12. 1. 2017 – Klub Vagon, Praha
Foto: Kačka Smidová
Na lednovém programu pražského hudebního kubu Vagon mě zaujalo vystoupení kapely OTHER VOICES – The Doors tribute band. Již samotný název napovídá, že se kapela zaměřuje na tvorbu kultovní kapely ze šedesátých let. A protože poslechnout si živě písničky kapely The Doors a alespoň trošku okusit neopakovatelnou atmosféru šedesátých let pro mě byla velmi lákavá představa, nezbývalo než se zkrátka zajít do Vagonu podívat.
Krátce před půl desátou přišla kapela téměř nepozorovaně na pódium a klubem se rozezněla první píseň „Love Me Two Times“, která přilákala v tu chvíli ještě sedící publikum pod pódium. Letmý pohled na setlist ukázal, že v této části koncertu se bude vybírat převážně z méně známých skladeb The Doors. Pohled na pódium pak prozrazoval, že Other Voices se sestavou liší od svých vzorů. Rozdíly byly dva, ten první spočíval v přítomnosti baskytaristy Petra Dandy, ačkoliv originální The Doors post baskytaristy obsazený neměli. Druhý rozdíl byl v tom, že frontman Michal Koberstein kromě zpěvu hrál ještě na sólovou kytaru. Když jsem se zaposlouchal do zvuku kapely, bylo mi jasné, že podobnost s The Doors je opravdu hodně velká, týkalo se to zejména varhan, které zněly téměř jako samotný originál. Na druhou stranu jisté drobné rozdíly byly slyšet ve zpěvu, ale ono není divu, protože zpívat jako samotný Jim Morrison by asi zvládl málokdo a ve výsledku hlas Michala Kobersteina do muziky celkem pěkně zapadal, takže nebylo co vytknout. Jak jsem psal již v úvodu, v této části zněly především méně známé písně z repertoáru The Doors, což možná způsobilo to, že se v publiku nevytvořila žhavá atmosféra a spíše se poslouchalo. Na druhou stranu to nebylo úplně na škodu, protože byly připomenuty takové skladby jako „Been Down So Long“, „Peace Frog“ nebo „Not To Touch The Earth“. Tyhle raritky pak byly vhodně prostřídány známějšími písněmi jako „Strange Days“, „L. A. Woman“ a „Riders On The Storm“. Nicméně ty největší hity z debutové desky The Doors si kapela nechala do druhé poloviny.
Do druhé části vlétla kapela o poznání razantněji než do té první a na mohutný výkřik ‚Wake Up!‘ navázala kapela asi nejslavnějším hitem z repertoáru The Doors písní „Light My Fire“, a byla to neskutečná jízda. Tohle by muselo vzbudit i mrtvého. Do druhé poloviny kapela nastoupila jen v triu, chyběl baskytarista a basové party hrál na klávesy varhaník Pavel Turza. Musím říct, že se mi to líbilo víc, než když byla na pódiu basová kytara. A pokračovalo se ve stejném duchu. Na řadu přišly takové hity jako „Alabama Song (Whisky Bar)“ či neskutečně energická „Break On Through“. Skvělou atmosféru na malou chvíli zklidnila pomalá „Crystal Ship“, ale při „Back Door Man“ se už zase vesele dovádělo. Ale i v této části zazněla jedna méně známá píseň, konkrétně šlo o „5 to 1“. Přišlo mi, že v těchto chvílích se více bavila i samotná kapela, což dávalo koncertu větší náboj. Při „Roadhouse Blues“ jsem si zavzpomínal nejen na Jima Morrisona, ale také na nedávno zesnulého Ricka Parfitta, který tuhle písničku dlouhá léta hrával se Status Quo, byť v jiné úpravě. Ve skvělé divadlo se změnila poslední píseň základní části koncertu „The Unknown Soldier“, kdy Michal Koberstein ‚zastřelil‘ svou kytarou jednoho z fanoušků pod pódiem. Poté co dozněla píseň ‚Neznámý vojín‘, odebrala se kapela z pódia. Byl to parádní večer, kterému však v tu chvíli ještě chyběla pověstná třešnička na dortu.
Na ní naštěstí publiku nemuselo čekat dlouho, neboť Other Voices se k návratu na pódium dlouho přemlouvat nenechali a v přídavku zazněla parádní verze „When the Music’s Over“, čímž koncert vygradoval ke svému vrcholu.
Celá fotogalerie: