Text: Luboš Hnát
Foto: Markéta Kolínská, Jan Malíř, Ája Dvořáčková
Publikováno: 14. 3. 2019
IVAN HLAS je autorem mnoha hitů, napsal hudbu k několika filmům, z nichž nejznámější jsou určitě Šakalí léta (1993), napsal několik knih, podílel se i na několika divadelních hrách. V současnosti době intenzivně koncertuje se svým triem, kde mu společnost dělají kytarista Norbi Kovács a violoncellista Jaroslav „Olin“ Nejezchleba. A právě před koncertem Ivan Hlas tria v Balbínově poetické hospůdce na pražských Vinohradech jsem mohl s Ivanem posedět. Během našeho rozhovoru jsem se dozvěděl například to, pod kolika písněmi je podepsán.
Ivane, pocházíš z Hanspaulky. Otázka, proč na Hanspaulce vzniklo tolik úspěšných skupin, padla už mnohokrát, proto bych se tě chtěl spíš zeptat, proč si myslíš, že tam v současnosti už tolik kapel nevzniká?
Já si nemyslím, že tam už ty kapely nevznikají. Třeba Tata Bojs jsou přeci taky z Hanspaulky.
Ano, ale to je, pokud vím, také poslední hanspaulská parta, která se nějak výrazněji prosadila. Zatím co za vás jich bylo hned několik.
Pak tam bylo plno mladých kapel, ale máš pravdu, že ti Tata Bojs jsou poslední, kdo je nějak známější. Hele, ono je to asi i dobou. My jsme tou muzikou žili na plný pecky, protože nic moc jinýho nebylo, takže to pro nás bylo to nejvyšší vyžití. A teď je spousta jiných věcí, který se dají dělat. Ale já na té Hanspaulce už dlouho nebydlím, takže nevím, jestli tam někde ve sklepě zkouší nějaká skvělá kapela. Tak to tam bylo vždy.
U Hanspaulky ještě s dovolením chvíli zůstanu. Ta je považována za jednu ze základen českého blues. Za nejlepšího našeho bluesového kytaristu je, ale považován smíchovák Luboš Andršt, není to pro hanspauláky trochu stresující? (smích)
To je bezvadná otázka. (smích) Blues na Hanspaulce nevzniklo, to tam přitáhl můj kamarád Honza „Hogan“ Veleba ze Starého Města. A on poslouchal takové to tradiční dřevní venkovský blues, později pak přešel na ty elektrické formy. My jsme ho jednou s Petarem Introvičem zaslechli hrát. Tenkrát jsme hráli všechno možné – od klasiky po Bednu od whisky. A když teda Hogan na Hanspaulku to blues přitáhl, tak se to prostě stalo takovým dobrým fenoménem, protože v hospodě můžeš na blues rovnou napsat text, tam to jde samo. A asi i díky tomu se to na Hanspaulce tolik uchytilo. Ale ty špičkový hráči byli jinde. Že nejlepší je třeba Luboš, proto není vlastně nic překvapivého.
Osobně jsem tě kdysi začal vnímat jako rockera, v současné době však vystupuješ v akustickém triu. Ty sám se cítíš spíš jako rocker, nebo jako folkař?
(úsměv) S tím mám já sám trošku problém, protože já jsem někde mezi. Ale myslím si, že když je dobře napsaná písnička, tak může mít jakýkoliv kabátek a může znít zajímavě jako bigbít i jako čistý folk. Já osobně jsem od malička vycházel z klasický kytary a pak ve školní kapele jsem přešel na elektriku. Takže já vlastně neumím říct, jestli jsem rocker, nebo folkař. Ale mým velkým vzorem je Bob Dylan, který taky byl folkař, a když pak přitvrdil, tak mu to fanoušci nemohli prominout.
Dočkají se tedy od tebe fanoušci ještě bigbítu? (úsměv)
No, jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Mě by to celkem i lákalo a zajímalo. My si občas zahrajeme s Vláďou Mišíkem a Etc… a ta kapela je úžasná. Ale momentálně je nejlepší to trio a já mám pocit, že jsme ještě nedosáhli toho nejlepšího, i když obrovský potenciál tam je. A začínám cítit takovou druhou vlnu, že bychom mohli zase něco zajímavého dělat. (úsměv)
Než se začnu ptát na dění kolem Ivan Hlas Tria, neodpustím si otázku na tvou rodinu. Dvě z tvých dětí jsou aktivními muzikanty, sleduješ jejich hudební kariéru. Radíš jim, nebo je kritizuješ?
