Text: Luboš Hnát a Nikola Kandoussi
Foto: Archiv Jackie Chambers
Publikováno: 21. 2. 2019
JACKIE CHAMBERS, sólová kytaristka legendární ženské kapely Girlschool, zahraje 27. února v pražském Vagónu. Tentokrát v Praze představí svou druhou formaci Syteria a to v pozici hosta domácích The Agony. Jako pozvánku na tento výjimečný téměř čistě dámský dvojkoncert jsem využil možnosti Jackie vyzpovídat a výsledek přinášíme exkluzivně na Rockovém světě.
Jackie, v Čechách jsi už několikrát vystupovala, buď s Girlschool, nebo jako host s The Agony. Proč ses k nám tentokrát rozhodla přivézt i svou druhou kapelu Syteria?
Moc ráda hraju všude v Evropě a mám strašně ráda Česko, vždycky jsme tam s Girlschool měly výborné publikum. Taky jsem byla v Praze na dovolené, abych si mohla město opravdu vychutnat. Se Syterií jsme chtěli opět zahrát v Evropě, napadla nás Česká republika a koncert s holkama a kámoškama z The Agony pro nás bude výbornou pražskou premiérou.
Když jsi v minulosti navštívila Prahu, máš na ni nějaké mimořádné vzpomínky? Co se ti nejvíce líbilo? Jak určitě víš, jsme na naše hlavní město velmi pyšní (smích)
Je to nádherné místo a já se moc těším, až se tam znovu vrátím. Před čtyřmi lety jsem tam přijela oslavit svoje narozeniny a strávila jsem několik dní procházkami po městě, chtěla jsem ho vstřebat. Zamilovala jsem se do Pražského hradu a katedrály sv. Víta, dali jsme si krásnou plavbu lodí a samozřejmě noční život opravdu stojí za to. (úsměv)
Na co se v Praze nejvíc těšíš a jsou ještě nějaké památky, které bys ráda viděla?
Myslím, že já jsem viděla všechny zásadní památky, byla jsem provedena kvalitně, ale ostatní z kapely ještě Prahu nezažili, takže bude legrace projít to znovu s nimi, určitě to bude stejně hezké jako poprvé.
Hrát na kytaru jsi začala ve svých sedmnácti, co u tebe bylo tím motivem, aby ses stala hudebnicí?
Já jsem vlastně chtěla být víc skladatelkou než muzikantkou jako takovou, jenže na psaní písniček jsem si musela koupit kytaru, no a zbytek je historie.
Když se ptám mužů, proč začali hrát, tak hodně z nich říká, že chtěli balit holky. Chtěla jsi i ty někoho balit? (smích)
Haha, ne, určitě ne! Na to jsem ani nepomyslela. Bylo to hodně tím, že jsem dospívala v éře punk rocku, hudba byla jednoduchá a rázná, tak jsem si říkala „Jo, na to mám, to taky zvládnu zahrát“. Milovala jsem tu energii a vášeň, která byla součástí toho všeho, a ten fakt, že punk rock mohl hrát opravdu každý.
Syteria u nás zatím není tolik známá, zkus jí prosím našim fanouškům představit.
Syteria je rock-popová kapela se základnou v Yorkshire, na severu Anglie. Používáme čtyřhlasé harmonie, u kterých po chvíli doufejme zjistíte, že je zpíváte s námi, a taky texty, které vás buď rozesmějí, nebo vás donutí se zamyslet nad situací ve světě.
Co tě vedlo k založení Syterie?
Už dvacet let hraju s Girlschool a byly jsme v situaci, kdy jsme koncertovaly po celém světě a pak trochu zpomalily, jenže já zpomalit nechtěla, chtěla jsem hrát víc. V roce 2015 byly Girlschool méně vytížené, takže jsem se rozhodla založit svou vlastní kapelu. Jako první jsem poznala Julii a chtěly jsme to okamžitě rozjet, ovšem Girlschool v tom momentě nečekaně znovu vyjížděly na turné s Motorhead nebo se Saxon nebo s obojím, už nevím (smích). Syteria tedy musela jít na chvíli v ledu, mezitím jsem poznala Keiru a první bubenici (se kterou to úplně nešlo) a narychlo jsme vydaly vánoční singl, abychom se představily světu. Natočily jsme k tomu rychlé domácí video a po Vánocích jsme se rozhodly odstartovat crowdfundingovou kampaň na Pledgemusic, abychom kapelu nakoply a vydaly desku. Pablo nám pomáhal, než si najdeme tu pravou bubenici, ale je tak dobrý, že v porovnání s ním se mu žádná ani nepřiblížila, a tak jsme ho nakonec požádaly, aby se k nám přidal nadobro, což díkybohu přijal.
Jeden chlap na tři ženský, to asi pro Pabla musí být docela náročné, jak se mezi vámi cítí? (smích)
(smích) To by ses musel samozřejmě zeptat jeho, ale je to tak úžasný bubeník a zbožňuje hraní, navíc byl předtím v kapelách se svou sestrou Julií, takže je na holky v hudebních souborech zvyklý (úsměv).
