Fórum Karlín, Praha – 5. 10. 2015
Foto: Mirek Valenta (ilustrační foto)
Korektury: Tereza Kvášová
Koncert amerického kytaristy JOE BONAMASSY byl prezentován jako kytarová událost roku. Na takovéto silácké prohlášení jsem sice opatrný, ale na druhou stranu o tom, že Joe Bonamassa je světová extratřída, není pochyb. Takže jsem neváhal a vypravil se do karlínského Fóra, kde Joe hrál.
Na místo konání jsem dorazil s dostatečným předstihem. Mohl jsem tak zvolna nasávat atmosféru nadcházejícího bluesového večera. Už předem jsem sice věděl, že na koncertě budou místa k sezení, ale že jich bude převážná většina, mě přece jen trochu překvapilo. Začátek koncertu byl avizován přesně na 20:00. I o tom jsem si myslel své, ale o to větší bylo moje překvapení, když se přesně úderem osmé hodiny rozezněly první tóny swingového intra, po kterém na pódium nakráčel samotný mistr s doprovodným bandem v zádech. Kytarista přijel do Prahy v rámci svého turné k loňské desce „Different shade of Blue“. Koncert zahájila ještě neúplná kapela, tedy bez dechové sekce, aby zahrála coververzi písně „Spanish boots“ od Jeffa Becka. Pak už americký kytarista přešel k vlastní tvorbě a zahrál starší „I know Where I Belong“. Hned po ní zazněla skvělá „The River“. Že se Joe coververzí nebojí, předvedl v Henrixově „Hey Baby (New Rising Sun)“, která se tak stala první písní z nového alba, jenž na koncertě zazněla. Zhruba první půlhodinku odehrála kapela bez dechové sekce. Nevím proč, ale zatím mi muzika přišla ‚prázdná‘. To se ale změnilo právě s příchodem hráčů na dechové nástroje, po kterém se mi zdálo, že hudba i kapela výrazněji ožily. Jedinečný zvuk kapely pak ještě dotvářeli hammondy Reese Wynanse. V tomhle obsazení jsem si náramně užil další z coververzí a sice „Going Down“ z repertoáru Freddieho Kinga. Fórum Karlín je známé svou výbornou akustikou, byl jsem tedy zvědav, jaký bude mít Bonamassova kapela zvuk. V tomto ohledu jsem byl lehce zklamán, neboť jsem měl pocit, že ve zvuku je trošku moc výšek a že se kytara a vlastně i basa trošku smíchávají s řezavými tóny dechových nástrojů.
Celkem zvláštně na mě působila skutečnost, že Joe dobrou hodinu neřekl ani slovo, prostě jen hrál. Když pak kytarista publiku poděkoval za přízeň, opět se na delší dobu odmlčel, než posléze představil svou doprovodnou kapelu. Nevím jak komu, ale mně osobně je milejší přece jen častější komunikace s publikem. Zejména ve druhé části koncertu kapela dynamicky střídala polohy; od rockového nářezu přecházela téměř do úplného ticha a naopak. Osobně mi ale přišlo, že zejména klidnější pasáže byly někdy až příliš natahovány, což mě úplně nebavilo. Možná že to mělo souvislost s tím, že koncert byl z větší části na sezení, a proto se na něm nevytvořila ta správná koncertní atmosféra. Jsem přesvědčen, že kdyby publikum bylo ve větším pohybu tak bych i klidnější pasáže vnímal jinak. Největší hity si logicky Bonamassa nechal až na závěr koncertu, a proto asi tak po dvou hodinách nemohly přijít na řadu jiné písně než „Slow Gin“ a zejména úžasná „Ballad of John Henry“. Poté se už kapela odporoučela z pódia.
Po nedlouhém vytleskávání se ovšem muzikanti vrátili na scénu, aby zahráli ještě „Angel of Mercy“ a jako úplně poslední ještě jednu předělávku. Tentokrát šlo o „All Aboard“ od Muddyho Waterse, při které hlavní protagonista konečně zvedl publikum ze židlí. Myslím, že nejen já jsem ovšem čekal na titulní skladbu z loňského CD, tedy „Different Shades of Blue“, ale bohužel jsem se téhle hitovky nedočkal.
Ten večer jsem viděl výborný koncert, jehož největší chybou bylo, že postrádal onu elektrizující atmosféru, která se na koncertech určených k sezení vytvoří málokdy. Proto bych Bonamassovo pražské vystoupení rozhodně nenazýval ‚kytarovou událostí roku‘.