převzatých. A takhle se to u mě nastartovalo.
Máš nějaké klávesové vzory?
Samozřejmě že jo. Trošku paradoxní je, že i když hodně inklinuju k hammondkám, tak hrozně obdivuju starý pianisty. Samozřejmě, že mám hrozně rád Gregga Allmana, kterej se mi moc líbí tím, jak hraje a jakej má zvuk. Ale já hodně poslouchám jazz. Takže miluju třeba McCoy Tynera, ten se mi líbí tím, jak hraje a jak o tom přemýšlí. Líbí se mi třeba John Lewis nebo Keith Jarrett, Bill Evans. A co se týče těch hammondek, to jsou jména jako Jack McDuff nebo Jimmy Smith, spíš se mi líbí stará jazzová škola.
Já jsem čekal, že mi začneš jmenovat rockové klávesáky jako Jon Lord nebo Keith Emerson.
Jasně, ale ono jde o to, že muzika, kterou děláme, hodně vychází z blues a člověk by měl mít takový to jazz-bluesový cítění. Proto třeba Emersona já úplně necítím a moc jsem k němu nikdy neinklinoval.I když to byl famózní hráč. U Jona Lorda byl zase zřejmý vliv Jimmyho Smithe.
Už jsi říkal, že jsi chodil do lidovky, absolvoval jsi nějaké jiné hudební vzdělání, například konzervatoř?
Já jsem se potom už učil jenom z knih a od různých lidí. Takže svého času jsem se třeba snažil naučit a pochytit něco z vážný hudby. Měl jsem jedno období, kdy jsem hodně poslouchal Glenna Goulda. Moc se mi líbilo jak hraje Bacha. Pár věcí jsem se po něm učil úplně do noty, třeba „Chromatickou fantazii“, hodně improvizuje, třeba ve střední části jsou psaný arpeggia, kde si z toho bere jen harmonii, kterou upravuje podle sebe. Celý jsem to stáhnul a opsal a snažil se „hrát po něm“, strašně mě bavilo tohle bádání, i když jako on jsem to samozřejmě nikdy nezahrál, ani bych to nikdy neuměl! Ale to je jedno, pro mě je důležitý spíš vědět, jak je to myšlený a najít si v tom svojí cestu.
Nejvíce Tě znám z Tvé současné kapely Afterglow, vím, že jsi dost dlouhou dobu hrál s Lubošem Andrštem. Mohl bysmi říct, kde všude jsi hrál předtím?První moje kapela vznikla někdy v roce 1988 nebo 1989. To byl FreeWay Jam, jak už jsem říkal,tam jsem hlavně zpíval. A na piáno jsem hrál jenom příležitostně, třeba jen dvě věci za koncert. Ale jak už jsem říkal, hrát na piáno mě ‚donutil‘ až Luboš Andršt, který chtěl, abych kromě zpěvu ještě na něco hrál. Taková zajímavost je, že v úplně první sestavě FreeWay Jamu měl na basu hrát Vláďa Padrůněk, který byl dokonce uveden na prvních plakátech, jenže bohužel zemřel dřív, než jsme začali hrát.
To je hodně zajímavé, jak tedy spolupráce Vláďou Padrůnkem vznikla?
K tomu se váže taky takovej zajímavej příběh. Když na Vinohradský ještě fungoval klub „D“, tak tam chodil Vláďa Padrůněk a my jsme se tam jednou ‚picli‘ a začali jsme trochu jamovat a já jsem tam nějaký věci zpíval. No a Vláďovi se to líbilo, takže jsme se dohodli a začali jsme plánovat společnou kapelu. Pamatuju se, že už jsme měli sjednanej kšeft v Malostranský Besedě, ale Vláďa čtrnáct dní před tím umřel.
Vláďa Padrůněk, to je jedna z velkých legend českého bigbítu, jak tedy ty osobně na Vláďu vzpomínáš?
No my jak jsme tak v „Déčku“ jamovali, tak jsem tam asi za čtrnáct dní přišel a Vláďu pozdravil, jenže on si mě vůbec nepamatoval a povídá mi: „Já jsem tady před nedávnem viděl fantastickýho zpěváka, ten zpívá úplně jako Ivan Khunt, to je pecka“. A já na to: „Vláďo, co blbneš, to jsem byl já“. A on zase: „Aha, tak to musíme udělat kapelu“. Podobný historky s ním mi vyprávěl i Luboš Andršt.
Jak ses vůbec dostal k Luboši Andrštovi?