Jsi výhradní autorkou písniček nebo se na nich podílejí i ostatní?
Na první album Rant O Bot jsem měla většinu písniček napsanou už dávno předtím, Keira napsala Kamikaze a já a Julia jsme spolu napsaly věc s názvem Loner. Další album Reflection už bude obsahovat písně od nás všech. (úsměv)
Když jsem poslouchal debutovou desku Rant O Bot, nemohl jsem přeslechnout, že se v písních objevují ‚popové‘ postupy, které mi připadají pro tebe, rockerku, dost netypické. Co tě vedlo k tomu je do písniček zařadit?
Já samozřejmě miluju rock, ale k čemu jsou písničky, se kterými si nemůžete zpívat? Chci, aby si posluchači pamatovali a užívali chytlavé refrény, ať už jsou do popiny nebo ne.
Když se ještě vrátím ke Girlschool, musím se zeptat, jaká je teď situace? A budou obě tvé skupiny fungovat paralelně?
Ano, obě kapely aktivně koncertují. Loni toho bylo hodně vzhledem ke 40. výročí Girlschool na scéně, letos se chystáme do Austrálie, Japonska, Španělska, znovu budeme hrát Wacken a v plánuje toho víc. I Syteria bude mít pestrý program včetně natáčení nové desky, takže tenhle rok budu hodně zaneprázdněná (úsměv).
Na hudební scéně se už nějakou dobu pohybuješ, můžeš tedy porovnat, jak moc se změnilo postavení žen v rockové muzice v osmdesátých letech a dnes?
Řekla bych, že je teď všude kolem daleko víc žen, které hrají a zpívají, ale vždycky jich může být ještě více. Pořád je těžké prorazit jako kompletně ženská kapela, jelikož tu stále jsou idioti, kteří tě, když uvedu příklad, třeba nezařadí do programu festivalu, když už tam jednu ženskou kapelu mají… a tak dále.
Je známo, že velkým zastáncem ženských rockových kapel byl Lemmy, myslíš že tady je v současné době někdo podobně významný, kdo ženy v rockové muzice podporuje?
Hmmm, nejsem si jistá, ale pokud jo, určitě bych ho ráda potkala! (úsměv)
Myslíš, že v dnešní době je podobná podpora ještě potřeba?
Ano, myslím, že v rocku je určitě potřeba. Pro ženy v hudbě to byl loni dobrý rok co se týče například udělování hudebních cen, jenže to je pořád v kategorii popu, takže…
Když se ohlédneš za celou svou kariérou a měla bys z ní vybrat nejúspěšnější období, jaké by to bylo a proč?
Wow, to je zajímavá otázka. Já vždycky a pořád věřím tomu, že to nejlepší teprve přijde. Girlschool stále jedou a Syteria jde také nahoru. Za debutové album jsme loni byli nominováni a nakonec zařazeni do Top 5 v Independent Music Awards, nevyhráli jsme, ale byla to velká pocta tak či tak, a na album máme výborné recenze. Teď přichází na řadu natočit desku druhou, větší a lepší. V nejlepším případě bychom rádi chytli nějaký support na turné většího interpreta a jedeme.
Několik rozhovorů jsem dělal s frontwoman The Agony, Niky Kandoussi, se kterou tě pojí velké přátelství. Nikdy jsem se jí ale nezeptal: jak se vlastně legendární britská rockerka, která spolupracovala s mnoha významnými jmény hudebního byznysu, seznámí a spřátelí s mladou začínající rockerkou z českého maloměsta?
Já Niky poznala, když jsme v roce 2008 hrály s Girlschool festival Benátská noc. Přišla do zákulisí a sršela sebevědomím a začala hrát písničky od Girlschool na mou kytaru, kterou si dala obráceně, protože je levák (smích). Od prvního momentu jsme si rozuměly, totálně mi připomínala mě v tom samém věku a taky jsem si říkala, že vždycky ráda podpořím a povzbudím jakékoliv dobré muzikantky, takže jsme zůstaly v kontaktu a během těch deseti let jsme se spoustukrát viděly.
Pozn. Niky: Ráda bych upřesnila, že jsem ve skutečnosti byla totálně rozklepaná a červená, což si ovšem Jackie nemůže úplně přesně pamatovat, protože v zákulisí měly s holkama flašku Jacka, kterou jsem já jakožto patnáctiletá zdvořile odmítla, a která pak skončila zcela jistě prázdná a opuštěná.
Nenapadlo vás s Niky založit nějaký projekt?
To by bylo dost těžké, když jsme každá v jiné zemi, ale napsala jsem jí jednou písničku, když začínaly s The Agony, jmenuje se I’m All Woman. Jí se líbila, ale s Agony se ji nakonec rozhodly nehrát, takže jsem si ji nechala pro Syterii (úsměv).
Je nějaký vzkaz, který bys ráda poslala českému publiku než přijedete?
Moc vám děkuji za podporu muziky a doufáme, že se vám naše písničky budou líbit, až je pro vás v Praze zahrajeme!