Neil Young: Hipíkovy sny

Text: Luboš Hnát

Na předsádce loňské autobiografie NEILA YOUNGA Special Deluxe jsem se dozvěděl, že navazuje na předchozí jeho knížku Hipíkovy sny vydanou v roce 2013. Takže vše pěkně popořádku. Beru tedy do ruky Hipíkovy sny a začínám číst.

Pokud čtenář k Youngově knize přistupuje s tím, že se jedná o klasickou rockovou biografii, kterými je náš trh doslova zahlcen, bude velmi brzy vyveden z omylu. Hipíkovy sny jsou totiž vším možným, jen ne rockovou biografií. Především jsou oknem do Youngova vesmíru. Vesmíru, v němž hudba hraje sice podstatnou roli, ale není v něm zdaleka sama. Je v něm také rodina, auta i autorovo nadšení pro nové technologie. O tom všem Neil Young zaníceně vypráví. Není to ovšem vyprávění chronologické, jde spíše o poutavou skládanku střípků z autorova života. Častokrát je čtenáři v průběhu jediné kapitoly předestřeno několik časově od sebe velmi vzdálených etap zpěvákova života.

Kapitoly jsou poměrně krátké, někdy se scvrknou pouze na několik vět, což může vyvolat dojem, že kniha je roztříštěná na malé kousky. Opak je však pravdou a krátké úseky spojuje nevšední autorův vypravěčský talent. Neil otevřeně líčí vztahy ve své rodině, které je v knize věnován poměrně velký prostor. Obzvláště dojemně působí ty části, ve kterých píše o svých zdravotně postižených synech. Je nasnadě, že se slavný muzikant nemůže vyhnout svým hudebním aktivitám. A tak je zde objasněn nahrávací proces některých Youngových desek. Zmíněny jsou také okolnosti vzniku některých skladeb. Vše je ale rozeseto po celé knize, takže hledání těchto informací se pro čtenáře stává jakousi zajímavou detektivkou. Kniha se nevěnuje pouze Youngově sólové kariéře, autor popisuje své působení všech kapelách, v nichž se jako hráč objevil.

Doposud jsem měl pro Youngovu knihu jen slova chvály. Pojďme se však věnovat i tomu, co se dá dílu vytknout. Naštěstí toho není mnoho: jde vlastně jen o dvě věci. Tou první je fotopříloha, která je rozeseta po celé knížce – to by snad ani nevadilo. Problém však je, že fotografie jsou většinou pořízeny z velké dálky, takže je těžké na nich někoho rozeznat. Všechny snímky jsou černobílé, ale knize by určitě prospělo, kdyby občas některý byl barevný. Druhá moje výtka směřuje k názvům kapitol. Pojmenované jsou totiž jen některé z nich, ostatní jsou označeny pouhým „Kapitola X“. Nejednotný styl v názvech kapitol může na čtenáře působit mírně rušivým dojmem. Tyto drobné výtky nijak nesnižují velký čtenářský zážitek, který kniha poskytuje.

Na závěr ještě dodejme, že v brzké době se na Rockovém světě objeví ještě recenze druhé autobiografie Neila Younga s názvem Special Deluxe.

Vydalo nakladatelství NLN v roce 2013
IBSN: 978-80-7422-227-6
4,5/5