Foto: Archiv Jiřího Špalka
Kytarista JIRKA ŠPALEK rozšířil koncem roku 2014 řady pražské heavymetalové formace D.N.A. A protože má Jirka za sebou poměrně bohatý muzikantský život, využil jsem možnosti položit mu několik otázek.
Ahoj Jirko, kdy jsi objevil kytaru a proč ses rozhodl právě pro ni?
Ahoj, ahoj. Za mne kytaru objevili rodiče a takřka násilím mne u ní drželi od sedmi do patnácti na Lidové škole umění, kde jsem studoval klasiku. Já sám pro sebe jsem kytaru doopravdy objevil až někdy kolem dvaceti, kdy jsem si usmyslel, že budu dělat bigbít, ke kterému se stejně nakonec ta klasika tak nějak sama přifařila. (úsměv)
Hraješ aktivně mimo kytary ještě na nějaký jiný nástroj?
Kromě kytary už se raději jinému nástroji nevěnuji, ale uvažuji o trianglu. (smích) Nicméně jsi mi vynořil vzpomínky na hodiny zobcové flétny, kterou jsem uhrál místo houslí jako druhý povinný nástroj. (úsměv)
Studoval jsi hru na kytaru nebo jsi striktní samouk?
On je každý muzikant svým způsobem samouk, ale ty se ptáš asi na školy. (úsměv) Jak už jsem říkal, navštěvoval jsem od sedmi let LŠU, kde mne učila především výborná pedagožka paní Milada Lesevová a později jsem studoval Lidovou konzervatoř Praha (dnes Konzervatoř a Vyšší odborná škola Jaroslava Ježka) a mimo to jsem ještě měl to štěstí být v „učení“ u dvou úžasných muzikantů a skvělých lidí – Ivana Sekyry a Radima Hladíka.
Nedá mi to, abych se na Radima nezeptal. Jaký to byl učitel a co ti jeho lekce daly pro tvoji kariéru?
Samozřejmě kromě techniky a kytarové teorie mi jeho škola dala, alespoň doufám, něco, co nedokážu úplně přesně popsat. Snad takový laskavý nadhled na vše kolem muziky. Radim Hladík byl pohodový a velmi příjemný člověk, který se nikdy nepasoval do role učitele, ale spíše do role jakéhosi partnera, nebo rádce, takže člověk měl spíše pocit, že si s ním jen tak povídá, než že je na hodině kytary. (úsměv) Byť je to už opravdu hodně dávno, naše sezení v jeho podkrovním bytě nedaleko Jiřáku jsou pro mne nezapomenutelné i z lidského hlediska.
Nyní kytaru sám vyučuješ. Jak bys sám sebe ohodnotil jako učitele?
To je spíše otázka na mé žáky, ale především se snažím být trpělivý, i když něco dlouho nejde a nelámat nad nimi hůl. Už se mi několikrát stalo, že žáci, kteří ze začátku vypadali téměř beznadějně, časem nabrali úplně vražedné tempo. Nemám naopak příliš slitování s těmi, kteří doma necvičí, protože pak je výuka jen ztrátou času pro obě strany.
Vedeš své žáky k bigbítu? (úsměv)
Ne ne, já se snažím, aby oni sami dospěli k nějakému rozhodnutí, kam se chtějí dál ubírat. Někteří přijdou už s jasnou představou, ale pokud žák žádnou představu nemá, nechávám to na něm. Ono ani není potřeba, aby bylo vše jasné od začátku, protože všem bez výjimky radím začít na akustickou kytaru a teprve když se žák dostane do určité fáze, dochází k tomu, jestli pokračovat směrem ke klasice nebo k bigbítu. Nebo také k obojímu. (úsměv) Trochu obtížnější je to u menších dětí, které svou představu mít ani nemohou. Pak dochází na strategické porady s rodiči. (úsměv)
Kdo byli tví kytaroví hrdinové, případně jaké kapely jsi poslouchal?
Mým asi prvním kytarovým hrdinou byl Ace Frehley, protože do KISS jsem byl někdy kolem třinácti úplnej blázen. Sbíral jsem kromě desek absolutně všechny články, obrázky, plakáty a cokoliv se jich týkalo. Každý pátek jsem to všechno odinstaloval ze zdí svého pokoje, abych to za pár hodin opět nainstaloval do pokoje na chalupě. V neděli se postup samozřejmě opakoval, jen opačným směrem. (smích) Jinak jsem poslouchal a stále poslouchám od všeho něco. Od vážné hudby, kde preferuji spíše komorní věci, přes Edith Piaf a Zaz, až po Slipknot. Nicméně mými favority jsou už tak od patnácti Jethro Tull, ti se prostě neoposlouchají. V poslední době hodně sjíždím Five Finger Death Punch. Kytarový vzor jako takový ani nemám, protože skvělých kytaristů bylo a je tolik, že lovit z paměti, čím mne který zaujal, to by bylo opravdu na dlouho. (smích)
Předpokládám, že D.N.A. nejsou tvojí první kapelou. Jakými kapelami jsi tedy ve své kariéře prošel?
