Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Nikoly Kandoussi, Vlaďka Votrubová, František Ortman
Nedávno jsem si na Facebooku po dlouhé době psal se zpěvačkou a kytaristkou NIKOLOU „Niky“ KANDOUSSI. Během pár řádku jsme se shodli na tom, že bychom spolu mohli udělat další rozhovor. O chvíli později jsme se dohodli, že se náš rozhovor tentokrát nebude týkat pouze muziky, a že ho budeme brát jako jistý druh terapie, kterou oba potřebujeme. Takže se pozorně soustřeďte, my se s Niky léčíme.
Niky, co Ti v poslední době dělá radost?
S The Agony jsme měly nádherný léto na Hradech CZ, nádherný podzim s Horkýže Slíže a Trautenberkem, spoustu legrace na cestách a na pódiích… ocenili mě v práci a dostala jsem pozici v oblasti, která mi vyhovuje a navíc mám LÍSTKY NA KISS a to dokonce i na Meet & Greet, takže příběh z roku 2017 bude mít pokračování a Paul Stanley dostane pusu i na druhou tvář… a aby toho nebylo málo, na samým konci turné jsem potkala úžasnýho člověka.
A co Ti naopak dělá starost?
Občas zdraví, občas složenky, občas vztahy. Jako každýmu.
V Praze, potažmo na hudební scéně, se už nějaký pátek pohybuješ. Jak vidí současná Nikola Kandoussi tehdejší Nikolu Kandoussi?
Poplácala bych ji po ramenou a řekla jí „Děláš to dobře, zlato, pokračuj v tom a nenech se zastavit.“ Možná bych jí doporučila, aby k tomu doktorovi šla dřív, aby se netrápila kvůli lidem, co za to nestáli a aby si do klipu Give It To Me vzala lepší podprsenku.
Pokusím se teď přenést v čase a předcházející otázku položím obráceně, tedy: Jak vidí tehdejší Nikola Kandoussi současnou Nikolu Kandoussi?
Myslím, že mladá Niky by vzhlížela ke starší Niky, jenom by jí řekla, aby o věcech a o písničkách tolik nepřemejšlela, dyť je to doprdele jenom rokenrol, žejo. Nedávno mě zrovna napadlo, že vyplivnout písničku pro mě bylo jednodušší v šestnácti-sedmnácti, protože člověk na nic nemyslel, vyšlo to přímo z něj, na první dobrou a spontánně. Tím, jak jsem dneska zase trochu jinde, se samozřejmě změnil i způsob uvažování a tedy i skládání. Odtud mimochodem rozdíl mezi první a druhou deskou The Agony, kterého si všimli i fanoušci a recenzenti.
Nevím, jestli otázka na zdraví není příliš osobní, přesto ji položím. Co tě trápí?
Tohle všechno JE hodně osobní, ale já to říkám proto, že jsem zpruzelá z ustavičného módního předstírání, jak jsme všichni krásní, zdraví a dokonalí. V šestnácti se mi objevila lupénka a v návaznosti na ni o pár let později psoriatická artritida, neboli postižení některých kloubů. Já, která jsem milovala sport, basket zejména, jsem měla najednou problém s tím, abych udělala dřep. Tušila jsem, čím to je, ale strčila jsem hlavu do písku a odmítala to řešit. Neřekla jsem to našim, neřekla jsem to nikomu, bála jsem se, že by mi doktoři nasadili kortikoidy a totálně mě dodělali. Před pár lety, to už fungovaly The Agony, přišla bolest kloubu v pravé ruce, kterou mám na hmatníku kytary. Tehdy mi došlo, že bez léčby to bude čím dál tím horší. Ale pořád jsem se bála, takže jsem pořád předstírala, že se nic neděje. Po koncertech jsem mívala takový bolesti, že jsem sotva byla schopná pomáhat při tahání aparatury, ráno jsem nebyla schopná fungovat dřív, než zatuhlý klouby trochu povolily.
Až teprve jednoho večera to na mě dolehlo a s brekem jsem se svěřila kamarádovi. A ten se naprdnul a začal jednat. Zjistil si o nemoci a možnostech léčby co nejvíce to šlo a nakonec mě dotáhl ke specialistovi, prof. Vašků v brněnské FN U svaté Anny. Tam začali řešit nejen lupénku, ale v rámci revmatologie u doc. Němce i klouby a o dva roky později jsem se dostala k biologické léčbě, která má vysokou účinnost a vzhledem k tomu, že jsem mladá, je velice pravděpodobné, že se klouby zregenerují a budu o dost lepší. Ráda bych na tuhle nemoc upozornila, protože třeba lupénka je pořád dost stigmatizovaná a protože se jedná z velké části o psychosomatické onemocnění, má s ní v dnešní vystresované době trable hodně lidí. Já jenom říkám – nebojte se říct si o pomoc. Rodině, kamarádům, komukoliv. Nenechte si nemoc připustit příliš k tělu, ale zároveň ji neignorujte. Řešení jsou, jen najít to nejlepší… jde to.
Limituje tě to nějak při hraní nebo obecně ve fungování kapely?
Z velké části zodpovězeno výše. Dobrá zpráva je, že už je to o dost lepší.
Ty jsi v průběhu let nepřímo odhalila svou bisexuální orientaci. Co tenhle krok pro Tebe znamenal?
Takhle, já neměla potřebu to všem oficiálně cpát do chřtánu, všechno se dá najít v mých textech, takže kdo chtěl vědět, ví už dávno. A o kom jsem chtěla, aby to věděl, ten už to taky ví dávno. Spíš šlo o to, že když jsem s někým byla spokojená, štvalo mě, že bych si to měla nechávat pro sebe jen proto, že ten vztah „není standardní“, nebo aby si náhodou „někdo něco špatnýho nemyslel“… vůbec celý ten princip maloměsta, kde jsem vyrůstala (a který jinak miluju), celý to „co si pomyslej lidi??“, mě odjakživa štval a nebavil – a zdaleka nejsem sama. Hrozně mi pomohla Jackie Chambers. Stejně jako já nemá potřebu všem na potkání vykládat jestli je na holky nebo na chlapy, ale pokud je jí položena otázka, nemá problém říct pravdu a nestydí se za to. Díky ní jsem to řekla doma, díky ní se nemusím celý život trápit tím, že jsem sama sebou. A přeju si, aby na tom mladí lidi, co dilema orientace řeší, byli jednou stejně. Aby se nikdy nemuseli bát.
Odrazilo se tohle přiznání nějak na popularitě kapely nebo Tvé osobní?
Já bych tomu neříkala přiznání, nic jsem neprovedla, nic jsem neukradla a nikoho nezabila. (úsměv) Nikdy jsem neuvažovala nad tím, o kolik fanoušků bychom kvůli tomuhle přišly. Je fakt ten, že lidi co nás mají rádi jsou v pohodě a pokud by nás někdo přestal poslouchat jen protože jsem tím, kým jsem, pak mi to možná ani nevadí. V osobním životě se mnou kvůli tomu zatím nikdo nikdy neměl problém a znova, pokud by někdo megaproblém měl, pak je ve svým okolí nepotřebuju.
Nedávno jsem na Facebooku zaznamenal, že o Tobě Aleš Brichta do éteru prohlásil, že jsi muslimka. Co na to říkáš?
Mě to překvapilo, pak pobavilo a nakonec jsem nevěřícně kroutila hlavou. I kdyby to Aleš myslel ze srandy, stejně mě to udivilo. Zrovna on už od mých osmnácti ví co jsem zač, znal mou první přítelkyni, kterou jsem s sebou občas vozila na koncerty, zná mýho tátu a tedy i rodinný pozadí a během té doby, co jsme spolu před sedmi lety hráli, mě nikdy v životě muslimkou nenazval. Ze srandy Arabkou? Jo. A to je i částečně pravda. Ale muslimkou nikdy. Každopádně my si ohledně tohoto tématu nerozumíme už několik let, v některých názorech se velice, ale velice rozcházíme.
Utni už jednou provždy spekulace o svém původu.
Jsem ze čtvrtiny arabského původu. Můj táta, Djamy Kandoussi, je synem mého dědy z Maroka a mojí babičky z Československa. Děda je neuvěřitelně muzikální člověk, kosmopolita a požitkář, taky dost inteligentní, vystudoval na elektroinženýra v Paříži, umí šest jazyků, včetně češtiny. S babi se potkali ve zlatých šedesátých, když byli pařížští studenti na stáži ve Východočeských elektrárnách. To prostě nevymyslíš.
Ty jsi v komentářích k tomu Brichtovu výroku napsala, že se s tím zpěvákem kdysi dalo mluvit o všem, od literatury po von Braunovy rakety. Ty se zajímáš o von Braunovy rakety?
Von Braunovy rakety velmi těsně souvisí s astronautikou. Záměrně říkám astronautikou, nikoliv kosmonautikou, jelikož astronautika je označení amerického vesmírného průzkumu, o který se hodně zajímám. Díky von Braunovi a jeho „know-how“ Američané zkonstruovali nosné rakety svých lodí v programech od Mercury po Apollo, třeba Redstone nebo legendární Saturn V. Cítíš se vzdělaně?
Ne, já se totiž zajímám obecně o druhou světovou válku a tedy i o von Brauna, takže tohle všechno vím, ale u tebe mě to překvapilo…
Občas se mi povede někoho překvapit, no (smích)
Vím o tobě, že jsi studovala žurnalistiku, ale nevím, proč jsi ji nedostudovala, řekneš mi to?
Protože kredity mi nájem nezaplatily. A navíc jsem tehdy (díky náhodě, kámošce a pár láhvím vína) přišla k šanci účastnit se konkurzu na novou zprávařku rádia Hey. Přestože jsem neměla absolutně žádný zkušenosti, to místo jsem na základě hlasových zkoušek dostala a když mi pak směny kolidovaly se semináři a přednáškami, nedalo se nic dělat, práce (a tedy reálná a důležitá praxe) měla přednost. Nejdřív jsem studium o rok prodloužila, pak jsem toho nechala definitivně.
Neuvažovala jsi, že by ses do školy vrátila?
Uvažovala jsem, že bych to dala dálkově. Loni jsem se hecla a zkusila přijímačky, nedostala jsem se o tři body, debilní matika. Ale asi to tak mělo být.
Zajímáš se o politiku?
Ano, ale… (tato dvě slova teď použiji častěji). Měli jsme na gymplu výbornou profesorku češtiny a základů společenských věd, Mgr. Novákovou. Byla to vojna, díky které jsem se pak dostala na žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Už od prváku chtěla, abychom si udržovali přehled a já si doteď myslím, že každý člověk by přehled o situaci mít měl. ALE – někteří si skrz politiku ventilují svůj osobní vztek a frustrace a to není dobře. Zajímejme se o politiku, ale držme si trochu odstup a nadhled – a nezapomínejme žít v první řadě svůj život, za který jsme odpovědní a se kterým jediným něco opravdu MŮŽEME udělat. „Ano, ale“ používám často proto, že považuju za důležité pochybovat, klást si otázky a potom si udělat vlastní názor, ten názor si obhájit a s jeho pomocí pak vést diskusi. Na druhou stranu se ale diskusemi a přemýšlením o politice nechci nechat semlít a hlavně kvůli tomu nechci přijít o některé kamarády a blízké, kterých si vážím a které mám ráda, jen prostě občas mají jiný názor než já. Nestojí to za to a v momentě, kdy se lidi mezi sebou masově dohadují, je pro ty výše postavené snažší jim něco tajit nebo je manipulovat.
Na někoho působíš jako emancipovaná žena, označila by ses ale za feministku?
Ano, ale nemyslím si že úplně radikální. Mají mít ženy stejné příležitosti jako muži? Ano. Mají dostávat zaplaceno stejně, pokud vykonávají stejnou práci jako muži? Ano. Ale mají dostat nějakou pozici z hlediska toho, že jsou ženy, namísto muže, který je pro ni lépe kvalifikován? Ne. A mají být muži sterilizováni? Ne. A je v pořádku sexuální obtěžování a jeho bagatelizace, u jakéhokoliv pohlaví? Ne. A je v pořádku si podobná obvinění vymýšlet a tím někomu zkazit život? Ne. Patří ženy jenom do kuchyně? No to sakra ne. Můžou hrát ženy tvrdou hudbu? No to sakra jo. Jestli jsem feministkou kvůli tomu, že chci mít svobodu v tom, co chci dělat, a ráda bych ji pro všechny další ženský, který se tak rozhodnou, tak prosím.
Pojďme teď k muzice, The Agony asi před rokem podepsaly smlouvu s novým managementem, má to nějaký vliv na fungování kapely?
Určitě jo, kdyby žádná změna nepřišla, pak by ta spolupráce neměla cenu. Díky managementu přichází víc příležitostí, kterých si moc vážíme, například ta dvě už zmíněná podzimní turné s Horkýže Slíže a Trautenberk, letní Hrady plus dubnový support Pipes and Pints, zároveň to ale znamená, že jsou tu další názory, které musíme brát v potaz a nějakým způsobem je reflektovat a diskutovat. Máme štěstí, že Viktor je ten samý blázen jako my, jen občas býváme blázni v jiných momentech, takže se samozřejmě štěkneme, ale to ke každému pracovnímu a osobnímu vztahu patří. Všichni ale víme, že to, co děláme, má cenu – a to je nejdůležitější. Podpisem jsme taky získaly podporu v podobě holek z Viktorovy agentury RiffRaff, kterým za všechnu práci pro nás tímto děkujeme.
Nemáš obavu, že by management mohl zasahovat do vašeho tvůrčího procesu?