Všechno začalo od Ernouše Šedivýho (Jaroslav ‚Erno‘ Šedivý, původní bubeník Energitu, Flamenga a dalších – poznámka redakce), a Ernouš přišel s nápadem, že bychom mohli obnovit starej Energit. Říkal, že prý zpívám a vypadám podobně jako Ivan Khunt (původní zpěvák Energitu a Flamenga – poznámka redakce), říkal, že zavolá Gumovi Kulhánkovi, protože jinej basista tady na tuhle muziku není. Pak zavolal i Lubošovi Andrštovi, který byl taky pro. A potom jsme se s Lubošem sešli. Já jsem byl jak v Jiříkově vidění, protože Luboš vytáhl starý pásky s nahrávkama, který se nikdy nikde neobjevily, a prý že nazkoušíme tenhle repertoár. Tak jsme ho nazkoušeli a začali jezdit. A teprve tam přišel Luboš s tím, že chce, abych hrál i na klávesy.
Pak jsi, pokud vím, hrál i s Blues Bandem Luboše Andršta.
Kolem roku 2006 jsme hodně jezdili jako Energit a asi po dvou letech Luboš chtěl, abych začal hrát i v jeho Blues Bandu. Zároveň dál funguje i Energit.
Z Blues Bandu jsi ale nedávno odešel, proč?
Hlavně z časových důvodů, moc hraní na jednom místě (Jazzclub Ungelt) a neměl jsem čas na naše věci,chtěl jsem se věnovat Afterglow a dělat to pořádně, hlavně naše věci. S Lubošem jsme se normálně dohodli, řekl jsem mu to 7 měsíců dopředu. Mezi náma se nic nezměnilo, myslím, že jsme pořád stejně velký kámoši jako před 10 lety třeba.
Zaslechl jsem, že Energit točí desku, v jaké jsou tedy přípravy fázi?
Bratr Vládi Padrůňka, Standa před třemi lety inicioval takovou myšlenku, že bychom k nedožitým Vláďovým šedesátinám mohli jako Energit vydat vzpomínkou desku. To jsme bohužel nestihli. Desku jsme začali točit před třemi lety, ale až teď jsme se dostali k tomu, že jsem do muziky nahrál zpěvy. Docela zajímavé na tom je, že jde v podstatě o rekonstrukci muziky, kterou hrál Energit před 43 lety. Je tam fragment z první desky Energitu, pak taky nějaká Lubošova nová tvorba a pak by se měla kompletně přetočit skladba „Imprints“, kterou Luboš nahrál asi před dvaceti lety u Petra Jandy a teď jí chce natočit úplně jinak s hammodkama a s houslema Honzy Hrubýho. Takže ta deska bude taková kompilace. Ještě je docela zajímavý, že třeba texty nebyly zpívaný anglicky, tehdy to byla taková ‚pseudo‘ angličtina. Takže jsem ty písničky přinesl Jindrovi Musilovi (kytarista Afterglow – poznámka redakce), který má na jazyky šílenej talent, a ten ty písničky dokázal napasovat anglický super texty. A navíc dobové! Takže třeba na píseň „Mexico“ udělal text o studentské demonstraci v Mexiku, kde v roce 1972 policie postřílela 120 studentů při demonstraci. Jindra je fakt úžasnej jak jako kytarista, skladatel a textař, tak i kamarád!
A kdy teda deska vyjde?
Luboš chce, aby vyšla v létě a na podzim abychom s ní začali jezdit.
Ty jsi také jednu dobu hrál ve výborném bluesovém projektu Holeček-Kovač-Kulhánek-Razím…
Celý to vzniklo tak, že jsme původně měli trio s Pavlem Razímem a Zdeňkem Juračkou. Tam jsem nějaký věci hrál na basu a něco na klávesy. Tenkrát jsem ještě měl minimooga a hráli jsme něco podobného jako kdysi Jeff Beck s Hammrem a šlapalo nám to skvěle. Jenže pak se najednou bohužel kapela rozpadla a my jsme s Pavlem zůstali sami, ale tou dobou jsme měli sjednaný nějaký hraní v Německu. Takže jsme přemýšleli, co dál. No a jednou jsem zavolal Gumovi s tím, že máme dohodnutý nějaký kšefty. A Guma do toho šel, ale zase nám chyběl kytarista, tak jsme přemýšleli, kdo by s námi mohl hrát, až mě napadl Pavel Kovač. A v téhle sestavě jsme jeli do Německa, kde jsme měli celkem úspěch. Tak jsme začali shánět kšefty tady. Jenže jsme každý měli ještě další projekty, a tak jsme se jen těžko dokázali domluvit na termínech. Takže šla postupně kapela k ledu bohužel.
Co pro Tebe hraní s takovýma legendama jako je Luboš Andršt nebo Guma Kulhánek znamenalo?
