Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Igora Pruši
Publikováno: 9. 7. 2019
Kytarista a skladatel IGOR PRUŠA a jeho kapela NANTOKANARU se pohybují na poli alternativní muziky, které se Rockový svět příliš často nevěnuje. Požádal jsem ho o rozhovor, během něhož mě vtáhl do tohoto pro mnohé okrajového žánru. A protože Igor nějakou dobu strávil v Japonsku, nemálo mých otázek se týkalo hudebního života v této exotické zemi.
Ještě než se dostanu k hlavnímu tématu našeho rozhovoru, bych se tě rád zeptal, kdy a proč jsi začal hrát na kytaru, co jsi poslouchal a jaké byly tvoje hudební vzory. Můžeš nějak shrnout svoje muzikantské „podhoubí“?
Úplně prvním mým idolem byl strejda, který hrál trampské písničky. Já jsem se na něho pořád díval a chtěl jsem asi vypadat jako on, protože když hrál, tak mu lidi tleskali. Říkal jsem si, že by to mohlo být pěkné, kdyby mi taky někdo zatleskal. (smích) . Takže jsem ho jednoduše napodoboval. Pak jsem nastoupil ve dvanácti na klasickou kytaru, kterou jsem dělal asi pět let. No, a v téhle době jsem hrál v kvartetu pod dohledem vynikajícího klasického kytaristy Igora Krejčího. To mě mohlo být tak třináct nebo čtrnáct. Já jsem tam hrál první kytaru, takže jsem byl ten hlavní, a už tenkrát jsem poprvé začal uvažovat o vlastní kapele. Byla v tom taková vůle po moci a touha po vůdcovství. (smích) To byl takový druhý impulz.
Třetí přišel v pubertě, kdy jsem měl nějaký psychický problémy, takže jsem si potřeboval nějak vybít ty depky. A k tomu už nestačila klasická kytara, tak mi rodiče koupili elektrickou. A tam začala moje rocková kariéra. Nejdřív vznikla skupina Mind Rag, která se později přeměnila v Nantokanaru. To bylo v roce 2007. Potom jsem odjel do Japonska, kde jsem zůstal deset let. Ale moc mi tam chybělo živé hraní. A protože já jsem vždycky měl sen, že budu v Japonsku koncertovat, nezbývalo nic jiného než si tam nějakou partičku založit. Rozjel jsem v Tokiu projekt Sushi In Da House a ten svůj dávný sen si tak splnil.
K tomu se ještě dostaneme. Díky dlouhému pobytu v Japonsku jsi jedním z našich předních japanologů. Jak je tam muzika obecně vnímána?
Japonci jsou do hudby nadšení a jakékoliv muzice jsou velmi otevření. Kdokoliv tam přijede, tak má relativní úspěch, protože Japonci jsou rádi, že si můžou poslechnout cizí hudbu. To je také důvod, proč tam hodně zahraničních kapel vydává speciální edice svých desek.
Zkus mi popsat, jak v zemi vycházejícího slunce vypadá hudební scéna.
Japonci jsou hodně pod vlivem mainstreamu, ale na druhou stranu je tam hodně kvalitní alternativní scéna, která má mimořádně velký potenciál. Ale působení v ní je poměrně drahé a méně přístupné pro lidi bez zkušeností a trpělivosti. Mluvil s bubeníkem kapely Boris, což je taková japonská satanistická skupina, mimochodem velmi kvalitní, a ten mi říkal, že tamní alternativní scéna je tak dvacet let opožděná proti západu. Takže to, co se hrálo třeba na konci osmdesátých let, Japonci plně objevili až kolem nového milénia.
Čím to je?
Než něco vstřebají, tak to strašně dlouho trvá. Ale jakmile to vstřebají, už jsou té věci naprosto oddaní. Ten bubeník prostě chtěl říct, že Japonci jsou pomalejší v přijímání í nových, nemainstreamových elementů.
Co se tam tedy nejčastěji poslouchá?
Bohužel určující je komerční mainstream a nejvíc tam letí takzvaný J-pop, čili Japanese pop. To jsou většinou dívčí nebo chlapecké kapely, jako byli třeba Spice Girls nebo u nás Lunetic. To v Japonsku stále jede. Takových pseudohudebních skupin je tam spousta a zmanipulovaní Japonci se jich nemohou nabažit.
Před několika lety jsem tady v Praze byl na koncertě japonské heavymetalové kapely Loudness a přišlo mi, že hrají až příliš křečovitě a chybí taková ta přirozená lehkost. Zkrátka že až příliš „tlačí na pilu“. Čím myslíš, že to je?
