Foto: Lenka Zvolská
Frontman kapel Merlin a Benefit DAN HORYNA je nejen výborný zpěvák, ale i vyhledávaný psychoterapeut. Danův život je natolik pestrý a bohatý, že by vydal na několik zajímavých knih. Využil jsem toho, že Danově kapele Merlin v těchto dnech vychází deska a požádal jsem ho o následující rozhovor, v němž jsme probrali nejen témata z Danova hudebního života.
Ahoj Dane, jak se ti daří?
Já jsem si myslel, že se osobním otázkám vyhneme. (smích) Nicméně, daří se mi dobře, já jsem za poslední roky se svým životem moc spokojenej a všechny věci, který mě potkávaj, ať už to jsou ty dobrý nebo ty špatný, přijímám tak, že mají bejt, takže se mi daří opravdu dobře. Mám hodně práce, někdy jsem z ní dost unavenej, ale zase na druhou stranu jí mám rád, takže to vždycky nějak překlenu. Mám zdravý děti, se kterými mám krásný vztahy. Zpívám s Benefitem, s Merlinem a teď možná začneme dělat i něco s Vitacitem, takže i ta muzika mě moc baví. Ale je toho moc. 6 dní v týdnu pracuju, potom ještě další dva večery zpívám, takže je toho opravdu moc, ale jinak jsem šťastnej.
Zaujalo mě, že jsi část dětství prožil v Číně. Myslíš, že to mělo později nějakou souvislost s tím, že vyznáváš budhismus?
Určitě tam ta souvislost je. Já jsem v té Číně byl v předškolním věku skoro tři roky. Tehdejší Čína byla úplně jiná než dnes. O mě se přes den starali Číňani, máma chodila se starším bráchou do školy a táta pracoval. V té době nebyly v Číně žádný hřiště, takže my jsme si chodili hrát do parku do Zakázanýho města, kde byly samý budhistický chrámy. Takže já jsem si od malička hrál mezi sochami různých božstev, zvířat a hněvivých démonů a asi tak nějak podvědomě jsem k tomu tíhnul. Když jsem tedy teď začal ten budhismus praktikovat a uviděl jsem ty jejich božstva, tak mi to vůbec nepřišlo divný nebo exotický.
Další zajímavostí ve tvém životě je, že jsi byl špičkovým atletem, dokonce jsi prý mířil na olympiádu…
Já jsem byl v užší nominaci na olympiádu. To bylo tak, že jsem v tý době byl dorostenec. Jednou se stalo, že na memoriálu Evžena Rošického v Praze běžel v jednom rozběhu keňský běžec Bayi, který byl v té době světová špička. Tehdy jsem měl jeden z nejlepších výkonů a kvůli tomu jsem byl do toho rozběhu přidán. Takže já jsem běžel se světovou špičkou. Samozřejmě, že mi všichni utekli, ale přesto jsem tehdy dosáhl takovýho času, kterej mě umožňoval, abych byl nominován na olympiádu. Ale mezitím se pak stalo to, že mě komunisti zavřeli a pak bylo po olympiádě, po reprezentaci, prostě po všem…
Teď trochu navážu na předchozí otázku. Kdy a proč ve tvém případě dostala muzika přednost před sportem, nebo tyhle dva koníčky fungovali paralelně?Ano, bylo to paralelní. Já jsem studoval na uměleckoprůmyslový škole a můj brácha, kterej byl o pět let starší, hrál na bicí v kapele, takže já jsem tou muzikou žil už od nějakých dvanácti let. Souběžně s tím jsem dělal nejdřív tenis a potom atletiku, takže zhruba od deseti let jsem byl sportovně dost vytížen. Zároveň jsem doma poslouchal muziku, brácha hrál, tak jsem za ním chodil do zkušebny. Taky jsem chodil na zpěv k panu profesorovi Jindrákovi, ale tehdy ještě na operní. Takže k tý muzice jsem měl hodně blízko. A pak mi brácha říká: „Koupíš si kytaru a budeme hrát…“ a takhle mě k tomu tlačil. Takže když mi bylo nějakých šestnáct, hrál jsem už ve své první kapele Ligeros, a to jsem ještě závodně běhal.
Říkáš, že jsi hrál na kytaru, ale já si nepamatuji, že bych tě viděl něco hrát…(smích) Já jsem začínal na bicí, protože můj brácha bubnoval, takže bicí byly mým prvním nástrojem. Pak jsem začal hrát na tu kytaru, ale během toho, když jsme tu kapelu stavěli, tak se zjistilo, že líp zpívám než hraju na kytaru, a proto jsme vzali lepšího kytaristu a já jsem zůstal u zpěvu.