(úsměv) Nekritizuju! Já jsem vždycky nechával každého, aby si šel svou vlastní cestou. Zrovna to, co dělá Káťa dohromady s Ondřejem a Tajemoje se mi líbí, protože to jsou písničky takového šansonovitýho typu a je to zajímavě udělaný. Takže já do toho vůbec nemluvím. Dokonce ze začátku jsem Kátě napsal nějaký písničky, ale oni jsou soběstačný. Já se tedy jdu občas podívat a mám z toho radost. Ondřej ještě hraje s Lonely Virgin Robots, což je zase elektronická muzika, to je úplně odněkud jinud. A jsem rád, že obojí ho baví, to je fantastický.
Káťa Svobodová s tebou dokonce občas vystupuje, neuvažovali jste o založení nějakého rodinného projektu?
Myslíš jako „Hlas Family“? (smích) No, kdysi byly takový nápady, ale nebyl na to úplně čas. Navíc jsme měli trošičku rozdílný názory na to, co by se dělalo. Takže lidi na „Hlas Family“ bych měl, už i ty starší vnoučata taky hrajou. No, když bude zdraví, tak možná ze srandy něco takového uděláme, ale Kelly Family opravdu nečekej. (smích) My jsme si už několikrát s Káťou spolu před lidma zahráli. Bylo to velice vzácně, ale bylo to moc příjemný. Takže to byla taková část „Hlas Family“.
V loňském roce, ses musel kvůli zdravotním problémům na čas stáhnout z pódií, jak jsi tuhle nucenou pauzu prožíval?
Ono to je u každého stejný, a zná to asi dost lidí. Pořád si myslíš, že jsi v pohodě, že se ti nemůže nic stát, a najednou přijde rána. U mě to bylo trošku paradoxní, protože mi našli rakovinu na hlasivce. Ale vypadá to, že se všechno chytlo včas. Musel jsem, ale podstoupit operaci. A teď histologický test ukázal, že už tam ten zhoubný nádor není. Musím tedy poděkovat panu doktoru Filipovskému z ÚVN ve Střešovicích, to je můj anděl strážný… Prostě se ti najednou změní svět. Všechno, na co byl člověk zvyklý, najednou odpadá. Takže ty první chvíle nejsou moc dobrý, a vlastně ani ty poslední. (úsměv) Plno lidí mi říkalo: „Teď máš čas, tak můžeš skládat a psát do šuplíku.“ Ale i ze zkušenosti jiných lidí vím, že to úplně nejde. Ono máš jiný myšlenky a já v takových stavech nerad píšu. Takže jsem to nějak přežil. Kluci z tria, protože jsou úžasný muzikanti, tak spoustu koncertů odehráli jen ve dvou. No a teď je to ve stádiu, že musím pravidelně chodit na kontroly, před kterýma se vždycky klepu, co ti budu povídat.
Slyšel jsem, že ses moc nenudil, prý jsi napsal divadelní hru. Je to pravda?
(smích) To není divadelní hra, to je jen její malá část. Márty Kotrčová-Dimmerová, která má divadlo a píše hry, mi zavolala, že dělá hru o Rudolfu Jedličkovi a chtěla, abych na její texty napsal muziku. Tak jsem souhlasil, protože mě to moc potěšilo. Ono, když jsi nemocný, tak se moc lidí s nějakou prací neozývá, protože tě chtějí šetřit. Takže jsem se do toho pustil a nazpíval demosnímek, který připomínal spíš chroptění a nebylo z něj poznat, jaká je melodie. To mě trochu vyděsilo, ale nakonec jsme to dotáhli do konce a ty písničky jsem později nazpíval a v té hře jsou. Takže divadelní hru jako takovou jsem zatím nenapsal. Ale ta nabídka mi hrozně pomohla, protože mi dala takový světýlko, že zase budu moct něco dělat.
Lákala by tě tahle forma tvorby? Pokud vím, napsal jsi několik knih. Ta poslední vyjde, jestli se nepletu, v dubnu.