Tak Loudness rozhodně není zajímavá, originální kapela, která by stála za důkladnější poslech. Ale s tvým postřehem naprosto souhlasím. Jedním odůvodněním je fakt, že ona přísně uspořádaná japonská kultura má nepřímý vliv na jasně strukturované, přesné hudební produkty. Skutečně alternativní japonské kapely se ale často naopak vyznačují bláznivým mišmašem stylů a zvuků. A mnoho zahraničních tvůrců k jejich spontánní rozháranosti vzhlíží.
Jací jsou tamní fanoušci?
Japonci jsou velmi entuziastičtí, takže jdou klidně na kapelu, kterou vůbec neznají. Prostě se rádi nechávají překvapit. To jsou pak nadšení z každého tónu. Mně se třeba stalo, že jsme hráli v nějakém klubu a oni drželi v ruce diktafon a celý koncert si nahrávali. Tak jsem jim potom říkal, že to je k ničemu, protože to bude hrozně špatná kvalita, a oni odpovídali: „Nevadí, alespoň si večer před spaním zavzpomínáme.“ Nejen já si myslím, že japonští fanoušci jsou v jádru nejlepší na světě. (smích)
Pojďme k tvé japonské kariéře. Zmínil jsi kapelu Sushi In Da House, kterou jsi na Dálném východě založil. Jak jsi tam začínal?
Nejprve sám. Pak jsem byl osloven jednou společností, která dělala projekt Freeze Tokio: natáčejí život ve městě a najednou lidi zamrznou a na pět minut se nehýbají. No, a oni chtěli, abych k tomu udělal hudbu. Takže jsem napsal jednu písničku, což byla první skladba Sushi In Da House. Potom jsem na tokijských kolejích nahrál jedno CD, které jsem nikomu nepustil a skončilo v šuplíku. Až asi za dva nebo tři roky jsem našel zpěvačku, to byla Uzbečka, a baskytaristku, která pocházela z Filipín. A v téhle sestavě jsme konečně začali vystupovat v malých alternativních klubech.
Bylo pro tebe jako pro Evropana těžké sehnat spoluhráče?
Já jsem měl hlavně štěstí, zpěvačka chodila s mým kamarádem a baskytaristku jsem potkal na nějaké divoké kolejní párty. Byla to hezká holka a někdo mi řekl, že hraje na basu, tak jsem za ní šel a prostě oznámil, že bude se mnou hrát na basu. (smích) Sice to nebylo moc „profesionální“, ale takhle nějak jsme začali.
Viděl jsem na Youtube jeden klip Sushi In Da House, v němž zpěvačka pouze dotvářela hudební náladu. Protože vaši tvorbu neznám, chtěl bych se zeptat, v jakém jazyce jste zpívali: anglicky, nebo japonsky?
Oboje, většinou to bylo anglicky, ale měli jsme i japonské skladby. Zpěvačka žila v Tokiu už několik let, japonsky uměla docela dobře, takže jsme to kombinovali. Ale většina našich písniček byla v angličtině.
U nás je ještě stále dost velká skupina fanoušků, kteří tvrdí, že česká kapela by měla zpívat česky. Jak je to v Japonsku?
No, japonština je určitě lepší, a jak jsme se před chvílí bavili o tom jejich J-popu, tak oni ho zpívají japonsky, ale vkládají do něj anglická slova, takže jde o takový jazykový hybrid, ale právě ten je nejžádanější. Tohle dělají všichni producenti, kteří zaplavují trh těmahle sračkama. V případě, že jsi cizinec a zpíváš tam japonsky, tak to oni milují a mají tě hned za hvězdu.
Zkus prosím porovnat koncerty u nás a v Japonsku z pohledu muzikanta.
Já samozřejmě můžu mluvit jenom o té alternativní scéně, protože s mainstreamem nemám díkybohu žádné zkušenosti. Když tam chceš hrát v nějakém lepším klubu, musíš si zajistit diváky. Prostě musíš garantovat určitý počet lidí, kteří na koncert přijdou. Takže pokud se zaručíš organizátorovi například za padesát lidí a přijde jich přesně padesát, tak si peníze nechá klub a ty jsi na nule. Když ale přijde jen čtyřicet, musíš těch chybějících deset doplatit ze svého. Což je samozřejmě hodně špatně a stěžují si na to i samotní japonští muzikanti.