Vzhledem k tomu, že se kolem bigbítu motám už přes třicet let, zase těch kapel nebylo tolik. S podivem jsem nejdéle působil v kapele, která neměla s metalem vůbec nic společného, to byl minimalistický ETAL, tuším od roku 1988 do 2010. Kapela, se kterou jsem natočil své úplně první album s názvem „Hřebík“, a která měla dokonce i svou divadelní sekci. (úsměv) Díky ETALu jsem se dostal i do trochu jiné sféry muziky, takže jsem třeba hostoval v undergroundové kapele Hokr a v různých příležitostných bluesových sestavách. Vedle ETALu a po něm jsem hrál v kapelách, které již dnes až na výjimky neexistují – Gorgona, Biolit, Corona, Ester, Fittipaldi Is Dead, Chlejf a ještě asi pár, které z hlavy nevylovím. Občas jsem hrál i ve třech najednou. (úsměv)
Jak jsi řekl, hrál jsi blues, minimalismus, underground, nyní působíš v heavymetalové kapele. Kterému z těchto stylů tedy patří tvoje srdce?
Já jsem se v podstatě pořád, tedy i v době ETALu, pohyboval v tvrdších kapelách, takže bych asi měl říct, že metalu, ale v podstatě se dokážu nadchnout pro každou muziku, která má ty správné grády. (úsměv) Když teď ale zpytuji svědomí, tak metal je mi asi přeci jen nejblíž.
Jaké používáš kytarové vybavení (kytary, aparáty)?
Dlouhá léta, vlastně ještě do nedávna, jsem používal aparatury Marshall. Ještě teď se mi doma poflakují dvě jejich kompletní aparatury. Jedna z nich je stará téměř třicet let a pořád šlape. Možná ji někdy zase oživím. (úsměv) Momentálně ale používám Blackstar 100 Series One s multiefektem Lexicon MX 200 ovládaným přes MIDI. K tomu samozřejmě nějaké drobné doplňky– vysílačku, gate apod. Kytar mám spoustu, ale momentálně používám sedmistrunnou Ibanez RGD 2127Z ISH a letitou kytaru Charvel. Z akustických kytar používám kytaru Valencia a koncertní zakázkovou kytaru od kytaráře pana Václava Svobody. Struny téměř zásadně Ernie Ball a kamenná trsátka české firmy Luko.
Jak ses vlastně k D.N.A. dostal?
Už ani nevím, odkud se mi doneslo, že D.N.A. shání kytaristu. To přišlo zrovna v době, kdy se kompletně rozpadla po krátké době sestava kapely Sandonorico, kde jsem krátce působil. Tak jsem se klukům ozval, sešli jsme se nad pivem, a protože jsme o sobě navzájem věděli, během chvíle jsme se dohodli.
Jak funguje kapela D.N.A., ve které nyní hraješ. Jste demokratickou kapelou nebo má některý z vás rozhodující slovo, přes které ‚nejede vlak‘?
D.N.A. je v tomto směru výrazně demokratická, ale i tato demokracie je téměř zbytečná, protože se naštěstí názorově nelišíme téměř v ničem tak zásadně, že by byla někdy zapotřebí nějaká autorita s právem veta. (smích)
Podílíš se autorsky na tvorbě D.N.A.?
Na tvorbě se podílejí všichni členové, takže i já. Je fakt, že občas přinesu písničku, kterou po kolektivních úpravách téměř nepoznám, ale je to náš zavedený tvůrčí proces a myslím, že výsledku to rozhodně neškodí. (úsměv)
Skládáš si nějaké písničky tzv. ‚do šuplíku‘?
Šuplíky jsou bohužel docela plné. (úsměv) Bohužel říkám proto, že není v mých ani v našich možnostech, všechny nápady nebo celé skladby uvést do života. Ale na druhou stranu je dobře mít kam sáhnout, když je potřeba, byť by to byl jen nějaký motiv, se kterým se dá dál pracovat nebo ho včlenit do připravované skladby. A mít plný šuplík je pořád ta lepší varianta. (úsměv)
Nenapadlo tě vydat sólovou desku či nějaký autorský projekt?
Nejenom že napadlo, ale já to i udělal. Před nějakou poměrně dlouhou dobou, jsem si spíše pro vlastní radost několik let udržoval vlastní autorský studiový projekt bez stálého složení s názvem War To Order. Natočilo se pár alb, dokonce se i nějaká prodala, ale protože to byla taková „divná“ hudba, kterou bych jinak s nikým ani nenatočil, tak jsem se neodvážil nechat vylisovat CD a prodávalo se to jen ke stažení. Prostě jsem si realizoval svou experimentální muziku, která navíc nebyla stylově ani trochu identifikovatelná a občas byla posluchačsky asi dost náročná, takže si ani nemohla najít stálou fanouškovskou základnu.
Čím se kromě hudby zabýváš?
Kromě hudby mi už moc času na další aktivity nezbývá, protože kytaru i vyučuji, takže si od ní neodpočinu ani v „práci“. Občas dám kolečkové brusle, posilovnu, abych trochu udržel formu, cvičák se psem, a když vyjde večer čas, tak nějaký dobrý film, ale spíš knížku.