Zahraješ tedy ještě něco na kytaru?
No, něco pořád zahraju, ale velice jednoduše.
Protože k tobě neodmyslitelně patří Robert Plant a Led Zeppelin, tak se nemůžu nezeptat, kdy a jak jsi objevil Roberta Planta a „Zeppelíny“?
Já jsem měl to obrovský štěstí, že jsem v roce 1975 viděl v Holandsku Led Zeppelin naživo. Tatínek tam byl tehdy na služební cestě a vzal mě na jejich koncert. Musím říct, že už jsem nikdy nic silnějšího nezažil. Tenkrát jsem měl dlouhý blonďatý vlasy a zpíval jsem. No a od tý doby co jsem viděl Planta, tak jsem se snažil zpívat podobně jako on. Nejdřív jsem se tak snažil zpívat a potom jsem tak začal i myslet. Takhle nějak jsem se stal Robertem Plantem a začali mi říkat ‚Zeppelíne‘. Takže ta přezdívka pochází ze sedmdesátých let.
Vzpomeneš si, kdo a proč tě první oslovil jako ‚Zeppelína‘?
To už si nevzpomenu. To byla tehdy taková móda, že každý měl nějakou přezdívku. My jsme tehdy byli takový ty ‚post hippies‘ máničky, takže mezi námi byl třeba ‚Sabbath‘ a tak. Takže to, že jsem ‚Zeppelín‘ se hrozně rychle vžilo a dokonce mi tak říkali i policajti na výslechu. (smích)
Protože jsi se v podstatě převtělil do Roberta Planta, nenapadlo tě tedy někdy udělat třeba desku Plantových coververzí?
Ne, to v žádným případě ne!
A proč?
Na to si ‚Zeppelínů‘ moc vážím a sebe taky. Já na konci koncertů zpívám jako přídavek „Whole Lotta Love“, ale zpívám to po svým jako Horyna a ne jako Plant. A abych dělal nějakej revival, tak to mi přijde pod úroveň jak tý kapely, tak mojí. Já nechci bejt jukebox.
Dnes je ale docela v módě mít revivalovou kapelu, konec konců existuje i revival Led Zeppelin…
Luboši, já jsem muzikant a myslím si, že muzikant se nepropůjčí k tomu, aby si na něco hrál. To mělo možná cenu v dobách, kdy ty kapely sem nemohly jezdit a my jsme na zábavách hrávali převzatý věci. Například když jsme hráli Kiss, tak jsme jako Kiss chodili namalovaní a tak. Ale my jsme tu hudbu tehdy lidem zprostředkovávali, protože tady zkrátka nebyla ani v rádiu nebo televizi. To bylo něco jinýho. Ale dělat to teď mi přijde jako nesmysl.
V osmdesátých letech jsi prošel slavnými kapelami Vitacit, Pumpa a na čas jsi byl i ve ‚stáji‘ Františka Janečka, ale také jsi vedl hodně bouřlivý život. Jak jsi celé toto období vnímal?
(smích) V roce 1980 mě bylo 23 let. A to jsi mládě, který je na začátku života. Tenkrát jsem postavil Vitacit a udělal jsem z něj známou kapelu, což bylo díky tomu, že jsem na čas odešel zpívat s Benefitem, se kterým jsem se proslavil. Takže když jsem se do Vitacitu vrátil, tak nám pořadatelé dávali automaticky podepisovat vystoupení a proto jsme hrozně rychle vylítli nahoru, takže to byla hodně velká jízda. K tomu přišlo první manželství, druhý manželství, žil jsem prostě naplno. Ale co je důležitý říct, je to, že když řekneš ‚bouřlivej život‘, tak si to u mě lidi automaticky spojí s drogama. Ale já jsem v tu dobu vůbec drogy nebral! Prostě jsem žil normální život, který jsem věnoval muzice. Když jsem se oženil, tak jsem šel k Janečkovi, kde jsem byl půl roku, potom jsem šel do Pumpy a v roce 1988 jsem si postavil Merlin, takže jsem byl akční jak muzikantsky tak osobně. Prostě normální život.
Je docela zajímavý, že si tě u Janečka vůbec nepamatuju, čím to je?