My jsme se domluvili, že funkce managementu spočívá v doporučeních a radách, nikoliv v nařízeních. A že cokoliv se bude realizovat, to musí bez výjimky schválit i kapela. Viktor by určitě raději, abychom šly i trochu do češtiny a my chápeme proč to tak chce, dokonce je to pro mě osobně i výzva, ale nejde to na zmáčknutí tlačítka. Respektive nejde to na zmáčknutí tlačítka s udržením integrity a upřímnosti. Když něco napíšu, chci, aby to bylo moje, abych to cítila, aby to nebyl kalkul. Aby to lidi chytlo za koule (a pokud je nemají, tak klidně i za něco jiného) a aby to pořád byly The Agony, nikoliv The Agony, který najednou píšou český shity, jenom aby víc zapůsobily na český publikum. Viktor tohle chápe a dává nám čas a prostor, díkybohu za to.
Přece jen se ještě na chvilku vrátím k úvodu našeho rozhovoru. Říkala jsi, že se tvá sexualita odráží ve tvých textech. Jde tvoje vlastní zkušenosti, nebo jde spíš o obecná konstatování?
Píšu o tom, co jsem zažila, zažívám, zažít chci – nebo o tom, jak si myslím, že věci jsou. Příklad (i když se sexualitou nesouvisí): fascinovalo mě, že i v současné době internetů pořád fungují ty zaplivané erotické videokabinky na Husitské. V životě jsem tam nebyla, tak jsem si zkusila představit, jak to tam asi vypadá a jak to tam chodí. Přečetla jsem si články, dívala se na video natočený nějakou skrytou kamerou. Odtud píseň Video Arcade. Stejný princip s BDSM. Když jsem v říjnu 2016 psala Switch, neměla jsem s tím nikdy žádnou osobní zkušenost, tak jsem se do toho pokusila vcítit a dle reakcí povolaných to prý na 98 procent sedí.
The Agony a české texty. Určitě se jako anglicky zpívající kapela setkáváte s názorem, že byste měly zpívat v češtině, co si o tom myslíš a jak na tyto poznámky reaguješ?
Je to věčné téma od té doby, co jsme s holkama začaly hrát. A zatím si stále stojíme za svým, pro což máme mnoho důvodů. V první řadě se v anglických textech můžu víc realizovat, psát co chci. Jsem to víc já. V češtině bych se bála a pořád uvažovala nad tím, co už je trapný, co je klíšé, co zní blbě, co je moc osobní… dál taky angličtina je samozřejmě zvukomalebnější, líp se mi zpívá. Navíc nám dává možnost vyjet hrát i do zahraničí, což už jsme několikrát učinily v rámci evropských turné (UK, Holandsko, Rakousko, Německo), a naše muzika oslovuje fanoušky po celém světě – naše desky jsme posílaly kromě Evropy, USA a jižní Ameriky taky do Austrálie, Indie, prodávají se v Japonsku. Ženské kapely jsou v menšině nejen tady, tak proč nezapůsobit i v celosvětovém měřítku? Třeba jednou nějaká kočka v Brazílii vezme kytaru do ruky, protože slyšela The Agony. To je můj velký sen a s češtinou by jen tak nesplnil. Poslední argument je vskutku pádný – dotazy na češtinu dostáváme od fanoušků, kteří k nám přicházejí v bundách s nášivkami Iron Maiden, Metallicy, AC/DC a dalších. A já na to říkám: „Když posloucháte a chodíte na tyhle kapely, tak proč chcete, abychom my zpívaly česky? V čem je rozdíl?“… většinou to zabírá. Protože je to pravda.
Deska 689 vyšla zhruba před rokem, přemýšlíš už o jejím nástupci?
Zatím to není úplně na pořadu dne, myslím, že to musí ještě chvíli zrát. Každopádně jsme už začaly psát další písničky a já z toho mám velkou radost. Možná půjdeme cestou singlů plus klipů, maximálně nějakého EP, ale všechno je na dohodě s holkama a managementem.
Na začátku rozhovoru jsem se ptal, jak vidíš sama sebe v minulosti a v současnosti. Na závěr se zeptám: Jak vidíš Nikolu Kandoussi v budoucnosti?
Spokojenou a šťastnou v domě s velkým obývákem, kde bude krb, na zdech kytary, v ložnici mapa světa s místy, která jsem navštívila, na zahradě budou pobíhat psi, s našima budeme popíjet dobrou kávu a moje malá dcera po mně bude chtít podepsat domácí úkol dřív, než půjdu s kapelou na zkoušku. A se mnou bude někdo, s kým se budeme mít rádi, budeme se podporovat a respektovat a budeme zažívat skvělý věci. Nevím ale, jestli tohle rodinné soirée bude probíhat předtím nebo potom, co pojedu svůj vysněný trip San Francisco – Los Angeles v půjčené Corvettě Stingray… takže ti to pak ještě doplním. Jsem nepoučitelný snílek, ale zatím mi to vychází, jsem vděčná každý den.