Vraťme se z Japonska do Čech, tady máš kapelu Nantokanaru, která hraje alternativní post rock. Proč ses rozhodl dělat právě tenhle druh muziky?
Ve svých začátcích kolem roku 1998 jsem ještě dělal takový klasický rock. Nicméně to, že jsem začal dělat alternativu bylo dáno hlavně tím, co jsem poslouchal. A já jsem měl vždycky rád ty alternativněší kapely. Jedni z mých velkých oblíbenců jsou třeba The Residents nebo u nás Už jsme doma. K tomu jsem přibral pár grungeových a nu-metalových kapel a tím, jak jsem tuhle muziku doslova fanaticky poslouchal, dostala se mi do hlavy tak moc, že jsem ji začal nevědomky napodobovat. Rozhodně to nebylo tak, že bych si sám cíleně umanul, že půjdu proti mainstreamu. Ale potom už se mi ten „protest“ začal líbit, to ano. (smích)
Co znamená pro našince exoticky znějící název Nantokanaru?
Nějak to dopadne, uvidí se. Japonci tuhle frázi často používají, třeba když najednou nevědí, jak něco skončí, a mají z toho obavy, pročež řeknou frázi „nantokanaru“. Já jsem právě na začátku tý kapely měl obavy, jak to vše dopadne, a pak jsem si vzpomněl na japonské “nantokanaru“, a název byl na světě
Kdy vlastně skupina vznikla?
Oficiálně to bylo v roce 2007. O rok později jsme vyhráli soutěž Jack Daniels Music a jako první cenu jsme získali možnost jet do Nashville, kde jsme s producentem Davidem Barbem nahráli singl Have A Great Day. Ihned potom jsem odjel na deset let do Japonska.
Na webu jsem našel ještě kapelu či projekt, který se jmenuje Nantokanaru b-sides. Jde o něco společného?
To jsou takový experimentální skladby, který jsem nahrával sám, ale nikdy jsem s nimi neměl žádné ambice. Spíš se to blíží Sushi In Da House. Nicméně z Nantokanaru b-sides pochází Ztracené Koťátko a Babička, kterými začínáme koncerty jako intro.
Vaší poslední nahrávkou je EP She Who Plays With Shadows, chystáte něco nového?
Teď právě finišujeme s novým albem, ale náš debut He Who Dances With Swans vyšel vlastním nákladem již v roce 2008. Zmíněné EP jsme vydali v roce 2012 a nejpozději příští rok vyjde naše druhé regulérní album. To nahráváme v nové sestavě, kterou tvoří zkušený americký producent, skladatel a kytarista Derek Saxenmeyer, frontmanem je charismatický baskytarista a zpěvák Filip Vlček, který zároveň působí v úspěšné rockové kapele John Wolfhooker. Ze staré sestavy zůstává baskytarista Vítek Kraváček, který hraje i v brněnských Poletíme?, a bubeník Michal Grepl, se kterým jsem projekt Nantokanaru zakládal.
Nelze si nevšimnout, že vaše současná tvorba je tvrdší než dřív…
No, občas jde o tvrdší hudbu, ale teď se do ní bude promítat víc vlivů. Bude to ještě o něco alternativnější, možná i těžší na poslech, ale rozhodně pestřejší a progresivnější než předchozí materiál. Deska bude také profesionálnější ve smyslu instrumentálních výkonů, nového zvukového aranžmá, ale i koncepčního pojetí.
Co vás k takovému vývoji vedlo?
To byl přirozený proces. Já jsem vždycky inklinoval k tvrdší muzice a přikláněl jsem se k názoru, že nejlepší umění vzniká, když je člověku nejhůře. Takže jsem v rámci terapie tvořil, když jsem byl v depresi, a tu jsem vyháněl mimo jiné právě tou agresivitou a tvrdostí. Navíc pro mě často je tvrdost někde jinde než v muzice, třeba ve skandálních textech a neobvyklých obratech. Jak říkal můj učitel kytary: opravdovej metal je třeba Richard Wagner.
Kde je možné vás vidět a slyšet?
Kdykoliv u mě doma v obýváku. (úsměv) I když už jsme měli nějaké nabídky na vystoupení na festivalech, tak protože jsme v nejdůležitější fázi dokončování desky, zatím vše odmítáme. Počítám, že hrát budeme nejdřív příští léto. Nantokanaru byl vždycky spíš studiový projekt, takže se tu nahrávku snažíme co nejvíc vypiplat. Nemám tušení, zda se tohle v budoucnu nějak změní, ale živé hraní pro mě bylo vždy až druhotnou aktivitou.