Já abych se mohl věnovat jenom hudbě, tak jsem si udělal profesionální přehrávky. Tehdy jsi prostě musel buď mít tyhle přehrávky nebo chodit do normální práce. Kluci z Vitacitu se na přehrávky vyprdli a neudělali je. A já jsem měl najednou povinnost si do dvou měsíců sehnat angažmá, jinak by mi ty papíry propadli. Takže jsem obíhal muzikanty a sháněl nějaký angažmá. Všichni říkali: „Hele, my máme plno…“ a tak. No a potkal mě Janeček, kterej mě znal ze sedmdesátých let, a říká mi: „Tak pojď ke mě“, a já jsem říkal: „No, a co budu zpívat?“ a prý: „Zatím nic, až se okoukáš tak ti vybereme nějakej hit.“ Takže já jsem tam jezdil, dělal jsem osvětlovače, hrál jsem doprovod na kytaru s Milanem Dykem v „Tvé jméno je Týna“, zpíval jsem vokály, prostě dělal jsem úplně všechno. No, a asi po 5 měsících mi Janeček říká: „Hele, tak si zkus sehnat nějakou písničku, která by se ti líbila.“ Tak jsem šel za Michalem Davidem s tím, že potřebuju složit nějakou písničku do Kroků. A Michal říká: „No, a co by sis představoval“. A mě v tý době napadlo, že jediný, co by se dalo hrát, aby to byl bigbít a zároveň to bylo přijatelný pro popík, byli Foreigner. Tak jsem Michalovi dal jejich desku „4“. A pak asi za týden mi v Ostravě Michal začal přehrávat nádhernou písničku od Foreigner, kterou svým krásným chraplavým hlasem přezpívával. Tak mu říkám: „Ty vole, to je krásný, to jsou nějaký nový Foreigner?“ A on na to: „Ne, to jsem složil pro tebe“. Potom už se jenom čekalo, až se ta písnička otextuje. Jenže jsem se mezi tím strašně pohádal s Janečkem a on mě vyhodil. (smích) Takže jsem tam nikdy žádný hit nenazpíval.
Ty jsi tady zmínil drogy, které tě málem připravily o život, ale bohužel tě připravily o dceru, kterou jsi dobrovolně přenechal k adopci. Existují dnes nějaké vazby mezi tebou a dcerou Míšou?
Dcera jednou z papírů zjistila, že jsem její pravý otec a přišla na můj koncert, kde jsme se poznali. Ale protože ona nechtěla, aby ten táta, co jí vychovával to věděl, tak jsme se nestýkali. Ona si potom sama prošla těžkou drogovou závislostí. Dneska už je zase v pořádku a kamarádíme spolu.
Pojďme do současnosti. Vedle kapely Merlin zpíváš také v obnoveném Benefitu, v němž jsi působil také v 80. letech. Proč ses rozhodl do kapely vrátit? Já se ptám proto, že Benefit je přece jen spíše ‚zábavová‘ kapela, a ty se v současné době netěší moc velké přízni…
Kdo zažil 70. a 80. léta tak ví, jak strašně velikej význam pro Českou republiku měly český tancovačkový kapely. Oni vlastně držely to, co koncertní kapely dělat nemohly. My jsme na těch tancovačkách hráli bigbít, kterej byl ovlivněnej americkejma a vůbec západníma kapelama. A tím, že to nebyly koncerty, který by komunisti mohli nějakým způsobem hlídat, tak pokud se nestal nějakej průser, byla tam naprostá volnost. Takže já jsem si to strašně užíval, protože tam byla naprostá svoboda. To bylo jak na amerických koncertech v hale, kde to prostě jede. Hrálo se každej pátek a sobotu. Bylo tady nějakejch 50 kapel, všechny hrály a všechny měly vyprodáno. Takže to byl takovej fenomén, kterej nebyl nikde jinde ve světě, ani ve východní Evropě jako bylo Polsko nebo Maďarsko. A na západě se takhle nehrálo, tam se jenom koncertovalo. Mě ty tancovačky hodně moc naučily. Takže všechno co dneska dělám, pódiová show, skákání, uvádění, maskování, to všechno jsem se učil u Benefitu. Já jsem s Benefitem vlastně zpíval čtyřikrát. Poprvé jsem tam nastoupil v roce 1981. To jsem tam byl rok a pak jsem se vracel do Vitacitu. Potom jsem tam rok zpíval v roce 1985, kdy Láďa ‚Gumáček‘ Koudelka měl malýho kluka a měl nějaký rodinný problémy. Pak jsem tam zpíval v roce 1999 a teď jsem se tam před osmi lety vrátil naposledy. Takže je to taková moje srdeční kapela.