Můj názor je, že každý musí umět odhadnout svoje možnosti a schopnosti. Já o sobě vím, že si rád vymýšlím příběhy, ale vůbec mě nebaví ta technická věc – to samotný psaní, takže takhle to bohužel mám. Ano, máš pravdu, teď v dubnu vyjde knížka, kterou jsem udělal s Marcelou Titzlovou, která má blízko k Hanspaulce a zná tamější prostředí. Je to knížka vzpomínek nejen na Hanspaulku, ale i na pozdější roky a události. A stejně jsme zvolili formu rozhovoru, protože já, kdybych se rozepsal, tak to nedokončím. My jsme si i při tom povídání všimli, že na každou historku navazuje dalších deset a neustále se to rozvětvuje. Takže někdo to musí ořezat, a to právě udělala Marcela. Já nejsem spisovatel. Já jsem napsal jednu beletristickou knížku o svém dětství. Jmenuje se Za barevným sklem. Jsem tomu rád, to mě bavilo, ale divadelní hru ani román zatím ještě nechystám.
Zmínil jsi jméno zakladatele Jedličkova ústavu. Já jsem nedávno viděl na facebooku tvoji fotku z předávání cen hendikepovaným sportovcům, tak se chci zeptat, jaký máš vztah k této problematice?
Mám k tomu samozřejmě velký vztah. Zrovna k tomuhle předávání mě dostal malíř Mirek Pošvic. Když jsem tam přišel, tak jsem si říkal, že to je pro mě novinka. Ale pak jsem zjistil, že ty lidi znám a mockrát jsem pro ně už hrál. Kdykoliv můžu, tak na nějakou takovouto akci jdu, ať už je to pro Konto Bariéry, nebo třeba pro Paraple, pro který jsem dělal hodně… Takže já k těm lidem mám obrovskou úctu. Já jsem tam stál a měl jsem před nimi velký respekt, protože sám vím, jak je těžký se občas vyhrabat z postele, když je člověk skoro zdravej. My jsme se dokonce i s Norbim seznámili na jedné takové akci. Bylo to na zahradní slavnosti vokovického denního stacionáře Dar. Pro postižené děti. Já jsem tam každoročně hrál, a jednou přišli doktoři a říkali: „Máme tady kamaráda, který hraje na kytaru a on by s tebou brnknul.“ Já to hraní s cizím člověkem nemám moc rád, ale on přišel Norbi Kovács a od té doby jsme spolu. Takže my jsme se i seznámili na dobročinné akci.
Pojďme k vašemu triu, které letos slaví patnáct let od svého založení. Půlkulaté narozeniny navíc slavíš i ty. To mě přivádí na otázku, jestli se nechystá nějaká speciální oslava?
No, ony ty oslavy a výroční koncerty jsou taková móda. Já zůstávám konzervativní a říkám, že tu šňůru jedeme pořád, vlastně celý život, jen to stále obměňujeme. A zrovna k těm patnácti letům jsme udělali trošku jiný program. Ale abych udělal vzpomínkový koncert a pozval muzikanty, se kterými jsem hrál dřív, tak to by chtělo obrovskou produkci, protože by jich bylo strašně moc. A já nevím, jestli by na to byl někdo zvědavý. Já jsem klubový hráč a nejlíp se cítím v klubu nebo v hospodě, takže si nejsem jist, jestli by tohle mělo nějaký smysl. Navíc ti prozradím takovou perličku – ono je to už šestnáct let. My jsme s Růžovejma brejlema zkoušeli už v únoru 2003 a tam už byli Norbi Kovács a Olin Nejezchleba. Tak vidíš, jak ten čas letí, myslíš si, že slavíš patnáct let a ono je to ve skutečnosti už šestnáct. (smích)
Na koncertech tria vládne obrovská pohoda a legrace. Na druhou stranu jsou tvoje písničky velmi často smutné a melancholické, jak to jde dohromady?
Já působím smutně a zadumaně?
Ty ne, ale některé tvoje písničky.
Já to právě takhle miluju přesně pro ten kontrast. Nejdřív je to opravdový smutek, a pak se to rychle vyrovná tou dobrou náladou nebo nějakým fórem. Prostě to tak různě skáče. Jakmile něco plyne v jedné rovině, třeba když je to moc dlouho melancholický, tak já za chviličku usínám. Já potřebuju vždycky nejdřív světlý moment a pak tam dát něco důležitýho a potom zase něco třeba pitomýho. Prostě to takhle mám rád. A když se to takhle podaří poskládat, což taky není vždycky, tak mě to moc baví. Tohle jsem se učil od pana Smoljaka, on tomu říkal šrapnely, a to se nesmí zneužívat.
Ve vašem repertoáru jsou tvoje starší skladby, nové už nepíšeš?
Já vím. No, nějaký připravený už mám, Norbi také něco připravil. Ale my jsme se teď zabývali hlavně tím, který věci z těch starých vyhodíme. To je vždycky hrozně těžký. Vezmi si, že já mám asi 160 písniček, u kterých jsem napsal jak hudbu, tak text. A když k tomu připočítáš ty, na kterých jsem se jen nějak podílel, tak se dostaneš k číslu nad 320, což musím říct, bylo překvapení i pro mě. Takže se nediv, že se člověk trošku vyčerpá a dělat ty nový věci pak jde logicky pomaleji. Ale jak jsem říkal, každopádně něco už připravujeme.
Kromě písniček, které píšeš pro sebe, jsi toho složil i spoustu pro jiné interprety. Jak se ti pro ně píše?
Ono je to u každého jiné, pro někoho se píše výborně, to je třeba případ Zdendy Hříbala a Bílé nemoci, pro ně se vždycky psalo fantasticky. A pro někoho se píše špatně: zažil jsem už i situace, kdy jsem napsal nějaké kapele text a jí se nelíbil. Říkali mi, že není tak dobrý, jako když píšu pro sebe. A to si přitom dávám víc záležet než u svých písniček! Naštěstí to byly výjimky, a když mi na tom záleželo, byl jsem pro plnou spolupráci. Třeba jsem to udělal znovu a úplně jinak.
Odkud se tedy ta nespokojenost bere?
Já vždycky píšu text na muziku, dělám to tak i u sebe, jenže to vždycky před sebou vidím ty obrazy, které muzika vytváří. O nich píšu. Je to soukromá věc. A u některých autorů jejich obrazy pokaždé nevidím, takže těm lidem říkám, že nejlíp si to stejně napíšou oni sami.
Asi před dvěma lety vyšla knížka Miláčku vrať se, což je takový výběr z tvých textů. Neuvažoval jsi o vydání souhrnné sbírky kde by byly uvedeny všechny?
Taková nabídka už tady taky byla, ale ne každý text, který se dobře zpívá, vypadá dobře i na papíře. Do té knížky jsem vybíral jen takové, které na papíře dobře vypadají a které jsem si pamatoval z hlavy, takže o nějakém vydání ucelené sbírky neuvažuji.
Tvoje skladby hraje spousta kapel a muzikantů, kteří si pravděpodobně žádají o tvůj souhlas. Stalo se někdy, že jsi souhlas neudělil?
Ne, to se nikdy nestalo. Já jsem vždycky šťastný, když někdo ty moje písničky uchopí, a může to být jakýmkoliv způsobem. Takže já jsem udělil souhlas vždycky. Kolikrát se potkávám s různými kapelami na venkově a oni mi říkají: „Hrajeme to a to, a asi to hrajeme blbě…“ Já jim vždy odpovídám, aby to hráli po svým. To je právě ta pohoda, tak to má být. Vím o jedné verzi mojí písničky, která se mi nelíbí, ale to si nechám pro sebe. (úsměv)
Dovedu si představit, že se tě fanoušci ptají, kdy vydáš novou desku. Co jim odpovídáš?
(smích) Až bude, tak bude. U nás v triu to je tak, že každý je sólista, takže si kluci vydávají svoje desky. A většinou to vycházelo, takže jsme se ve vydávání střídali. Naposledy vyšla deska Norbimu, kterou si udělal ke svým padesátinám. A předtím Olinovi. Takže teď je řada na mně. (úsměv) Až se všechno srovná a uklidní, což bude doufám v létě, tak bych to mohl začít připravovat a vymyslet vůbec, jak to udělat. Ono přeci jenom po takový době hraní vymýšlet něco úplně nového je dost těžký.