Foto: Archiv Áji Dvořáčkové
Na fotografku ÁJU DVOŘÁČKOVOU můžete nejčastěji narazit na nějakém bigbítovém koncertě v Malostranské besedě, kde svým velkým fotoaparátem ‚chytá‘ nejen muzikanty, ale i neopakovatelnou atmosféru koncertu. Udělat kvalitní koncertní fotografii je velké umění, proto jsem Áje položil několik otázek, abych se o tomto umění něco dozvěděl.
Ájo, jsi nejen výborná fotografka, ale tvým velkým koníčkem je také rocková muzika. Dokážeš říct, která z těchto zálib tě baví víc?
Tak tohle se vůbec nedá říct. Mě baví užívat si na koncertech muziku a současně mě baví fotit, a ty muzikanty si tím foťákem ‚chytat‘.
Dobře, tak se zeptám jinak, kdysi mi jeden známý řekl, že by si koncert neužil, kdyby na něm nemohl fotit. Máš to taky tak?
To je určitě pravda. Já si kolikrát říkám, že si nebudu brát foťák a pak tam stojím, koušu si nehty a nevím co mám vlastně dělat. (smích) Takže si vezmu mobil a udělám alespoň jednu fotku, abych něco měla.
Můžeš říct, jak dlouho fotíš koncerty a jak ses k tomu vlastně dostala?
Tak tohle je asi ta nejhorší otázka jakou jsi mi mohl dát, protože já to vlastně nevím. Já fotím od dětství, ale neřeknu ti, na koho z muzikantů jsem poprvé vytáhla foťák. Určitě to bylo ještě někdy v ‚pravěku‘, kdy se fotilo na kinofilmy, ale kdo to byl, to opravdu nevím.
Takže se nedá říct, jak dlouho koncerty fotíš?
No, už je to určitě víc než 30 let, ale opravdu vážně se tomu věnuji asi tak 8 let.
Pojďme na chvíli k muzice. Co tě přivedlo k poslechu rockové muziky?
No, tohle je druhá nejhorší otázka, kterou jsi mi mohl dát. (smích) Na gymplu jsem se hned v prváku seznámila s holkou, ze který se na celý čtyři roky stala moje nejlepší kamarádka. A ona měla o čtyři roky staršího bráchu, kterej se muzice i aktivně věnoval a měl také dost velkou hudební sbírku. A od toho jsme dostávaly docela slušný školení. Tak zatímco naši spolužáci tenkrát poslouchali Petera Nagye, my jsme sjížděly Synkopy a Otu Petřinu. Takže ty základy jsem asi dostala už někdy v těch čtrnácti letech. Dodnes když slyším nějakou nahrávku Oty Petřiny, tak mám husí kůži a i slza mi ukápne.
Znám tě jako fotografku především klubových koncertů. Nelákalo tě někdy fotit velké koncerty zahraničních hvězd?
To mě moc netankuje. Já mám radši takový to menší a intimnější prostředí, kde je člověk muzikantům blízko a na ty emoce si může skoro sáhnout. Mě třeba nikdy nelákalo být festivalovým fotografem, to mě nebaví.
Takže nemáš žádného zahraničního umělce, kterého by sis chtěla vyfotit?
Ale to zase jo. Třeba bych si docela ráda vyfotila Paula Simona, na kterém jsem nedávno byla, ale tam třeba nebyli vůbec žádní fotografové. A samozřejmě, že jsou i jiná jména, třeba Eric Clapton, Sting, Springsteen, Stouni a podobně. Ale k tomu se člověk strašně blbě dostává. Pokud nejsi z nějakýho konkrétního média, tak nedostaneš fotopas a máš prostě smůlu. Takže mám zahraniční oblíbence, který bych strašně ráda měla, ale nemám nárok.
Jak moc náročné je pro fotografa fotit rockový koncert? Slyšel jsem názor, že se jedná o jednu z nejnáročnějších fotografických disciplín. Je to tak?
Hele, to já vlastně nevím. Pro mě to náročný vůbec není. Mě to hrozně baví, takže mi to náročný zkrátka nepřijde. Ale pokud mám říct, co je pro mě náročný, tak je to focení koncertů v Malostranské besedě , které jsou na sezení. Tam je dost nízké pódium a já, abych nerušila, se musím plazit různě ve dřepu a podobně. Z toho mě druhý den pěkně bolí nohy. (smích) A pak je taky fyzicky náročný, že musím tahat těžkou brašnu. (smích)
Mě by ale zajímala ta technická část. Jak se vyrovnáváš s tím, že muzikanti jsou stále v pohybu, že je leckdy na pódiu málo světla atd.