Tvojí hlavní hudební aktivitou je kapela Merlin, která letos po šesti letech vydává novou desku „Transmise“. Proč nenahráváte častěji?
Ta tehdejší sestava Merlina, což byli Mimi (Miloš ‚Mimi‘ Knop) na kytaru, Richard Tomíček na basu a Aleš Zimolka na bicí, se mnou hráli od roku 2002. A společně jsme nahráli desku „Tibet“, kterou jsme postupně skládali od roku 2005. A deska vyšla až v roce 2010. Takže ty písničky vznikaly po delší dobu a proto si myslím, že ta deska je hodně vyzrálá. Jenomže pak se stalo, že jsme se nějakým způsobem rozkmotřili s Mimim a Ríšou, a oni nás opustili, takže my s Alešem jsme zůstali sami. A já jsem si přivedl Ondru (Ondřej Pátek) a Vaška (Václav ‚Merlin‘ Kalaš), kterej se mnou hraje na basu v Benefitu a v téhle sestavě jsme začali znovu přehrávat ten repertoár, kterej jsme měli. To trvalo rok a něco. A pak se stalo, že při rallye tragicky zahynul Aleš Zimolka. A my jsme po dobu roku a půl hledali a zkoušeli různé bubeníky, a proto jsme stále obehrávali to, co jsme měli. Ale za tu dobu jsme se lidsky a hráčsky seznámili a psali nový materiál. Protože my nechceme pracovat stylem ‚sedneme si a složíme písničku‘, takže jsme tu desku dávali asi dva roky dohromady.
Přiznám se, že jsem zatím z desky slyšel jenom skladbu „Závislost“, kde mě zaujalo, že v refrénu zpíváš hodně tvrdě, téměř až blackmetalově. Je ta deska celá takhle tvrdá?
Ne, každá písnička je jiná.
No, a co tě tedy vedlo k tomu blackmetalovému zpěvu?
K tomu mě vedla tvorba s Benefitem, kde hrajou mladý kluci, kteří hrají v kapele Pěchota, a oni začali hrát takový tvrdý referény a mě to do té písničky sedělo. A protože jsem zjistil, že tenhle hlas dovedu udělat taky, takže jsem ho tam použil.
Pokud se nepletu, jedná se teprve o třetí desku Merlinu, na které zpíváš (celkově jsou čtyři), takže ta první deska vyšla bez tebe jako zakladatele kapely, to mi přijde zvláštní. Proč jsi nezpíval na první desce?
No, Merlin od roku 2003 nefungoval. Já jsem se osamostatnil a v letech 2005 a 2006 jsem s Dodo Doležalem točil desku „Noční město“, která později vyšla. A kluci se dali v tu dobu dohromady s Michalem Žďánským a se zpěvákem Láďou Dvořákem a natočili desku, která se jmenovala „Jižní Gin“. A já se přiznám, že jsem jí ještě neslyšel. Je to prostě Merlinovská deska, ale je beze mě.
Deska „Transmise“ vychází na CD. Připravujete vydání i na jiných nosičích?My jsme to chtěli tajit. Původně jsme desku chtěli vydat jen na vinylu, ale tím, že se nahrávání protáhlo a my bychom nestihli ty domluvený koncerty, na kterých budeme desku křtít, tak jsme narychlo nechali udělat i CD. Ale pořád je to o tom, že máme velkej počet objednávek na vinyl. Takže někdy na přelomu roku se to bude lisovat i na vinyl, kde bude ještě jedna písnička navíc, která na CD není. Půjde o velké překvapení, protože tam bude hrát jeden velice slavnej českej muzikant. Ta písnička bude bez kapely a budu tam zpívat jenom s ním. K tomu pak budou ještě nějaké bonusy, jako třeba tričko, a navíc tam bude kód, aby si to lidi mohli stáhnout i v digitální podobě.
Kde jste „Transmisi“ nahrávali a kdo jí produkoval?