Úžasná škola. Získal jsem zkušenosti, které oni získali za dlouhá léta hraní, hlavně co se týče zvuku, aranžování, stahování muziky, harmonie… Jsem jim za to do smrti vděčný.
Jsi výrazně ovlivněn jižanským rockem, vím, že posloucháš staré bluesmany, zmiňoval jsi taky klasický jazz, nová muzika Tě tedy nezajímá nebo si někdy také poslechneš nějakou tu novinku?
Mě nová muzika hrozně zajímá, jen jsem nenašel žádnou současnou kapelu, která by mě bavila. Já stále, ale hledám nějakou zajímavou mladou kapelu. Kdybys nějakou objevil, dej mi vědět, budu rád.
Pojďme ke kapele, která Tě v současnosti nejvíce zaměstnává, tedy k Afterglow, můžeš mi v kostce říct, jak kapela vlastně vznikla?
Afterglow vlastně vychází FWJ. My jsme se po letech sešli s Jindrou Musilem, řekli jsme Pavlu Novákovi, který se mnou hrál v Bluesbandu. To je výbornej a strašně spolehlivej basák. A pak jsme řekli Jirkovi ‚Zelímu‘ Zelenkovi, protože nás na tuhle muziku nikdo jinej prostě nenapadl. Jirka tuto muziku miluje,tak se mu ta myšlenka líbila. No a na tomhle jsme začali stavět.
Proč jste se pojmenovali právě Afterglow?
My jsme se pojmenovali podle skladby The Small Faces, která se nám už léta letoucí moc líbí.
Veškerá vaše tvorba je v angličtině, proč?
My si myslíme, že napsat dobrej text v češtině je strašně těžký. Když si vezmeš, třeba jak vznikalo „Kuře v hodinkách“, tam v podstatě Vláďa Mišík rok-dva zpíval „nesmysly“. To byly písničky nazpívaný neexistujícím jazykem jenom tak, jak je cejtili. A pak šli za Kainarem, který byl politicky dobře zapsán, a když ten projekt zaštítil svým jménem, tak byla jakási záruka, že to v edičním plánu skutečně vyjde. Hlavně ho ale oslovili proto, že on dokázal poslouchat to Mišíkovo frázování a jeho česky psanou poezii fantasticky napasovat do Vláďova zpěvu. Takových lidí je strašně málo. Takže ta angličtina je pro nás daleko jednodušší.
Nechystáte se natočit nějakou nahrávku?
Určitě se chystáme, teď navíc máme nějaký nový věci. My pořád hledáme způsob jak něco nahrát. Teď jsme dělali strašně moc pokusů a máme další nápady co všechno vyzkoušet. Teď vymýšlíme, že si pronajmeme nějakou super místnost, kde bychom to mohli nahrát všichni dohromady. Jde o to ale najít prostor, který se nám bude zvukově líbit.
Protože vím, že sis nedávno pořídil hammondy, tak se teď zeptám jako absolutní nemuzikant. Skládáš písničky ‚jinak‘, než když jsi hrál jenom na piáno? Jinými slovy, přizpůsobuješ nový písničky zvuku hammondek?
No, jasně, že jo… Hammondky nejsou piano a obráceně, i když musím říct, že já osobně dávám přednost tomu, když jdou nápady od kytary. Jindra má super nápady, mě pak spíš hrozně baví si hrát s formou a aranží a harmonií, takže se vzájemně doplňujeme. Vlastně kromě piana a hammondek nic jinýho jako klávesy nepoužíváme.
Který model hammondek sis vlastně pořídil a z jakého roku?
Já mám vlastně takový neidentifikovatelný model, protože existují tři základní modely, který jsou naprosto identický a liší se pouze vzhledem.To jsou modely C3, B3 a A100. A já mám střeva z některého z těchto modelů uzavřený do road case. Takže už nikdy asi nedohledáš, jaký to konkrétně je model. (smích) Ale Lesslie bednu mám model 122, ale všechno je údajně z roku 1964. Jsem vděčný Robertovi Vašíčkovi, který mně je přivezl a vymazlil podle mých představ.
Musím říct, že na to jak jste výborná kapela, tak mě udivuje, že na Vaše koncerty chodí hodně málo lidí, není to pro vás trošku frustrující?
Tak to prostě je. Třeba se to zlepší…
A neříkáte si někdy, že se na to můžete vykašlat, když chodí takhle málo lidí?To vůbec! My tu muziku milujeme, tak prostě budeme hrát i pro těch dvacet lidí. Je fajn, když vidíš, že na koncert přijde dvacet šedivých mániček, mezi kterýma poznáváš stejný tváře. Ale třeba ještě přijde renesance této hudby a účast se zlepší. Jsem optimista.