Tak pokud se budeme bavit vyloženě o technice, tak je to hodně o tom, jaké používáš vybavení. Já mám foťák, který má tzv. full-frame, který má dobrý šumový parametry, takže si můžu nastavit vyšší ISO. Co se týče toho pohybu, tak někdo se hejbe víc, někdo míň, ale s tím nic nenaděláš. Takže občas je docela umění, abys toho člověka ‚chytl‘ tak, jak ho chceš, ale to taky současně bývá ta největší zábava. Nejhorší je, když muzikanti lítají zepředu dozadu, to se hrozně špatně ostří. Celkově se to ale dá zvládat. Já si většinou vždycky trošku přicloním a co se týče časů, tak ze zkušenosti mohu říct, že i ta čtyřicetina se dá udržet.
Dá se říct, kolik celkově na jednom koncertě vyfotíš fotek?
Celkově? No, to snad ani nechci říkat. (smích) Ale jsou to asi tak stovky. Například když někoho fotím, on je v pohybu a já tuším, že v příští vteřině udělá něco, co chci zachytit, tak si dám sekvenční snímání, takže z toho pak vyberu jeden snímek a ostatní mažu.
Jaké další věci nebo problémy musíš při focení koncertů řešit?
No, když je někde příliš ‚kreativní‘ osvětlovač, který zběsile bliká se světlama, tak pak musím dost pracovat s expozicí. Já mám ovládání foťáku nastaveno na manuál, nepoužívám žádnou automatiku ani poloautomatiku, protože ze zkušenosti vím, že ta automatika nestíhá. Když ti pořád přeblikávají světla, tak ten foťák, i když je rychlej, tak než to přepočítá, tak už je to stejně jinak. Já už si ale dokážu tu expozici odhadnout a pak už si jí jen doladím podle toho, jaké jsou aktuálně na pódiu světla. Ale stejně to pokaždý netrefím. Takže se někdy stane, že mám zachycený úžasný výraz, ale ta fotka je kvůli expozici nepoužitelná, to je normální. Takže ten odpad z focení koncertů je dost velkej.
Jednou z předchozích odpovědí jsi mi vlastně nahrála na následující otázku. Jak na tebe jako na fotografku reaguje publikum? Setkáváš se s negativními reakcemi typu „Co tady překážíš, neruš“ atd.?
To je různý, záleží na tom, jaký typ publika tam je. Nejhorší publikum jsou takový ti ‚folkaři – intoši‘, ti jsou kolikrát hodně nepříjemní a mají nepříjemné poznámky. Potom je taky hodně nepříjemné, když na pódiu je nějaký relativně atraktivní umělec a v publiku jsou jeho náctileté fanynky. Ty mě pravidelně zabíjejí svými pohledy. (smích) A musím říct, že ty dívky mají velmi bohatou slovní zásobu. (smích) Ale obecně platí, že kouzelná slovíčka ‚prosím‘ a ‚děkuju‘ fungují napříč žánry, pokud teda člověk nenarazí na úplnýho burana…
A kdybys měla říct, které publikum je naopak nejlepší?
To jsou takoví ti starší decentní bigbíťáci. Ti jsou moc ochotní a snaží se mě pustit co nejvíc dopředu. Dokonce se mi i stalo, že si mě podávali vzduchem, abych se dostala k pódiu. To jsem měla i strach. (smích)
Máš nějakou fotku, kterou považuješ za vzácnou či unikátní?
Mám fotku právě Oty Petřiny z nějakého Beatfestu, kde je Otovi vidět do obličeje. To je docela vzácnost.
Jak velký je vlastně velký tvůj archiv fotek a co všechno archivuješ?
Já fotím do RAWU, takže když přijdu z koncertu, tak přes noc nechám překopírovat fotky z foťáku do PC, ráno si ty fotky prohlédnu a ty, které vyhodnotím jako nepoužitelné, tak rovnou mažu. Vezmi si, že jedna ta ‚surová‘ fotka má kolem 25 MB, takže je nemožné archivovat všechny fotky, které uděláš. Archivováno mám asi 4 TB fotek.
Jak moc fotky posléze upravuješ (tzv. postprodukce)?