No, my jsme s tou deskou koketovali už od loňska, ale protože jsme točili desku s Benefitem, tak Merlin musel počkat, proto se to celý protahovalo. Ondra Pátek a Mimi hrají s Petrem Kolářem a navíc s nima hraje i náš bubeník (Michal ‚Kolouch‘ Daněk), takže je to takhle propojený. Kluci ty naše věci ze zkušebny pouštěli Petrovi a on začal projevovat zájem, že se mu to líbí a navrhl nám, že desku můžeme natočit u něj ve studiu. To je výborně vybavený, navíc tam pracuje Petr Kuba, což je velice šikovnej zvukař. Takže jsme tu desku točili v naprosto pohodový, téměř až rodinný atmosféře, takže jsme vůbec nepracovali pod tlakem. Petrovi se ta deska strašně líbí a říká, že to je na naše poměry výjimečná deska. Proto jí taky byl v Kolíně pokřtít a my z toho máme velkou radost.
Takže producent byl Petr Kolář?
Ne, on byl něco jako mecenáš. Producentem je Aleš Kolovrat, který se rozhodl, že to vydá na vlastní náklady. Jemu se to taky hodně líbí a říkal, že ten můj příběh chce dostat na desku.
Desku nahrála opět jiná sestava než ta, která nahrála „Tibet“. Zajímá mě, co to pro tebe obnáší, když každou desku točíš s jinou sestavou?
To je pravda. Na „Transmisi“ není ani jeden člověk, kterej hrál na „Tibetu“. Musím říct, že mám veliký požehnání, protože sestava od sestavy je pořád stejně dobrá, ne-li lepší. Jsem přesvědčen, že kdybych neměl nový muzikanty, tak nenatočím tak jinou desku. Já jim nechávám autorsky a hráčsky volno a díky tomu se můžeme vyvíjet. A já se chci vyvíjet, já nechci zůstat pořád stejnej. I proto se na desce objeví ten blackmetalovej hlas a zároveň je tam písnička „Lehkost bytí“, kde zpívám hodně dole a v podstatě vyprávím jak Cohen. Takž je to strašně široký. Mě strašně baví s tou hudbou pracovat. Já se chci neustále posouvat, nechci zůstat stále stejnej. A v tomhle směru pro mě každá ta sestava představuje vždycky novou výzvu. Vem si, že Jeff Beck nebo Frank Zappa si měnili muzikanty úmyslně. Já bych sice byl rád, kdybychom v týhle sestavě vydrželi a nahráli další desku, ale když se to nestane, tak nová deska bude opět v jiný sestavě. To je prostě život.
Jestli se nemýlím, tak v příštím roce oslaví Merlin významné jubileum (30 let). Chystáš pro fanoušky nějakou speciální oslavu tohoto výročí?
No, to se pleteš, to bude až v roce 2018, protože v roce 1987 jsme ještě hráli pod hlavičkou Autogenu, až v roce 1988 jsme se osamostatnili a udělali profesionální přehrávky. To bylo na ‚Barče‘ (KD Barikádníků v Praze). Tehdy v komisi seděl Lešek Semelka. (úsměv) A až potom jsme začali hrát jako Merlin.
Aha, ale přesto se zeptám, jestli nechystáš nějaký speciální koncert, třeba jako byl tehdy v Retru ke 20 letům kapely Merlin nebo nějakou jinou lahůdku?
No, ono je to ještě hodně daleko. Tahle současná sestava Merlina funguje jako takový hodně volný sdružení hudebníků, nejedná se o takový to klasický těleso, který drží stmelený pohromadě. Kdykoliv mi někdo z těch lidí může říct: „Hele, já to musím zabalit, protože mám hraní jinde…“, takže mi nemůžeme plánovat dva roky dopředu. V tuhle chvíli máme do konce roku pět koncertů a na jaro připravíme promo tour. Uvidíme podle toho, jak se to bude vyvíjet, tak pak se toho může vyrojit víc. Ale jestli budeme ještě za dva roky pohromadě ti teď nemůžu říct, protože to nevím. Takže z toho důvodu nemůžu plánovat dva roky dopředu koncerty. Takovou zajímavostí je, že jsem s Radkou Červinkovou napsal knihu o mým životě, která bude v březnu vycházet. Bude to vydávat nakladatelství Grada, takže to bude i hozený do takový psychologický roviny a bude tam popsán celej můj životní příběh.
Dane, děkuji za hodně zajímavý rozhovor.
Já taky moc děkuji a doufám, že se uvidíme na nějakém koncertě.
PS: Pokud Vás zajímá, jak Dan vypráví o své drogové minulosti, podívejte se na pořad České televize „Krásný ztráty“.