Já můžu říct, že když tři hodiny fotím koncert, tak pak zhruba tři hodiny strávím postprodukcí. Sám víš, že většinu fotek, které dělám, mám černobílých. A tam při převodu záleží hodně na světle. Když převažuje bílé světlo, tak ty úpravy nemusí být tak velké a můžu je dělat téměř ‚hromadně‘. Ale když se někde svítí jenom ledkama (poznámka redakce: Led-diodové světlo), tak tam musím individuálně upravovat každou fotku zvlášť. Podle toho, jakou barvou je zrovna nasvíceno, musím ještě ladit barevné teploty, aby výsledek byl co nejlepší. Ledka má totiž nespojité světlo, takže v určitých pasážích vznikají hnusné velké šedé plochy a teprve individuálním laděním barevné teploty se z toho dá vytáhnout kresba. Takže se stane, že si s jednou fotkou hraju 5 až 10 minut.
Existuje nějaké obecné pravidlo, kdy je lepší barevná a kdy černobílá fotografie?
To bych ani neřekla, já prostě většinu fotek dělám černobílých. Cítím to tak, že když je fotka černobílá, tak víc vynikne její podstata. Mě tam ty barvy vlastně ruší, ale to je čistě individuální. Barevné dělám většinou jen když si o ně někdo řekne. Někdy se taky stane, že na tom koncertě jsou tak dobře udělaný světelný efekty, že to pak lépe vynikne v barvě, to je hlavně, když jsou tam různý kouře, a tak podobně. Ale tohle vychází málokdy, světelný efekty vypadají o dost jinak z třiceti metrů od pódia, než z koridoru pro fotografy…
Vím, že několikrát byly tvé fotografie použity v různých médiích, fotila jsi také různé booklety a obaly CD. Jaký je to pro tebe pocit, když držíš v ruce CD a díváš se na svoje fotografie?
No, co ti budu povídat, je to docela hezkej pocit. (smích) Mám z toho prostě radost. Dřív jsem to brala jako něco výjimečného, ale dnes to beru víc sportovně a kolikrát se v první chvíli zaměřuju spíš na to, jestli tu fotku nějak nezkazili například ořezem. Ale jak říkám, pořád je to hezkej pocit. V Muzikusu jsem měla dvakrát fotku na titulní stránce. Z toho mám velkou radost. A samozřejmě, že to mám doma archivovaný.
Dá se říct, kolik týdně (měsíčně či ročně) fotíš koncertů?
V průměru je to tak jeden dva týdně. Občas se to ale sejde i tak, že jsem fotila i čtyři dny za sebou. To je pak strašně náročný a ten poslední den fotím s vypětím všech sil. Co si budeme povídat, ono to není jenom o tom focení, ale taky se tam trošku paří. (smích)
Byly tvé fotografie někde vystavené, případně uvažuješ o uspořádání výstavy svých fotografií?
Teď momentálně nikde nevystavuju, ale pár výstav už jsem měla. Nějaké výstavy jsem měla samostatně, ale vystavovala jsem například i společně s Norbim Kovácsem, kterej kromě toho, že skvěle hraje na kytaru, taky skvěle fotí.
Představ si, že by za tebou někdo přišel s tím, že se právě rozhodl fotit koncerty a chce od tebe nějaké rady. Jak bys reagovala?
No, jako první bych začala řešit vybavení, tedy čím ten člověk chce fotit. Protože co si budeme povídat, fotit koncert kompaktem není úplně ono. Takže přesto, že nejsem typ člověka, který by se nějak moc zabýval technikou, tak bych začala u nějakého technického vybavení. Potom bych se snažila zjistit, jaký ten člověk má zkušenosti s focením obecně. Pak bych mu řekla pár základních pravidel, a protože nejsem žádný extra pedagog, tak bych ho nakonec poslala do terénu, protože stejně se to naučí jen praxí .
Fotíš i něco jiného než koncerty?
No, vím, že dost populární je street photo, ale to mě moc nebaví a vlastně na to nemám ani vybavení. Na to potřebuješ malej nenápadnej foťák, abys ty fotky mohl dělat jakoby mimochodem. Já mám foťák i objektivy velký a to nemůžu nikomu namířit jen tak do obličeje. (smích) A navíc, co se týče streetu, tak já mám v sobě určitej ostych. Ale občas si ráda vyfotím nějakou krajinu, to hlavně na dovolený. Ale fotit krajinu taky není taková sranda, jak to na první pohled vypadá. A z mého Facebooku určitě víš, že mě baví fotit i něco na způsob aktu a podobně.
Ájo, díky za rozhovor a přeji spoustu dobrého světla.
Taky díky, určitě se brzy uvidíme na nějakém koncertě.
Fotografie Áji Dvořáčkové naleznete na jejím Facebookovém profilu.
Ukázková fotogalerie: